pondělí 31. ledna 2011

Z mého deníku: vánoce 2010















Jen jedna je a bez ptaní
Hle, tam jsme všichni schováni
jak v makovici zrnka.
Svět jako palouk na dlani
a uprostřed něj srnka.
11. 12. 2010



Chcete vědět, kdo je mráz?
Přichází zas, tak jako čas,
jak milence, když v rubáši,
nad polem lásky rozpráší
a zbude po nich zlatý vlas.
11. 12. 2010



Nejsou ty světy trochu jiné,
pod ledem řeka jak čas plyne
a co ty ryby, které chtějí,
svobodně vyplout do peřejí?
Peřeje radši přeskočíme.
14. 12. 2010



Co žije v dutinách mé hlavy?
A která nemoc svátek slaví?
Já vím, že už je skoro zima,
Přesto by ale bylo prima,
kdyby mne nechytala rýma.
17. 12. 2010



Jak mléko je zima
jak mléko na poli
a zem už nepřijímá
neplodí zmrzlá hlína
nerostou topoly.



Když usínám, tak nevěřím mu
že si jen jazyk brousí.
Pejsek se stočí pod peřinu
já už se těším na tu psinu,
v klíně mne lechtá vousy.



Na ploché zemi stojím zpříma
a už mne příliš nedojímá
Vesmír, ta malá tečka v čase.
Očima tvýma vidím zase
že mimo Vesmír stojí Čína.



Jen jedna a je bez ptaní.
Hle, tam jsme všichni schováni
jak v makovici zrnka.
Svět jako palouk na dlani
a uprostřed něj srnka



Večer už začíná být štědrý,
v Šerkovicích a snad i v Blansku.
nektar si naléváme vědry,
ambrózie po Sečuánsků
je lepší, než ta, kterou jí v Dánsku.




Eva - tak to je svátek deště
a sněhu nějak ubývá
švec sedí ještě
u piva;
vždyť včera propil kleště.



Boží hod, na stole kniha
vidličkou obracím stránky,
Do pusy se mi dívá
jak lupič do bran otevřené banky
a zpívá.



Tažení bubnů z holubníku,
a z lesa žestě v jednom šiku,
výstřely z děl a lampiónů,
Ze strany smyčce v dlouhém smyku.
Mám viset, proto neutonu.



Pro nový rok bych ušel světa kraj,
leč pouze pro rok, jež by opravdu byl nový.
Tak ještě jednou a jinými slovy:
Pro štěstí bych i peklo jménem Ráj
Pozpátku projel třeba na oslovi.



Hle ranní světlo, popůlnoční zář.
A všichni spí po dalším dlouhém flámu.
Dopíjím víno, nic už nepřidá mu
na chuti nový rok. Má stará tvář
v zrcadle --- čas vyměnit kalendář



Nad hlavou vlna beránků
Doutníky v podobě parolodí
Ráno je, v tom tichu se už rodí
poledne: čas tvých copánků,
svařené víno u stánku.




Už tu něco zase není,
jak ve vězení, jak v cizí zemi.
Pomalu se vrací domů,
kameny na svá místa v lomu,
vrací se ticho tvému domu.
(Dobrou noc)



Jen z poloviny byla tady.
Půl cesty vedlo do zahrady
a z poloviny nekonečno
se napůl žertem ptalo: slečno,
není svět pro vás příliš mladý?

neděle 30. ledna 2011

Pohádka o psích očích

Když se princ napil z pramene na chvíli si lehl a zavřel oči. Padal do hlubiny modra nebe a do křiku ptáků začaly vstupovat snové postavy. Princ otevřel oči aby zaplašil sen, který přicházel. Sen ustoupil tmě. Jako by se víčka nezvedla. Princ zatřásl hlavou. Cítil chvění psa, který se o něj opřel.


Protřel si oči, ale tma neustoupila. Neviděl nic. Vůbec nic. Polekal se. Musí ihned k lékaři. Měl pocit, že musí spěchat, že každá minuta prodlení hrozí nevratnými následky. Chtěl se rozběhnout.

Vstal a v tu chvíli pochopil, že nevím, kterým směrem má jít. Zkusmo vykročil. Zakopl. Klekl si do jehličí. Co bude dělat? Nechtělo se mu křičet. Hrdlo se mu svíralo. Ale pak přece zavolal: „Pomoc!“ Zavolal to ještě několikrát, a čekal. Čekal dlouho.

Pes cítil úzkost či tíseň, jako by něco bylo menší, než srdce, které je uvnitř a jako by srdce nemohlo ven. Ale nevěděl co se děje. Princ se rozplakal. A pes se jej snažil utišit olizuje mu slzy z tváří.

Princ pochopil, že se mu pes dívá do jeho očí. Měl krásné velké hnědé oči oddaného psa. „Půjč mi své oči,“ prosil jej v duchu princ. A pes, jehož jediným štěstím bylo to, že je jeho princ šťastný a že je s ním, mu své oči daroval.

Princ se pomalu a opatrně rozhlížel, jako by mohl při neopatrném pohledu zase oslepnout. Pes se mu schoulil u nohou. Princ vykročil a pes běžel za ním, ale narážel do stromů a kamenů. Tak jej princ vzal do náruče a nesl jej. Šli zpátky domů, k zámku.

Princ nenašel nic, čím by se svému věrnému psu mohl odvděčit za takový dar. A jeho oči, kterými se pes díval do tmy nedokázal nikdo vyléčit. Princ nařídil, aby měl jeho pes všeho dost, jídla i pohodlí, nikdo mu nesmí v ničem bránit, nikdo na něj nesmí křičet.

Pes spával u nohou prince a zkoumal jejich pach. Neviděl již, ale svět se mu neztratil nadobro. Nemohl rychle běžet kupředu, ale mohl si hrát na louce desetitisící vůní.

Princ dostával každý den mnoho pozvánek a nemohl všechny odmítat. Odjížděl ráno, odjížděl večer, někdy odjížděl i na více dní. Psa s sebou už nebral bylo pro něj těžké orientovat se ve světě lidí bez očí, doma mu bude lépe, říkal si.

Pes osaměl. Jeho jediné štěstí bylo dělat společnost princi a tomuto štěstí obětoval své oči. Chodil po chodbách a komnatách zámku a hledal všude pach svého prince. Když se princ vrátil radoval se. Radovali se oba.

Jednoho dne odjel princ na několik měsíců do Maďarska. Velmi si jej tam vážili a ženy ho obdivovali pro jeho krásné velké hnědé oči. Jeho oči neodpovídali jeho povaze. To jej dělalo tajemným a zvláštním. Měl hluboce oddaný pohled psa, ale byl nestálý a nevěrný, jak jej k tomu nutilo spěchající mládí, takže to byl div a zázrak, když se jednou konečně a hluboce zamiloval.

Byla jako Kolombína z jiného světa, jako ostružina nasáklá opiem, jako válka, která zní v dálce, jako vodopády motýlů, orchidejí a nahých lidských těl. Byla jako město, do něhož dosud nikdo nevstoupil, jako posvátná hora Kailás, na níž vystoupit je zakázáno, jako hrad, od něhož nemá nikdo klíč, jako skála, která rozkvétá a drolí se na jemný šedý písek.

Unikala mu, ale nedovedla uniknout jeho pohledu. Sledoval ji ze síní na zahradu, z polních cest do lesa, z ložnice do koupelny. Objímal ji nahou před velkým benátským zrcadlem ve kterém viděl sebe i ji i mnoho dekorativních předmětů v místnosti.

Pes ztratil radost a smysl života. Jen ležel a už se ani nezajímal o jídla, která mu nosili a ze kterých služebnictvo tajně kradlo nejlepší kousky pro sebe, neboť to byly pochoutky, které by jen stěží někdo překonal jak ve světě lidském, tak ve světě psím.

Kde není radost, není ani život. A tak pomaličku, jako by vůbec neměl naspěch, jej život opouštěl. Pes si jen lehl, co nejpohodlněji, na měkký červený koberec a už tak zůstal ležet.

A v téže chvíli zmlhavělo před očima prince benátské zrcadlo. Nahé tělo jeho milenky ztratilo podobu, zůstala jen vůně, dotek a tma.

Princ věděl, co se stalo a věděl, že tentokrát je to již navždy. Života mu ještě zbývalo, co teď s ním? Věděl, že již bude pouze sám.
 

pátek 28. ledna 2011

Technologická poznánmka o výrobě šlehačky

Minulý týden jsem si udělal vynikající šlehačku technologií, kterou jsme objevil loni. A našel jsem poznámku z loňska:



Od té doby, co bydlím na vesnici jím vajíčka, jež snáší slepic, které svůj život tráví běháním po dvorku, jsou z úplně jiného materiálu než ty, které snáší slepice ustájené v garážích velkovýroben a piji mléko, čerstvě nadojené z vemene krávy, což jménem ale nikoliv chutí připomíná UHT hmotu v krabicích --- nabízí váš oblíbený velkotrh alias supermarket (znáte z televize) vyráběnou patrně z ropy.




