Pojďte pane, budeme si hrát

Při příležitosti oslavy mých druhých narozenin, vypůjčil si můj tatínek od svého známého videokameru. V rámci osmi minut, které se mu podařilo zachytit, patří šest a půl z nich mému recitování básniček, jedna rodinné idyle a zbylé vteřiny tmě.

Můj mladší bratr začal mluvit ve třech a půl letech, pak plynule přešel do koktání a nyní mluví v jednoslovných či dvouslovných větách. Je fajn, nikdy mi nevyčetl, že na veškerých audiovizuálních nahrávkách z našeho dětství nejen, že se nedostane ke slovu, ale prakticky na nich ani není, i když nelze říct, že by se o to tatínek nesnažil.

Dále pak jsem velmi ráda, že dítě nemůže být vyhozeno ze základní školy za vyjádření svého osobního názoru na paní učitelku případně paní ředitelku. Myslím, že má drahá maminka, držitelka červeného diplomu, by nenesla úplně statečně, kdyby její dítko vyletělo už ze základky.

Pamatuji si tři nejčastější tátova slova směřovaná na mou adresu: pusa, kulomet, zbrojní průkaz. Máma na to šla poněkud sofistikovaněji. Moudra jako „mluviti stříbro, mlčeti zlato“ či „ proč máme dvě uši, ale jen jednu pusu?“ však měla účinek zhruba jako když se „hrách na stěnu hází“ a tak mě alespoň naučila a posléze naučila používat větu „podle mého názoru.“

V pubertě jsem mluvit téměř přestala, můj bratr konečně přestal zadrhávat a všichni se zdáli být spokojení. Za čas mi došlo, že ta bryskní myšlenka o strávení zbytku mého života uprostřed hlubokých lesů, kde budu střídavě meditovat a objímat stromy či tolik fascinující práce strážce majáku, asi také nebude pro mě značka ideál. A konečně, jsem přesvědčena, že moje rozhodnutí seknout se snahou vyvolávat mrtvé lidi a připustit si, že ti živí jsou přece jen použitelnější a především uchopitelnější (doslova), nebylo také na škodu.

V současnosti trávím dost svého času hledáním ideálního poměru mezi jedním a druhým extrémem. Až ho najdu a budu schopná ho pojmenovat neřkuli popsat, napíši o tom knihu, tudíž je zbytečné se tu k tomu vyjadřovat, neb bych pak nerada vykrádala sama sebe.

A pointa (čti „poenta“)? Uvažování nad výběrem tématu zcela nechtěně zaměstnalo mou hlavu. Rozepsala jsem pár odstavců, přičemž v těch prvních se objevovaly věty typu: „Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Dobrá tedy, účast nutná, zápočet potřebný.“, pak mi ale docvaklo, že z téhle školy už mě bohužel vyhodit můžou a uvádět každou větu slovy „podle mého názoru“ by asi bylo krapet otravné. Druhá fáze mého psaní spočívala v pekelném zamyšlení se nad nesmrtelností chrousta, velikostí vesmíru, božími mlýny a výrokem In vino veritas, který je nejlépe ověřitelný v praxi. O třetí fázi mého psaní pod vlivem pravdy se zmiňovat nebudu, kdo vyzkoušel pochopí, kdo ne, ať si to vyzkouší. Každopádně na téma z tohoto metafyzického soudku si netroufám neb vím, že ta přemýšlivá byla vždy má spolužačka Hanka.

Zahrála jsem si tedy hru se slovy a pokusila se na pár situacích modelově ukázat, že stále hledám tu pomyslnou hranici mezi „dlouho dumat a pak něco říci“ a mezi „mluvit a pak až myslet.“

Krásný zbytek večera. Jana Zámoravcová