Jak vzdálené či blízké jsou si věda a umění?

Jak vzdálené či blízké jsou si věda a umění? Mohlo bys se zdát, že se jedná o naprostou antagonistickou dvojici, vždyť věda je exaktní disciplína, založená tedy na přesné racionální úvaze, i latina má pro ni slovo „prudens“, které odkazuje k uváženosti, schopnosti předvídat a zkušenosti. Zatímco se slovem „ars“ se nám většinou asociuje impulsivnost, fantazie,  lehkovážnost a kvality jako je krása, které nelze popsat žádnou z veličin.. Přesto však věda a umění, a obzvlášť to výtvarné, procházejí historií v těsné blízkosti a občas se i chytnou za ruce.

Je známo, že  již od počátku západní civilizace, tedy ve Starověkém Řecku a Římě byla řada umělců-architektů současně matematiky, ostatně v řadě chrámů je zakódována důmyslná číselná symbolika. Netřeba zmiňovat jakou revolucí v malířství bylo přesné popsání perspektivy. Byl to impuls k odstartování zcela nového uvažování a přístupu k malbě. Umělci již nezobrazovali pouze iluzi skutečného světa, úběžník jim dal do té doby netušenou moc. 

Matematické a logické hříčky byly nedílnou součástí barokních zahrad, které byly velmi často komponovány jako „hádanka pro vyvolené“. A takto bychom mohli pokračovat mnohými jinými příklady až do současnosti například k jednomu z našich nejslavnějším malířů Zdeňkovi Sýkorovi. Ten vůbec jako první umělec do své tvorby zapojuje počítač a to již v roce 1964. Jeho působivé velkoformátové plátna jsou přenesením vygenerovaných číslic a písmen.

Avšak kromě těchto zjevných přímých ovlivnění matematikou či geometrií existují i spojitosti mezi výtvarným umění a vědou, které jsou méně čitelné, ale o to zajímavější. Nejedná se pouhou inspiraci číslem či vzorcem do konkrétního uměleckého díla, ale teorii, která je natolik působivá, že může ovlivnit celkové uvažování o světě a životě, který žijeme. Až pozoruhodnou spojitost můžeme sledovat mezi teoriemi Alberte Einstein a Henriho Poincaré a vznikem moderních uměleckých směrů, zejména  kubismu a futurismu.

 Picasso a přátelé na každotýdenních „soireés“ u Gertrude Stein živě debatovali o řadě matematických problémů. Zaujalo je již Reimannovo vyvrácení Euklidovských postulátů, např. o rovnoběžnosti: „Rovnoběžky jsou dvě přímky ležící v téže rovině, které se v nikde neprotínají.“ Pokud je však rovinu zakřivíme do prostoru, i rovnoběžky se mohou protnout. Ještě více je však zajímaly práce Henri Poincaré, který v Science and Hypothesis z roku 1902 naznačuje, že geometrický prostor je konstrukt, a že prostor jaký jsme si vymysleli, je dán tím, jak jej sami vnímáme hmatem či zrakem, to však ještě neznamená, že takový vskutku je! Poincaré dokonce tvrdí: „Žádná geometrie není pravdivější než jiná, ale může být jen vhodnější!“ – jako bychom četli jeden ze základních principů vystavění kubistického obrazu… Umělci řešili otázky zakřivení prostoru, (Některá umělecká díla jsou až na pomezí zábavného fyzikálního pokusu – Marcel Duchamp: http://www.moma.org/collection/object.php?object_id=78990), tvarové deformace, paralelního nazírání – jednalo se o skutečnou revoltu v pojednání prostoru od dob renesanční perspektivy!

Co však bylo vskutku revolučním krokem byl zájem nejen o prostor, ale o zachycení času. Filosof Henri Bergson, který částečně navazuje a dále pak rozvíjí myšlenky Alberta Einsteina, měl mezi umělci mnohé obdivovatele. Svým pojmem dureé – plynutí v čase nabízel alternativu ke kauzálnímu chápání světa pouze jako řetězce příčin a následků. Ovlivnil tak silně řadu nejen hudebníků, spisovatelů (James Joyce, Marcel Proust, Virginie Woolf), ale právě výtvarníků, dokonce celý modernistický směr – futurismus, Marinetti  na něj dokonce odkazuje již ve futuristickém manifestu.

Je krásné objevovat tato teoretické východiska a inspirační zdroje, která nám pouhým pozorováním děl zůstávají ukryta. Ještě pozoruhodnější by bylo sledovat, jaký vliv mají umělecká díla na matematiku či fyziku samotnou?  Ač vědu a umění zdánlivě dělí hluboká propast, jsou si blíž než si sami dokážeme uvědomit a vzájemně se ovlivňují, ostatně vychází z jedné mysli člověka…

Eva Juříčková