 V době před první válkou v Gruzii mého dětství bylo v našich obchodech běžně k dostání gruzínské brandy. Během války z obchodů zmizelo a pak už se tam neobjevilo. Slyšel jsme, že se prodává dráž a západněji. Poslední láhev jsem si sice schoval, než se situace zlepší, ale podcenil jsem instinkt alkoholika, pro něhož je každá lihem obohacená tekutina věc okamžité spotřeby, má žena jej vypila.


 Říkalo se, že se gruzínské brandy nevyrábí destilací, ale tak, že se víno zmrazí. Zmrzne voda. To co poslední zůstane tekuté a nebo se první rozpustí je mnohem bohatší na alkohol.





Protože nemám ledničku, nechávám mléko za dveřmi. A teď v době mrazů mléko zamrzá a





 já jsme zjistil, že takto lze vyrábět smetanu. Když jsou tři čtvrtiny láhve zamrzlé, teče už jen huostá smetana. A led který pak rozmrzne je spíš jen voda.


To jsme věděl už dávno, ale teprve dnes v tento památný dvacátý pátý leden dva tisíce deset v mrazivé a chmurné ráno, po té, co jsme zatopil v krbu i kamnech jsem zkusil tuto smetanu slít a šlehat.




Získal jsem, něco, co se vůbec nepodobá těm krémovým sladkým hmotám z lahví, jež stávají ve velkotržnicích někde blízko krabic s mlékem.


Budu tomu říkat šlehačka. Bylo to ušleháno během dvou minut (moderní smetany z obchodů se musí šlaht půl dne a jsou stále tekuté, a pak se v následující minutě srazí na máslo)
a má to jemnou, delikátní chuť.


Jakožto výrobce doporučuji do kávy, a k jahodám.

pondělí 17. ledna 2011

Prokrastinace

Ještě donedávna jsem žila v představě, že moje chorobné odkládání povinností je pouhá lenost. Blíží se zkouškové, otevřu IS podívám se kolik mám předmětů, jaké jsou termíny, po zralé úvaze vytvořím tabulku, zaznačím termíny, zvážím kolik času budu potřebovat na jakou zkoušku nebo práci a podle toho si rozvrhnu termíny zkoušek. Přihlášené termíny modře, úspěšné zeleně, podmínky pro absolvování zkoušky žlutě a to co mi nedejbože uteklo červeně. Tady pohádka končí.
A tak hezky to začalo: Proč bych se stresovala z psaní nějáké práce? Přece mám na to tři dny, to je dost času. V klidu si sednu, otevřu počítač, přečtu si zadání, přemítám nad tématem, očima bloudím po pokoji. Na stole sedí kopa neidentifikovatelného bince, která mě rozčiluje pokaždé, když na ni zabřednu pohledem. Nemůžu nic psát, když mám na stole kopu bordelu! Klid, času dost, ten stůl si uklidím. Pak je hlad, jdu si udělat oběd, zjišťuju že není z čeho, tak musím jít nakoupit. Není v čem uvařit, tak musím umýt nádobí (uklidit celou kuchyň).
Dobře zbývají mi dva dny. Nastává podobná situace, dělám cokoliv abych nemusela psát.
V zápětí jeden den, následuje stress, sedím, civím do zdi, nápady nepřicházejí..za šest hodin odevzdávám!! Ve finále odevzdávám na rychlo spíchnutou práci, se kterou nejsem absolutně spokojená. A to je ten lepší případ.

V půlce ledna moje tabulka hoří červenou. Práce na které jsem si vyhradila tři dny píšu tři hodiny před půlnocí. Většina z nás to chorobné odkládání povinností zná. Říká se tomu odborně prokrastinace. V touze pohnout se z mrtvého bodu (je přece důležitější pochopit podstatu svého chorobného odkládání než napsat tu další práci) se dozvídám překvapivou teorii. Nejenom že zcela jistě trpí velká část světové populace prokrastinací, ale právě tomuto jevu je příčítána krize světové ekonomiky! No jej! Jak píše Viktor Kustein v článku Je fin. krize způsobena prokrastinací? se dle profesora psychologie ze Stanford University, Dr. Phillipa G. Zimbarda (známého především tzv. Stanfordským vězeňským experimentem), ve své knize Time Paradox z roku 2009 zmiňuje, že obecně se lidé dělí do několika skupin, ti jež jsou orientováni na minulost, ti jež se orientují na budoucnost a konečně ona k prokrastinaci nejnáchylnější skupina, jež se orientuje na přítomnost a tudíž nedokáže dostatečně posoudit dopady svého odkládání dokud se katastrofy nedějí.
Jak to ale souvisí s finanční krizí?
Začněmě malou exkurzí pro nevědoucí do problematiky:





Jak dále píše Viktor Kustein „...je třeba vzít v potaz, že dnešní světová ekonomická krize vznikla v USA. Americká společnost přestala být schopná splácet své enormní dluhy, tento fakt měl vliv na banky, které pozastavily úvěry podnikům (protože samy neměly kde brát), podniky začaly krachovat a vše se začalo bortit jako domeček z karet. Nakonec vzhledem k vázanosti mnoha měn na americký dolar a vzhledem k závislosti mnoha ekonomik na ekonomice USA, dopadla finanční krize na celý svět. Od té doby se mnoho předních ekonomických odborníků a státníků snaží finanční krizi vyřešit. Profesor psychologie na Duke University Dan Ariely si všiml, že málokdo se při snaze řešit finanční krizi zabývá jejími příčinami. Ve své knize Predictibly Irrational uvádí, že většina Američanů má enormní dluhy na kreditních kartách (v průměru okolo 9.000 USD) a téměř tyto dluhy nesplácejí...“
A závěr? Profesor Ariely došel k překvapivém zjištění, američané splácení svých dluhů jednoduše prokrastinují.

úterý 11. ledna 2011

"postmoderní" parafráze třech moudrých opic


neslysim -- nikoho neposloucham (autority znamenaji nic); nezajima me, co rikaji ostatni
nevidim -- prehlizim, co videt nechci; vidim svet ruzove / skrz media zprostredkovane; nebo take chci upoutat pozornost
nemluvim -- nemam nazor; jedno lizatko nestaci, nenasytnost / konzum

http://en.wikipedia.org/wiki/Three_wise_monkeys

neděle 9. ledna 2011

Rock&roll a jeho změny

Hned na začátku této eseje je důležité, abych ujasnil mé chápání pojmů rock 'n' roll, bigbeat a rock. Z mého pohledu jsou všechny tyto pojmy totožné. Uvědomuji si, že pro většinu lidí je rock 'n' roll něčím, co by také většina lidí dnes označila jako (pro mě rockovou hudbu poněkud dehonestujícím názvem) oldies, Rock je dnes v našich očích tvrdší slovíčko spojené (bohužel) s kapelami jako Kabát (otevřeně přiznávám, že ač se snažím být člověk milující, lásku a mír šířící, tak Kabáti jsou pro mě plevel, nemám je rád a jejich hudba je pro mě směšná urážka bigbeatu) a pod slovíčkem bigbeat si dnes většina lidí nedovede představit nic. Jak už jsem ale podotkl, tak z mého pohledu se jedná o totožnou věc a proto budu dále používat všechna označení. Dále chci také objasnit, že mi je opravdu jedno co kdo poslouchá a vůbec nic proti tomu nemám. Tento text je o zamyšlení se nad vývojem rockové hudby. Ta samozřejmě byla ovlivněna jinými žánry a stejně tak ovlivnila jiné žánry hudby. V žádném případě ale nechci aby určité věty tohoto textu byly vytrženy z kontextu. Pokud tedy píšu o disco hudbě v souvislostech s úpadkem na poli rock & rollu, zamýšlím se stále nad rock & rollem a ne nad disco music.

Podívejme se teď do historie této rockové hudby a ukažme si některé mezníky. Pokud mluvíme o rocku, musíme začít s blues, které není samo o sobě rock, ale navzájem se ovlivňují natolik, že je dnes jde jen těžko oddělit. Kdy začalo blues se nikdo nikdy nedozvíme, protože si o tom každý myslí něco úplně jiného, podle někoho pochází blues z 19. století od otroků, kteří si zpěvem na polích dávali vědět, že přichází otrokář. Podle někoho se dá mluvit o blues pouze v případě takzvané dvanáctitaktovky, kdy se opakují tři akordy stále dokola a podle někoho je to jakákoli smutná píseň vyprávějící příběh. Co je ale pro nás teď důležité je to, že blues společně s jazzem a country hudbou (a mnoha dalšími aspekty) dalo základ rockové hudbě (tehdy opravdu pouze výraz rock 'n' roll).

40. a 50. léta dala vzniknout hudbě, která na dlouhou dobu ovlivní tolik lidí a zemí. V těchto počátcích rockové hudby se využívalo zejména již zmiňované dvanáctitaktovky a kombinace tří akordů. Jeden ze zakladatelů této hudby byl Chuck Berry, jehož písně jako roll over Beethoven jsou populární dodnes (mezi dalšími hudebníky stojí za zmínku například B.B. King). Přišel Elvis Presley a všechno se posunulo zase o kousek dál. Tato hudba (Bigbít všeobecně, ne jenom Berry a Presley)se stala okamžitě oblíbenou mezi teenagery většinou kolem 13. věku života. Místo postaviček vojáků J.I.Joe a vlastních otců se tím našel nový vzor pro mladé lidi - uřvaní jedinci s elektrickou kytaru (Nikdy, nikdy za ní nepřestanu děkovat) a jejím rozervaným zvukem. Přišel zlom a na světě byli the beatles (1960 - původní bubeník Pete Best, od 62 nastoupil Ringo Starr), jejich rock byl uhlazený a rozhodně jiný, nevycházel z tradičního amerického rock & rollu, byl to nový britský rockový zvuk, který si chvíli musel svoje místo hledat, poté ale přišlo největší šílenství v dějinách hudby a silně pochybuji, že to někdo překoná. Rodiče se tehdy asi dokázali smířit s The Beatles, ale nikdo nebyl připravený na The Rolling Stones. Tito chlapíci byli pro většinu dospělých moc. zatímco Beatles dostali roku 1965 ocenění od Britské královny za přínos do britské pokladny, Mick Jagger se stal sirem až roku 2003.

Teď už se pohybujeme v 60. letech. Roku 1967 se uskutečnil hippie festival s názvem Monterey pop festival. Je to důležitý mezník, neboť na něm vystoupili tehdejší hvězdy jako The Who, The Birds, Jefferson Airplane a stejně tak budoucí hvězdy jako Canned Heat nebo Janis Joplin (Tady se můžete podívat jak její první významné představení vypadalo, znělo a jak byla tehdy velice populární a známá zpěvačka 'Mama' Cass Eliot z The Mamas & Papas ohromena: http://www.youtube.com/watch?v=jhBFRNBxT_o&playnext=1&list=PLD9F6D5985FEC4F8A&index=11). Jimi Hendrix na tomto koncertě nezapomenutelně podpálil svoji kytaru. Sečteno odečteno - rockový mezník jak vyšitý. A všichni tito lidé (nebo alespoň většina) měli něco společného, Bourali zažité konvence, neuznávali představu "amerického snu" a otevřeně vystupovali proti válce ve Vietnamu a proti válčení všeobecně. John Lennon na znamení protestu vrátil roku 69 ocenění od královny, všichni více či méně propagovali halucinogenní drogy a i přesto, že se stíhali bavit, jezdit na festivaly a brát drogy, měli tito lidé a jejich fanoušci morální zásady výš posazené než většina státníků té doby. V téhle době byl bigbít už opět mnohem dál. Možná i díky drogám se technika hry na elektrickou kytaru změnila prakticky k nepoznání a svět dával vzniknout hard rocku, což je hudba, ve které vyniká sólová hra na elektrickou kytaru. Nejlepší kytaristé té doby jsou například Jimi Hendrix, Jimmy Page z Led Zeppelin, Eric Clapton.

Z mého pohledu přichází zlom v 70. letech minulého století (ne že by se děli v tomto desetiletí jenom špatné věci co se hudby týče, Led Zeppelin nahráli spoustu dobrých alb). Roku 1970 zanikají Beatles, umírá Jimi Hendrix, stejně tak Janis Joplin. V 70. letech vzniká disco music, kapela Abba a lidé vesměs zapomínají na éru hippies, éru solidarity, éru volné lásky. Co se drog týče, tak přichází na scénu čím dál tím víc kokajn a taneční drogy. Rocková hudba upadá a už nikdy nebude taková jaká byla za dob hipísáckých kadeří. V polovině tohoto desetiletí se vedle popovodiscorádobybigbítu (kapely jako Europe) objevuje Punkrocková Patti Smith s albem Horses, stejně tak jako přichází dobýt svět bigbítu hardrockovo-bluesový Gary Moore. 80. léta se nesou v duchu punku, který ale z mého pohledu již rockovou hudbu osekal na minimum, zdrsnil a udělal z ní do jisté míry to, co si o ní konzervativci mysleli odjakživa. Neříkám, že Punk je něco špatného, to vůbec ne. Ale Přesto mi bigbeat z 60. a přelomu na 70. léta přišel i přes jeho rozervanost vstřícnější a milejší, trochu jakoby z něj vyznívalo: ,,Hej, pojďme se domluvit, dejte míru šanci a přestaňte střílet.", oproti tomu Punk a pozdější tvorba na mě působí jako: ,, Hej!! Neserte nás nebo budem ještě hlasitější!!". V 80. letech to všechno bujelo vedle sebe, disco kultura jela ve své vlně a punk zase ve své, Když přišla Nirvana, byl to zase nějaký posun, všechno je posun, ale technicky se to pořád blížilo více punku než rocku a hard rocku z 60. a 70. let.

Dnes je svět rockové hudby, celá rocková kultura, tak roztroušená, že člověk jen těžko hledá společného jmenovatele. Dříve bylo také spoustu sub-žánrů a někdo hrál více folk, zatímco jiný více rock, ale všechno to byla stejná kultura, kterou něco drželo pospolu. Byla to sólová kytara? LSD? Společný nepřítel v podobě strýčka Sama? Nechci útočit na dnešní kapely, je spousta dobrých kapel, ale faktem je, že jejich hudba využívá jednodušších hudebních postupů než dříve. Dnes už nikdo nevymyslí kytarová sólá jako v Muffin Manovi Franka Zappy nebo Good Times Bad Times Led Zeppelinů. Většina dnešních kapel co znám, se snaží v hudbě nevybočovat žádným nástrojem. Chtějí hrát jako celek, tak aby žádný nástroj nevyčníval, o tom ale podle mého bigbeat není. S jedním přítelem, který poslouchá současnou tvorbu sem se na toto téma bavil a on mi řekl, že velká kytarová sóla v starším bigbítu jsou hudební masturbace, s čímž naprosto souhlasím. Ovšem pro něj to znamenalo něco nechtěného, něco co kazí píseň a né jí doplňuje. On v tom neviděl vrchol, ale pokles. Můj názor je, že masturbace je na každý pád prospěšná.

Suma sumárum; co je podle mého tedy příčinou těchto změn ve vnímání hudby? Myslím, že jako první bych označil Vyčerpání možností v žánru rockové hudby let 60. a 70. - Samozřejmě, že dnes existuje mnoho druhů rockové hudby, kterou tehdy nikdo neznal, jako třeba indie rock, ethno rock,atd. ale tehdejší rocková hudba se po cca 30 let vyvíjela nějakým způsobem. Byl blues, přišel rock, který fungoval na principech převzatých z blues (3 akordy, 12 taktů) - elektrická kytara(doprovod), basa, bicí, zpěv. Potom se rock zbavil nutnosti bluesových postupů (Beatles, Stones a další), Hra na rockovou kytaru se zdokonalovala a bylo důležité mít co nejlepší kytaristy. Hudba byla ráznější a ráznější, ale ne nutně jednodušší. No a poté už nebylo kam tuto hudbu posouvat jako samotný aspekt. Interpreti do své hudby začali přidávat prvky jiných druhů muziky, na což navazuje druhý bod - Vznik nových hudebních žánrů neslučujících se s rockem. tomuto roztroušení zájmu mezi vícero druhů hudby se chtě nechtě kapely přizpůsobovaly a zcela nové hudební postupy se na jejich tvorbě musely odrazit, to dává vzniknout funky, discu a podobně. Třetí bod - Roztroušení fanoušků - v momentě, kdy se z disca a funky stanou svébytné žánry, rocková hudba se logicky už nemůže těšit takovému zájmu jako dříve (z důvodu zrušení vlastního monopolu). 4 bod - Pokus o re-obnovu - v momentě, kdy se klasická rocková hudba zdá být mrtvá a ta neklasická zmutovala do jiných žánrů a subžánrů jako jsou metal atd. se začal vyvíjet punk (Punk opravdu chápu jako nutnost udělat krok zpět a vrátit se před disco, metal a jiné druhy hudby vzniklé z rocku). Jako pátý bod bych označil vývoj nové rockové hudby na základech punku - Jestliže totiž ta stará rocková hudba vznikla na základě jazzu, blues, country a rythm 'n' blues, ta nová musela vznikat především z punku, neboť jiné hudební žánry (disco, funky, metal) byli již svébytné a troufám si říct, že pro punkové interprety i posluchače nechtěné. Právě z punku tedy vznikl grunge, independent rock, ethno rock a další. A vzhledem k faktu, že punk neměl ke kytarovým vyhrávkám prakticky žádný vztah, musela se tato nová vlna bigbítu vyvíjet právě směrem, kterým se vyvíjela a vyvíjí.

Je pro mě otázkou kam se bude bigbít ubírat nadále. Narazí na své mantinely? Zanikne? Stane se z něj jenom malá subkultura několik málo stovek fanoušků? Kdo ví.

čtvrtek 6. ledna 2011

Inspirace...

Ono se krásně řekne “esej na volné téma“… jenže vymyslet vlastní téma je někdy složitější, nežli zakousnout se do předem stanoveného - tedy alespoň pro mě. Ještě nedávno to nebyl problém a přiznávám, že i já jsem velký zastánce prací podporujících svobodu bádání. Jenomže tenhle semestr si připadám, odpusťte mi to přirovnání, jako dojná kráva na témata těsně před posledním vyždímáním. Člověk zvažuje vše možné, sbírá pro a proti, a když už je téměř rozhodnut, BANG!!!…. Nová myšlenka a nový nápad - zaručeně lepší (podtextová ironie :P ). A tak se zvažuje a čeká na ten úplně nejúžasnější nápad, až je najednou za pět dvanáct. Upřímně doufám, že nejsem jediný člověk, kterého se podobné stavy čas od času zmocní. Nicméně já jsem opět v této situaci - zoufalá “tabula rasa“, na které se zjevuje mlhavý nápad a kterou po půlnoci ještě čeká několik kapitol logiky.

Vím, že svůj esej začínám poněkud rozvlekle, ale snad mi to odpustíte. Takto se totiž nenásilně snažím dostat k jeho tématu. Nehodlám zde rozebírat cizí teorie nebo složitě vysvětlovat fraktály, které, ačkoliv vizuálně vypadají úžasně, v matematických definicích a vzorcích na mě působí nepředstavitelně a děsivě. Chci se odlehčenou formou zamyslet nad tématem inspirace a ovlivňování. Kde člověk bere inspiraci? Co ho vlastně ovlivňuje? Jak to že někdo je zapálený do matematiky a já, když vidím matematický vzoreček v lepším případě usínám a v horším umírám hrůzou? Co nám pomáhá pracovat? Co je ten nejzákladnější a nejobecnější model pro jakoukoliv tvorbu, včetně umělecké?

Asi většina lidí by odpověděla, že svět kolem nás. Prostředí a lidi, kteří nás obklopují nás ovlivňují, ať už si to přejeme či ne. Nikdo totiž nežije ve vakuové bublině a i kdyby se člověk rozhodl vést poustevnický život, pořád by existovalo třeba slunce, které by ho hřálo svými paprsky nebo vítr, který by mu cuchal vlasy - samo sebou za předpokladu, že by nějaké měl). Člověk zkoumá svět od hlavy až k patě už od počátku své existence. Za tu dobu z něj objevil mnoho, pochopil zákony a na jejich základě si vytvořil vlastní sofistikované vědy. Při jednom svém pátrání po způsobech vizualizace zvuku jsem narazila na zajímavý odkaz, o který bych se zde chtěla podělit. Nachází se na této stránce: http://72.3.218.115/talks/lang/cze/evan_grant_cymatics.html
a pojednává o vědě jménem kymatika. Doporučuji shlédnout video, kde Evan Grant vědu představuje. Věřím, že pro některé z Vás tato věda asi nebude neznámá, ale já jsem tehdy nadšeně doslova civěla na video a následně pátrala na oficiálních stránkách.

Všichni máme určité povědomí o tom, že existují jisté síly (zvukové vlny či jiné proudy částic), které na lidský organismus působí kladně a jiné, které naopak působí negativně. Co uděláme, když je nám mizerně? Já si třeba pustím hudbu, po které se mi uleví. Každý zvuk se totiž projevuje jistými vibracemi a naše tělo na něj reaguje. Jakmile si to vědci uvědomili, začali hledat univerzální zvuky, které by měli mít na lidský organizmus příznivý účinek. Takto vznikla řada komerčních prostředků a programů, které mají pomocí zvuku léčit nejen duši, ale i tělo člověka. (více informací o jedné z těchto metod - cymatherapy - například zde: http://www.cymatechnologies.com/index.html)

Když sledujete kymatické záznamy zvuku, nemůžete si nevšimnout jejich podobnosti s některými motivy z přírody. Podobně se dají i vytvořit kymatické tvary tak, aby připomínali věci existující v přírodě. Zde mě napadá možná trošku fantaskní otázka, zda může hudba/zvuk ovlivňovat tvar a vzhled věcí samotných. A půjdeme-li do krajnosti - co bylo dříve? Hudba nebo tvar? Definitivní odpovědi se asi nikdy úplně nedopátráme. V celém světě zajisté existuje mnoho mýtů, které hudbě dávají velký význam a já si neodpustím vzpomenout na Tolkienovu “Hudbu Ainur”, které Tolkienova fantazie dala za úkol stvořit jeho fantastický svět. Ač se nepochybně jedná o smyšlenku, nemůžu ji odepřít jakési kouzlo. Jak ale k tomuto nápadu Tolkien došel? Předpokládám, že obecně tak jako každý. Zrodil se v jeho bezprostředním světě. Proto tedy mějme oči otevřené a uši nastražené, nikdy nevíme, kdy se může objevit úžasný nápad čekající pouze na to, abychom ho uchopili zprostředkovali světu.

M.C. Escher

Maurits Cornelis Escher, který se narodil v Leeuwardenu v Holandsku roku 1898, vytvářel unikátní a fascinující umělecká díla, jimiž objevil a představil rozličné matematické myšlenky.
V době kdy ještě studoval jeho rodina očekávala, že bude následovat příkladu svého otce a nastoupí kariéru architekta, ale špatné známky a nadání pro kreslení ho nakonec zavedly ke kariéře grafika.
Do roku 1950 byly jeho práce téměř bez povšimnutí, avšak v roce 1956 vyšel ojeho výstavě článek v časopise Time a dosáhl světového věhlasu. Mezi jeho největší obdivovatele patřili matematici, kteří v jeho práci rozeznali neobyčejnou vizualizaci matematických principů. Bylo to o to významnější, že Escher neměl žádnou formální průpravu mimo matematiku střední školy.
Jak se jeho práce vyvíjela, nechával se v kreslení inspirovat matematickými ideami o kterých četl,
které často pracovali se strukturami v rovině a projektivní geometrií a nakonec zachytil podstatu neeuklidovské geometrie jak uvidíme dále.
Byl také fascinován paradoxem a využil nápadu Rogera Penrose k vytvoření mnoha uměleckých děl. Pro studenty matematiky Escherova práce zahrnuje dvě široké oblasti: geometrii prostoru, a něco so můžeme nazvat logikou prostoru.

Rozdělení struktur v rovině zvané „mozaika“, jsou uskupení uzavřených tvarů, které kompletně pokrývají rovnu bez přesahu nebo zanechvávání nevyplněných míst. Tvary typické pro mozaiku jsou polygony nebo obdobné tvary, jako čtvercové dlaždice uživané na podlahy.
Ačkoli byl Escher fascinován všemy druhy mozaiky, pravidelné i nepravidelné, měl zvláštní potěšení v tom, co nazýval „metamorfózy“, mozaika která dokázala měnit tvar a vzájemně na sebe působit.
Jeho nadšení začalo roku 1936, když cestoval do Španělska a viděl vzory použivané v Alhambře.
Strávil spoustu času skicováním těchto obkladů a později prohlásil, že to „byl jeho nejbohatší zdroj inspirace který kdy využil.“
Ukázal, že nejenom pravidelné polygony jako trojúhelník, čtvereč a šestiúhelník mohou být použity pro mozaikování. (Mnoho dalších nepravidelných polygonů). Escher použil tyto základní vzory ve své mozaice a uplatnil to, co by geometrici nazvali odrazy,translace, rotace atd.a získal další možnosti vzorů.
Také dopracoval tyto vzory v „narušení“ základních tvarů k tomu, aby z nich vytvořil zvířata, ptáky a další postavy. Tyto deformace museli respektovat tří, čtyř nebo šesti bokou symetrii podkladového vzoru aby zachovaly mozaiku. Učinek byl překvapivě krásný.

Jak vzdálené či blízké jsou si věda a umění?


Jak vzdálené či blízké jsou si věda a umění? Mohlo bys se zdát, že se jedná o naprostou antagonistickou dvojici, vždyť věda je exaktní disciplína, založená tedy na přesné racionální úvaze, i latina má pro ni slovo „prudens“, které odkazuje k uváženosti, schopnosti předvídat a zkušenosti. Zatímco se slovem „ars“ se nám většinou asociuje impulsivnost, fantazie,  lehkovážnost a kvality jako je krása, které nelze popsat žádnou z veličin.. Přesto však věda a umění, a obzvlášť to výtvarné, procházejí historií v těsné blízkosti a občas se i chytnou za ruce.
Je známo, že  již od počátku západní civilizace, tedy ve Starověkém Řecku a Římě byla řada umělců-architektů současně matematiky, ostatně v řadě chrámů je zakódována důmyslná číselná symbolika. Netřeba zmiňovat jakou revolucí v malířství bylo přesné popsání perspektivy. Byl to impuls k odstartování zcela nového uvažování a přístupu k malbě. Umělci již nezobrazovali pouze iluzi skutečného světa, úběžník jim dal do té doby netušenou moc. 
Matematické a logické hříčky byly nedílnou součástí barokních zahrad, které byly velmi často komponovány jako „hádanka pro vyvolené“. A takto bychom mohli pokračovat mnohými jinými příklady až do současnosti například k jednomu z našich nejslavnějším malířů Zdeňkovi Sýkorovi. Ten vůbec jako první umělec do své tvorby zapojuje počítač a to již v roce 1964. Jeho působivé velkoformátové plátna jsou přenesením vygenerovaných číslic a písmen.
Avšak kromě těchto zjevných přímých ovlivnění matematikou či geometrií existují i spojitosti mezi výtvarným umění a vědou, které jsou méně čitelné, ale o to zajímavější. Nejedná se pouhou inspiraci číslem či vzorcem do konkrétního uměleckého díla, ale teorii, která je natolik působivá, že může ovlivnit celkové uvažování o světě a životě, který žijeme. Až pozoruhodnou spojitost můžeme sledovat mezi teoriemi Alberte Einstein a Henriho Poincaré a vznikem moderních uměleckých směrů, zejména  kubismu a futurismu.
 Picasso a přátelé na každotýdenních „soireés“ u Gertrude Stein živě debatovali o řadě matematických problémů. Zaujalo je již Reimannovo vyvrácení Euklidovských postulátů, např. o rovnoběžnosti: „Rovnoběžky jsou dvě přímky ležící v téže rovině, které se v nikde neprotínají.“ Pokud je však rovinu zakřivíme do prostoru, i rovnoběžky se mohou protnout. Ještě více je však zajímaly práce Henri Poincaré, který v Science and Hypothesis z roku 1902 naznačuje, že geometrický prostor je konstrukt, a že prostor jaký jsme si vymysleli, je dán tím, jak jej sami vnímáme hmatem či zrakem, to však ještě neznamená, že takový vskutku je! Poincaré dokonce tvrdí: „Žádná geometrie není pravdivější než jiná, ale může být jen vhodnější!“ – jako bychom četli jeden ze základních principů vystavění kubistického obrazu… Umělci řešili otázky zakřivení prostoru, (Některá umělecká díla jsou až na pomezí zábavného fyzikálního pokusu – Marcel Duchamp: http://www.moma.org/collection/object.php?object_id=78990), tvarové deformace, paralelního nazírání – jednalo se o skutečnou revoltu v pojednání prostoru od dob renesanční perspektivy!
Co však bylo vskutku revolučním krokem byl zájem nejen o prostor, ale o zachycení času. Filosof Henri Bergson, který částečně navazuje a dále pak rozvíjí myšlenky Alberta Einsteina, měl mezi umělci mnohé obdivovatele. Svým pojmem dureé – plynutí v čase nabízel alternativu ke kauzálnímu chápání světa pouze jako řetězce příčin a následků. Ovlivnil tak silně řadu nejen hudebníků, spisovatelů (James Joyce, Marcel Proust, Virginie Woolf), ale právě výtvarníků, dokonce celý modernistický směr – futurismus, Marinetti  na něj dokonce odkazuje již ve futuristickém manifestu.
Je krásné objevovat tato teoretické východiska a inspirační zdroje, která nám pouhým pozorováním děl zůstávají ukryta. Ještě pozoruhodnější by bylo sledovat, jaký vliv mají umělecká díla na matematiku či fyziku samotnou?  Ač vědu a umění zdánlivě dělí hluboká propast, jsou si blíž než si sami dokážeme uvědomit a vzájemně se ovlivňují, ostatně vychází z jedné mysli člověka…

Eva Juříčková

Askeze, proč se jí lidé bojí…

Po vyřknutí slova askeze, běhá mnohým lidem hrůzou mráz po zádech, tedy za předpokladu, že znají význam tohoto slova. Askeze je ve formě jaké ji chápu já, zřeknutí se všeho světského, každého požitku, který tento svět nabízí, každé emoce, která je vyvolaná vnější příčinou. To samozřejmě skoro u každého vyvolává nevoli, protože každý žije jenom pro toto a pro nic jiného. Člověk se pachtí za tím či oním, když ono dosáhne, chce zase něco jiného a přitom mu nedochází, že je to koloběh, ze kterého nelze ven. Myslí si, že v těch věcech nalezne štěstí, ale i kdyby ovládl svou mocí celý svět, nikdy nebude trvale šťasten. Vzpomeňte si sami, když jste něco moc chtěli, pánové třeba nějakou krásnou dívku, ženy třeba nějaké pěkné šaty. Když jste dotyčné věci dosáhli, byli jste jistě velmi šťastni, to však nemělo dlouhého trvání.

V prvním případě když jste získali, krásnou dívku, byly to jistě pocity blažené, nádherné emoce, sex, mohli jste ji ukazovat kamarádům, cítili jste lásku a souznění. Ovšem po nějaké době se začaly vynořovat třeba menší problémy ve vztahu, později třeba došlo k tomu, že vám už nepřipadala tak krásná a chtěli jste např. její kamarádku. Nebo v jiném případě ona o vás ztratila zájem, nechala vás a šla zase o dům dál, za tím který se ji zdál pro tu chvíli ten pravý.

V druhém případě si dívka koupila krásné šaty, po kterých tak toužila a žila nějakou dobu prakticky jen pro tu touhu mít ty šaty. Pak když je získala cítila se velmi šťastná, když je měla poprvé na sobě, bylo to krásné, když se v nich poprvé ukázala na plese, myslela si, že je v celém sále nejkrásnější. Když už se ale za nějakou dobu obnosili, jejich záře se vytratila, byly obnošené, nebo např. dívka přebrala a poblila si je. Potom ji nestály ani za to, aby jí zabíraly místo ve skříni a vyhodila je, s tím že začala toužit po nových šatech.

Vidíte to, jedna touha střídá druhou bez nároku na trvalé uspokojení, tak probíhá život člověka, jehož štěstí je závislé na vnějším světě.

Teď si jistě někdo řekne, že je to blábol, nebo mě obviní z fanatismu a příslušnosti k tomu či onomu náboženství, někdo může být dokonce velmi rozhořčen, nebo argumentovat jako kdysi já, že k askezi se přiklání jen člověk neschopný. Většina se však bude cítit ohrožena, ze strachu že jim někdo chce vzít jejich požitky. Jinými slovy, nebude se jim tento výplod líbit.

Askeze může být také veliké utrpení pro člověka, který touží, ale odříká si. Askezi, musí provázet, vyprázdnění nitra od žádostí. Nestane-li se tak, askeze se míjí účinkem a škodí člověku více než-li světské žití.

Askeze musí být také správně pojata, když třeba nějaká silně věřící katolička pociťuje silný odpor k sexu a zakládá si na tom, že je kristova nevěsta, není o nic lepší než kdejaká prostitutka, která jde za pár korun. Když však chápe sexualitu s láskou a pochopením a vybírá si askezi, to už je lepší cesta.

Donedávna jsem smysl askeze tak docela nechápal. K čemu to je vzdávat se potěšení? Četl jsem různé texty, východního náboženství, které doporučují askezi, smysl mi však stále unikal. Říkal jsem si, snad síla vůle, je ten cíl pro který mnozí podstupují askezi. Vysvětlení mi dal až Květoslav Minařík ve svých knihách. Askezí se má člověk na vnitřní úrovni odpoutat od světa. Při běžné činnosti, když se člověk raduje (nebo naopak je smutný) , dopřává si toho či onoho, dochází k přirozenému vyzařování energie. Askezí se tato energie nevyčerpává, ale kumuluje. U správně praktikujícího člověka se tak za nějakou dobu objevují nadpřirozené síly, např. jasnovidectví, čtení myšlenek atd. Ale to není konečný cíl, konečný cíl je stále se zdokonalovat a dosahovat co nejvyššího poznání. K tomu však pouhá askeze nestačí.

Na závěr přidávám ještě takovou mou zkušenost, jak se lidi neradi vzdávají potěšení.

V dobách kdy jsem byl hodně ovlivněn tantrou jsem jednomu kamarádovi doporučoval při sexu oddalovaní, ne-li úplné vynechání normálního orgasmu s příslibem vyššího transcendentálního orgasmu. Kamarád se tenkrát skoro naštval a říká: To si děláš srandu? To bych umřel… A takových reakcí bylo víc, lidi se na mě dívali jako bych jim snad chtěl vzít nějaké jejich potěšení, přitom neviděli, že v nabídce je něco víc, že když se něčeho vzdají, mohou mít něco lepšího, hodnotnějšího.

Tolik tedy k askezi, k pojmu kterého se mnozí bojí jako čert kříže.



Snad to není moc velká sračka :-)

Radovan Hrdlička

Pojďte pane, budeme si hrát

Při příležitosti oslavy mých druhých narozenin, vypůjčil si můj tatínek od svého známého videokameru. V rámci osmi minut, které se mu podařilo zachytit, patří šest a půl z nich mému recitování básniček, jedna rodinné idyle a zbylé vteřiny tmě.

Můj mladší bratr začal mluvit ve třech a půl letech, pak plynule přešel do koktání a nyní mluví v jednoslovných či dvouslovných větách. Je fajn, nikdy mi nevyčetl, že na veškerých audiovizuálních nahrávkách z našeho dětství nejen, že se nedostane ke slovu, ale prakticky na nich ani není, i když nelze říct, že by se o to tatínek nesnažil.

Dále pak jsem velmi ráda, že dítě nemůže být vyhozeno ze základní školy za vyjádření svého osobního názoru na paní učitelku případně paní ředitelku. Myslím, že má drahá maminka, držitelka červeného diplomu, by nenesla úplně statečně, kdyby její dítko vyletělo už ze základky.

Pamatuji si tři nejčastější tátova slova směřovaná na mou adresu: pusa, kulomet, zbrojní průkaz. Máma na to šla poněkud sofistikovaněji. Moudra jako „mluviti stříbro, mlčeti zlato“ či „ proč máme dvě uši, ale jen jednu pusu?“ však měla účinek zhruba jako když se „hrách na stěnu hází“ a tak mě alespoň naučila a posléze naučila používat větu „podle mého názoru.“

V pubertě jsem mluvit téměř přestala, můj bratr konečně přestal zadrhávat a všichni se zdáli být spokojení. Za čas mi došlo, že ta bryskní myšlenka o strávení zbytku mého života uprostřed hlubokých lesů, kde budu střídavě meditovat a objímat stromy či tolik fascinující práce strážce majáku, asi také nebude pro mě značka ideál. A konečně, jsem přesvědčena, že moje rozhodnutí seknout se snahou vyvolávat mrtvé lidi a připustit si, že ti živí jsou přece jen použitelnější a především uchopitelnější (doslova), nebylo také na škodu.

V současnosti trávím dost svého času hledáním ideálního poměru mezi jedním a druhým extrémem. Až ho najdu a budu schopná ho pojmenovat neřkuli popsat, napíši o tom knihu, tudíž je zbytečné se tu k tomu vyjadřovat, neb bych pak nerada vykrádala sama sebe.

A pointa (čti „poenta“)? Uvažování nad výběrem tématu zcela nechtěně zaměstnalo mou hlavu. Rozepsala jsem pár odstavců, přičemž v těch prvních se objevovaly věty typu: „Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Dobrá tedy, účast nutná, zápočet potřebný.“, pak mi ale docvaklo, že z téhle školy už mě bohužel vyhodit můžou a uvádět každou větu slovy „podle mého názoru“ by asi bylo krapet otravné. Druhá fáze mého psaní spočívala v pekelném zamyšlení se nad nesmrtelností chrousta, velikostí vesmíru, božími mlýny a výrokem In vino veritas, který je nejlépe ověřitelný v praxi. O třetí fázi mého psaní pod vlivem pravdy se zmiňovat nebudu, kdo vyzkoušel pochopí, kdo ne, ať si to vyzkouší. Každopádně na téma z tohoto metafyzického soudku si netroufám neb vím, že ta přemýšlivá byla vždy má spolužačka Hanka.

Zahrála jsem si tedy hru se slovy a pokusila se na pár situacích modelově ukázat, že stále hledám tu pomyslnou hranici mezi „dlouho dumat a pak něco říci“ a mezi „mluvit a pak až myslet.“

Krásný zbytek večera. Jana Zámoravcová

NAŠE KAŽDODENNÍ HRY

NAŠE KAŽDODENNÍ HRY

Pro svoji esej jsem se rozhodla využít psychologické teorie transakční analýzy, na kterou narazila v knize Erika Berna „Jak si lidé hrají“.

Transakční analýza (TA) je psychologickým přístupem, který se používá jako podpora osobního růstu a změn, využívá se k popisu a zlepšování mezilidského jednání a může také přispívat k rozvoji skupin a organizací.

Transakční analýza vychází z „optimistických“ přesvědčení o povaze člověka, zdravých životních cílech a přístupu k životu. Domnívá se, že člověk je ve své podstatě dobrý, a ve své vnitřní podstatě je schopen růstu, touží po něm a po naplnění vlastní jedinečnosti (seberealizaci). Jde o to, že není a nemusí být obětí „osudu“ např. v podobě určitého způsobu výchovy, ale je schopen i přes vlivy zvnějšku své chování měnit a ovlivňovat. Hlavním cílem je podle transakční analýzy dosažení autonomie. Být autonomní znamená žít sám za sebe a za to, čeho si člověk skutečně váží, co považuje za potřebné. Autonomní člověk žije podle skutečných možností, ne podle iluzí, tlaků druhých nebo předem vytvořených „scénářů“. Dětské hry mají pevná pravidla, podle kterých se odvíjí chování těch, kdo hru hrají.

A Berne v podstatě říká, že někteří lidé žijí život v jednotlivých malých životních situacích, ale i jako celek, jako nějakou hru s pravidly, které jim dali druzí, nebo které si sami dopředu vytvořili. Podle Berneho se ovšem lidé o svém životě mohou sami rozhodnout. Pak je ovšem otázka, proč tak nečiní, proč někteří raději i tak „hrají hry“.

Základem transakční analýzy je rozlišení tří základních „způsobů bytí,“ tří možných stavů, z kterých člověk přistupuje k okolnímu světu a k sobě samému. Každý stav je doprovázen jinými pocity, myšlenkovými obsahy a způsoby chování, v každém ze tří stavů ega se projevují jiné potřeby a potenciály člověka. Reakce na situaci, se kterou se člověk setkává v životě, je vždy reakcí z určitého tohoto stavu.

Schéma: Tři stavy v transakční analýze



Zralý dospělý člověk může mezi stavy přecházet volně, podle toho, co je zrovna na místě. O tom, v kterém stavu se člověk bude nacházet, rozhoduje řídící Dospělý.

Rodič obsahuje paměťové nahrávky chování, pocitů a myšlenek rodičovských postav, tak jak je člověk v minulosti vnímal. Ty jsou modelem rodičovského chování a rychle dostupným návodem, jak jednat v různých životních situacích. V Rodiči je obsaženo, co se „musí,“ co by se „mělo“ a co se „smí,“ tak jak to člověka učili druzí. Rodič chválí a kritizuje, nařizuje a stanovuje pravidla. Rodič se k druhému obrací hlavně v situacích, které připomínají vztahy rodičů a dětí.

Dospělý vyhledává informace, zpracovává je a na základě odhadů pravděpodobnosti rozhoduje o dalším postupu. Dospělý má smysl pro to, kdy je dobré pracovat a kdy si hrát, kdy plakat a kdy se smát, kdy mluvit a kdy mlčet, kdy spěchat a kdy čekat, atd. Jeho úkolem je sledovat, co přichází z Rodiče a Dítěte, porovnávat to s dostupnými informacemi a rozhodovat, nakolik je v dané chvíli vhodné rodičovské či dětské chování. Pozornost Dospělého je obrácena k situaci, jaká je zde a nyní.

Dítě je v dobrém kontaktu s vrozenými potřebami člověka a jeho aktuálními pocity. Obsahuje paměťové nahrávky chování, myšlenek a pocitů dítěte, které se snaží uspokojit své potřeby, ne vždy se mu to daří. Je aktivován situacemi, které připomínají dětství: když se člověk setká s autoritou, nedaří se mu, potká něco neznámého, je kritizován, má z něčeho radost. Je zdrojem tvořivosti, spontaneity a radostného prožívání.

V průběhu dne lidé přechází plynule z jednoho tohoto stavu do druhého. Často jsou důvodem pro „zapojení“ určitého stavu výchovou vytvořené vzorce, přesvědčení o tom, „jak to má v dané situaci být,“ nebo jen prostá síla zvyku. Sklon využívat některé stavy častěji se stává součástí charakteru.

Pozorovatelným projevem bytí v určitém stavu je vnější chování člověka. Každý vnější projev, kterým dávám druhému najevo, že vím o jeho existenci, je v terminologii transakční analýzy transakčním podnětem. Pokud na něj druhý zareaguje, jedná se o transakční reakci. Transakční podnět a reakce dohromady tvoří transakci, jednotku komunikace.

Schéma: Transakce: transakční podnět a reakce



Jiným názvem pro transakční podnět je pohlazení. Pohlazení druhému říká „vím, že existuješ.“ Nese určité pozitivní či negativní poselství. Potřeba těchto „komunikačních pohlazení“ je jednou z nejzákladnějších potřeb člověka. Potřebujeme je natolik, že někdy přijímáme třeba i negativní podněty, jen abychom nějaké podněty měli.

V některých případech je skutečný smysl sdělení maskován pod fasádou přijatelných slov. Co chce komunikující opravdu sdělit, je zřejmé z jeho neverbálního projevu a tónu řeči. Na sociální úrovni řeči probíhá komunikace mezi jinými stavy ega (např. Dospělý-Dospělý), než na úrovni psychologické (např. Dítě-Dítě). Komunikace na dvou úrovních může být součástí dětské hry nebo podstatou žertu. Jindy ale umožňuje říkat věci, které by člověk otevřeně neřekl. Sdělení na psychologické úrovni je často ne zcela vědomé a nekontrolované Dospělým.

Schéma: Dvojitá transakce



Transakční podnět vybízí k odpovědi ze stavu ega, který byl osloven. Taková odpověď je obvykle očekáváná. Pokud odpověď přichází z jiného stavu ega, než bylo očekáváno, jedná se o křížovou komunikační transakci, která komunikaci pozdržuje a komplikuje. Odpověď na transakční reakci může přijít z jakéhokoliv ze tří stavů ega (Rodič, Dospělý, Dítě). Zkřížení transakce z Rodiče či Dítěte je známkou, že některá potřeba těchto stavů ega není uspokojena a měla by jí být věnována pozornost. Zkřížení transakce provedené záměrně, může být pozitivní „provokací“, která přenese rozhovor na novou rovinu a osloví neaktivní stavy ega. Zkřížení transakce může také být projevem neznalosti či nepochopení: dotyčný se obrací k rychleji dostupným zkušenostem a návodům z minulosti, jak se zachovat.

Schéma: Zkřížení transakce



Přesvědčením TA je, že pokud je podnět negativní, vybízí druhého k negativní odpovědi. Vybídnutí ale nemusí být přijato, negativní transakci je možné „překročit“ odpovědí z pozitivního ego-stavu. Kvalita vztahu a komunikace s lidmi závisí na schopnosti všech používat v jakémkoliv okamžiku pozitivní způsoby chování.

Rodič a Dítě jsou s větší pravděpodobností aktivováni v situacích, které něčím připomínají zážitky dítěte nebo chování rodičů. Jsou to okamžiky, kdy se člověk cítí jako dítě nebo kdy jako dítě působí druhý člověk. Nemusí na tom být nic špatného.

V následujícím přehledu je charakterizována povaha transakcí mezi jednotlivými stavy ega. K obdobě zde uvedených transakcí může docházet i mezi různými stavy ega jediného člověka, ve formě vnitřní řeči, při myšlení.

Schéma: Možné transakce mezi stavy ega RO, DO, DÍ

Tabulka: Charakteristika transakcí mezi stavy ega RO, DO, DÍ



Přístup k pohlazením ovlivňují v naší kultuře předsudky, které se stávají součástí individuálního způsobu zacházení s pohlazeními: nedávej pohlazení, i když můžeš/máš proč; neříkej si o pohlazení, i když ho potřebuješ; nepřijímej pohlazení, i když ho chceš; neodmítej pohlazení, i když jej nechceš; nehlaď sám sebe. Tyto předsudky mohou způsobit, že nedáváme druhým pozitivní zpětnou vazbu, protože se domníváme, že to není na místě. Pokud nás někdo chválí, máme tendenci pochvalu zlehčovat či odmítat. Sami sebe přitom za vlastní úspěchy příliš nechválíme.

Transakční analýza pak popisuje hry, které nejsou hrou v běžném slova smyslu, ale přesto s nimi mají mnoho společného. Berne je popisuje jako sled dvojitých transakcí, které vedou k „dobře definované, předvídatelné výplatě.“ Probíhají na dvou úrovních: na krycí sociální a na nosné psychologické, kde se skrývá skutečný smysl a cíl hry. Výplatou je „špatný pocit“ některého z hráčů. Hry jsou považovány za negativní, protože brání dosažení autonomie. Se skutečnými hrami mají společné, že se hrají pro určitý výnos a že hrají podle pravidel, ty tu ale očividně nejsou popsané v podobě nějaké příručky ke hře, ale účastníci se řídí tím, co se dozvěděli v průběhu života a hlavně dětství o tom, jak to v těchto hrách chodí.

Ziskem z her je určitá časová náplň, se kterou by si jinak „neautenticky“ žijící člověk nevěděl rady, získání silných negativních pohlazení. Člověk, který hraje hry, získává díky nim ve svém nitru „oprávnění“ cítit smutek, zlobu, strach, vinu nebo jiný pocit. Hry mu potvrzují „scénáře“ které přijal od svých rodičů a které si v mládí vytvořil, a tím jsou pro takového člověka dobré, protože umožňují v podstatě „jednodušší“ život bez opravdové intimity, nutnosti průběžně se měnit, vyrovnávat se s životními zvraty apod. Tím paradoxně leckdy sám sebe vystaví do podstatně horší situace, než kterou by mu vytvářel nepředvídatelný život bez scénářů.

Berne v knížce „Jak si lidé hrají“ popisuje řadu těchto her, kterým dává populární názvy. Např. hra „Ano, ale...“ spočívá v tom, že si některý z komunikačních partnerů postěžuje na nějakou svoji životní situaci, a druzí lidé mu začnou radit. První však nestojí o skutečnou radu (v tom jedná neautenticky a nemyslí svoji „viditelnou“ komunikaci vážně), ale stojí hlavně o to, potvrdit si v jak špatné situaci je. Druzí se mu snaží radit, ale postupně musí rezignovat před jednotlivými „ale“, kterými daná osoba postupně odmítá jedno navržené řešení za druhým. Na konci se cítí všichni špatně, a hráč který hru inicioval odchází s potvrzením svého scénáře.

Hry není nutné hrát, je možné se jim vyhnout. Nejdůležitější je důsledné jednání z Dospělého a pouze pozitivních pólů Rodiče a Dítěte. Místo negativního průběhu hry je nutné hledat a nabídnout druhému pozitivní alternativu: nepřijmout a nenabízet negativní výplatu; zkřížit negativní transakce (reakcí z jiného stavu ega, než hráč čeká); nesbírat známky, které hra přináší. Odmítnout lákání ke hře, změnit situace, které hru startují. V průběhu hry postupovat jinak, než je „v pravidlech.“ Nebrat výplatu a nedávat ji druhým. Nepřenášet známky do budoucnosti.

Dávám k úvaze: Zamyslete se nad nějakým vaším rozhovorem v tomto týdnu. Mohli jste se v tu chvíli chovat jinak? Chovali jste se stejně, jak jste zvyklí z minulosti? Bylo to na místě nebo by bylo lepší jednat jinak?


Použitá literatura:

LISTER-FORD, CH. Transakční analýza
BERNE, E. Jak si lidé hrají
BERNE, E. Co řeknete až pozdravíte

Jeden aspekt vytržený ze všedního dne.

Nevím, zda-li existuje myšlenkový směr, který by zdůrazňoval hodnotu konkrétního okamžiku konkrétního dne či období. Pokud ano, nejspíše se tento směr nazývá "aspektismus", či nějak podobně v tomto duchu. Tedy v duchu, jenž spočívá v nalezení a poukázání na jednotící aspekt všedního dne. Aspektem může být v našem případě brána jakákoliv činnost (čistění zubů, umývání nohou apod.). Ta svým vyřčeným spodobněním způsobí to, že z naoko obyčejného momentu, vytvoří zapamatování hodnou událost a nenechá ji upadnout v zapomnění. Důležité je, aby událost byla s potěšením dotažena do poslední nitky a bylo jí dosaženo cíleného požitku katarzního rázu. Drobné aspekty hrají v našem životě důležité role a ne každý si uvědomí, že je třeba se na konkrétní věc více soustředit. K vyložení "aspektismu" nejlépe poslouží literární ztvárnění onoho okamžiku. Proto uvedu následující příklad jednoho konkrétního aspektu v mém životě.

Je podzim, listí padá, letní nálada ustupuje a uvadá. Počasí chřadne, mraky najednou působí tak chladně, až si někdy člověk říká a přitom celým tělem zatřásá: "Brr, to je, ale nepříjemná zima." Přichází odněkud z boku nepříjemný vítr, nikdo neví, kde se vzal, najednou je však tu. Duje v rytmu fúfú fú a nutí nás sklápět hlavu, jelikož ta odmítá stát zpříma v tom nečekaném průvanu. Počasí chřadne. Ozve se první náznak kapky na plechovém parapetě: "Kap" a už od té chvíle s deštníkem při ruce chodit je nezbytné. Podzimní déšť přichází tak náhle jako podzimní vítr, který vane. Počasí zchřadlo a já sedím za skleněným oknem. Pozoruji venkovní krajinu a říkám si, že dnes rozhodně z té postele nevstanu.
Dobrá kniha, dobrý film a hudba. Občas to nepříjemné sychravé počasí přijde vhod. Pro dnešní den rozhodně. Něco mi však k tomu všemu chybí. Přesně vím co. Počasí zchřadlo, tudíž je čas a pravý chvíle na horké skořicí vonící kakao. Mám jej samozřejmě rád a s potěšením si jej dám každý den v roce, dnes však teprve vynikne. Kap kap na okap, ještě, že tam nemusím stát. Přichystám si hrníček. Je velký, obouchaný a červený. Naplním ho mlékem a to pak přeliji do kastrólu, jenž už je připraven na rozehřáté plotně. Do hrníčku nasypu kakao, promíchám mléko, neb škraloup já nerad (ale i tak jsem zvědavý, zda se udělá nebo ne). Vytáhnu struhadlo a připravím kousek skořice, která při strouhání na struhadle začne vytvářet své typické aroma (hmm, voní). Mléko už začíná být hotovo. Vypnu sporák, utěrkou chytnu kastrůlek a nad dřezem přeliji mléko do hrníčku. Chvíli bílé mléko se postupně začíná zbarvovat do odstínu kakaa. Přisypu skořici, tu vonící. Důkladně vše promíchám a z kuchyně odkráčím do svého pokoje. Zavřu za sebou dveře. Cítíte, jak můj pokoj voní? Kap kap na okap.

Člověk se nyní může udivovat, proč jsem věnoval tolik času k napsání pár řádku o podzimu a o tom, jak si vařím kakao. Předchozí věty však slouží k zamyšlení, nejen nad tím jestli mám kakao opravdu rád či to jen předstírám, ale také k tomu, zda mi to kakao chutnalo a jestli si daný den pamatuji. Abych to tedy objasnil, onen den si už nepamatuji. V mé paměti pouze utkvěla daná chvíle sychravého počasí a momentu, jak si dělám kakao dle svého způsobu. Každý si dělá kakao po svém a má ho rád v jiném prostředí. Správné bylo pokud jste si při čtení řekli, proč to kakao vařím tak, když vy to přece děláte trochu jinak. U každého se daný aspekt liší avšak kdybych o svém vaření kakaa nic nenapsal, tak bych na něj nedostal chuť pokaždé, když si své věty přečtu. Myslím si, že je důležité si uvědomovat příjemné chvíle každého dne, jelikož ty činí náročný den mnohem příjemnější. Ať už "aspektismus" existuje či nikoli, tak každodenní aspekty všedního života tu s námi jsou a je třeba si je náležitě uvědomovat a není na škodu se nad nimi chvíli pozastavit. Jako výtečný "aspektista" se projevil Gilberth Keith Chesterton ve své povídkové knize Ohromné maličkosti, a tak bych jej s dovolením doporučil, jelikož Chesterton to umí podat mnohem lépe než já.

Báseň - nebáseň aneb Osud x náhoda?

REVOLUČNÍ MYŠLENKA
PŘEMÝŠLIVÝ JEDINEC
JEDINEČNÁ PŘÍLEŽITOST
PŘÍLEŽITOSTNÉ POUŽITÍ
NEUŽÍVAT VNITŘNĚ
VNITŘNÍ NAPĚTÍ
NAPÍNAVÉ POJETÍ
POJMOUT VŠEOBECNĚ
OBECNINA V DETAILU
DETAIL Z DÁLKY
NEDALEKO OBJEVU
OBJEVIT SE NEČEKANĚ
ČEKÁNÍ NA ZÁZRAK
ZÁZRAČNÉ PROZŘENÍ
PROZÍRAVOST V POSTOJÍCH
STOJÍCÍ NA ŠPIČKÁCH
ŠPIČKOVAT V NEJISTOTĚ
JISTÝ KONEC NADĚJÍ
NADĚJNÁ VYHLÍDKA
POHLÍDAT SI SMĚR
SMĚŘOVAT OKLIKOU
KLIKATÁ ROVINKA
NEROVNOST ZAJÍMÁ
JÍMAVÁ NOVINKA

Paralelní světy

Teorie paralelních světů zaznamenaly v posledních letech velký rozmach. Největší zásluhu na tom má zřejmě populární žárn science fiction, který po několika desetiletích svého působení začal pomalu, ale jistě docházet do stádia, kdy nebyl schopen recipienta uspokojit klasickými marťany, natož nudným cestováním jedním jediným nekonečným vesmírem. Mimo to se však teorií alternativních světů zabýval i nejeden uznávaný vědec. Tyto výzkumy jsou samozřejmě mnohem sofistikovanější a jejich účelem je spíše objasnění některých hádanek a anománií kvantové mechaniky (?), než poskytnutí témat k rozjímání kavárenským povalečům.

Asi každý z Vás už narazil na nejpopulárnější a nejrozšířenější teorii. A sice tu, která říká, že v paralelních vesmírech se realizují všechny scénáře, které v "našem" světě nedostaly šanci. Jednoduše pokaždé, když děláme nějaké rozhodnutí, vznikne v reakci na něj paralelní vesmír, kde naše alternativní "já" pokračuje v životě cestou, kterou jsme my sami zavrhli. Na vyšší vědecké provni se touto teorií zabýval Hugh Everett III. (1930-1982). Jeho práce však bývaly příjmány spíše skepticky. V posledních letech se k ní vrátil David Deutsch a jeho tým z Oxfordské univezrity, kteří teorii snad i oficiálně potvrdili. Vysvětlovala by mimojiné třeba chování některých částic, které jsou, podle dosavadních výzkumů, schopné existovat ve dvou bodech najednou. Samozřejmě je to ale stále úroveň spekulací a pořád před námi zůstává spousta nezodpovězených otázek.

Z dalších konceptů můžeme jmenovat například pana Lee Smolina a jeho vizi, ve které se nové vesmíry odštěpují z toho našeho vždy, když vzniká černá díra. V této oblasti se také hodně pracuje s mnohonásobnými rozměry prostoru - tím se zabývala kupříkladu Lisa Randallová, která se na možnost vzniku alternativní reality dívala skrze tzv. M-teorii. Tyto vesmíry by existovaly v jedenácti a šestadvaceti rozměrném hyperprostoru a měly by každý svou vlastní charakteristickou podobu, fyzikální zákony atd.

Teorií, které se snaží popsat vznik a existenci paralelních světů je opravdu hodně. Většinou jsou však založeny na rozsáhlých znalostech fyziky a kvantové mechaniky, ačkoliv si myslím, že i z laického pohledu může být zájem o tyto věci v mnohém obohacující. Dost taky záleží na tom, jak si vesmír jako takový představujeme.

Téma jsem si ale samozřejmě vybrala hlavně kvůli první jmenované teorii, kterou lze mimo empirických věd, zkoumat i z pohledu otázek existencionálních a metafyzických. Člověk sám sebe přirozeně považuje za onen originál, z jehož rozhodnutí následně vznikají další světy. Je ale vůbec možné určit, zda je některý vesmír ten "původní"? A pokud ano, mělo by na náš život nějaký vliv zjištění, že ten "náš" to není a že jsme pouze něčí kopií, jejíž jediný důvod k existenci je prožít něco, čím jiný opovrhl? A nebylo by třeba možné na této teorii vystavět nějaký nový druh náboženství?

středa 5. ledna 2011

Čo bolo skôr, vajce alebo sliepka?

Otázka, na ktorú veda nevie nájsť odpoveď. Otázka, ktorú si pokladáme v detstve, v puberte, v dospelosti. Či už pre pobavenie, zamyslenie alebo zabitie času. Prídeme na to niekedy?

Vajcia môžeme považovať za najstaršiu potravinu živočíšneho pôvodu, ktorá je popri mäse a mlieku jednou z tých najvýživnejších. Morfológia vajca je bezprostredne spätá s úlohou udržiavať životné procesy nového vyvíjajúceho sa organizmu. Žĺtko vajca má veľké zásoby živín a jeho štruktúra je priam dokonalá a pritom tak neľútostne krehká. So slepačími vajcami sa stretávame každý deň. Vajcia na mäkko, na tvrdo, miešané vajcia... Vajce si dokonca dokázalo nájsť takú obľubu, že u Angličanov sa stalo priam národnou súčasťou raňajok. Ale s vajcami sa nestretávame iba ako s potravinou, ktorá nám dodáva energiu, ale i ako so symbolom. Viete si predstaviť Veľkú noc bez vajca? Vajce obsahujúce zárodok života považovali za symbol plodnosti, narodenia, nesmrteľnosti a vzkriesenia už pohania, preto sa spojovalo s jarnými oslavami. Pre kresťanov znamená vajce symbolické spojenie Zmŕtvychvstanie Ježiša s kresťanskou Veľkou Nocou, pretože ukrýva tajomstvo v podobe zamknutého hrobu, v ktorom je ukrytý život. A tak sa stali kraslice súčasťou tohto kresťanského sviatku a radosť v detských očiach, keď so starou mamou vymaľovávajú na vajíčka obrázky je neopísateľná. Zato chuť čokoládových vajíčok si radi vychutnajú aj dospelí. Vajcia dokonca prenikli aj na komerčnú sféru nášho života. Stačí jedna krátka reklamná znelka Kinder čokolády a jej Kinder vajíčok skrývajúcich malú hračku a hneď si spomenieme na sladkú odmenu. V prírode si samička pudovo chráni svoje vajcia a je ochotná za ne položiť i život. O vajci vzniklo niekoľko rozprávok, tou najznámejšou, ktorú budeme ďalším generáciám určite prerozprávavať ešte roky sa volá Ako vajce išlo na vandrovku. Planéta Zem, na ktorej žijeme má tvar vajca, no rovnako prstence okolo iných planét sú elipsovitého tvaru, čiže 2D pohľadu na vajce. Vajíčka sú súčasťou pohlavných orgánov žien a pojem vajcia sa prenesene používa i ako názov mužských genitálií. Vajcia sa jednoducho stali súčasťou nášho každodenného života. Obklopujú nás, hovorí sa o nich, sú tu a do istej miery nás ovládajú.

A čo sliepka? Sliepka je jedným z najhlúpejších tvorov aké poznáme. Je to najrozšírenejšie domáce zviera, no chováme ho pre mäso a vajcia. Sliepka, i keď s názvom domáce zviera (ako hovorí wikipedia) domácim zvieraťom nie je. Zjedli by ste predsa niekedy svojho psa alebo mačku? Sliepky sa pre vajcia obetovávajú. Musia. Nikto sa ich nepýta. Žijú na veľkostatkoch v príšerných podmienkach, kde nemajú dostatok životného priestoru pre svoj vývin. Dusia sa tam, tlačia a umierajú pre náš McDonald a iné fast foody, ktoré nám v konečnom dôsledku iba zahatávajú organizmus nezdravými produktmi. Pohľad sliepky na svet je príšerný, nedokáže poriadne lietať a pritom je to vták, vidí svet sekano, pohnútkovito, čiernobielo, hýbe sa smiešne a je neskutočne škaredá a odpudivá. Pojem sliepka sa používa iba ako hanlivé oslovenie ženy. A pritom je to tak fascinujúce zviera, ktoré drží hlavu na jednom mieste, keď mu pohnete telom. Nedocenenosť sliepky oproti vajcu v modernej dobe je naozaj veľkou nespravodlivosťou.

A preto si myslím, že tento súboj musí zo solidárnosti vyhrať sliepka.

Lenka Chromá