čtvrtek 6. ledna 2011

NAŠE KAŽDODENNÍ HRY

NAŠE KAŽDODENNÍ HRY

Pro svoji esej jsem se rozhodla využít psychologické teorie transakční analýzy, na kterou narazila v knize Erika Berna „Jak si lidé hrají“.

Transakční analýza (TA) je psychologickým přístupem, který se používá jako podpora osobního růstu a změn, využívá se k popisu a zlepšování mezilidského jednání a může také přispívat k rozvoji skupin a organizací.

Transakční analýza vychází z „optimistických“ přesvědčení o povaze člověka, zdravých životních cílech a přístupu k životu. Domnívá se, že člověk je ve své podstatě dobrý, a ve své vnitřní podstatě je schopen růstu, touží po něm a po naplnění vlastní jedinečnosti (seberealizaci). Jde o to, že není a nemusí být obětí „osudu“ např. v podobě určitého způsobu výchovy, ale je schopen i přes vlivy zvnějšku své chování měnit a ovlivňovat. Hlavním cílem je podle transakční analýzy dosažení autonomie. Být autonomní znamená žít sám za sebe a za to, čeho si člověk skutečně váží, co považuje za potřebné. Autonomní člověk žije podle skutečných možností, ne podle iluzí, tlaků druhých nebo předem vytvořených „scénářů“. Dětské hry mají pevná pravidla, podle kterých se odvíjí chování těch, kdo hru hrají.

A Berne v podstatě říká, že někteří lidé žijí život v jednotlivých malých životních situacích, ale i jako celek, jako nějakou hru s pravidly, které jim dali druzí, nebo které si sami dopředu vytvořili. Podle Berneho se ovšem lidé o svém životě mohou sami rozhodnout. Pak je ovšem otázka, proč tak nečiní, proč někteří raději i tak „hrají hry“.

Základem transakční analýzy je rozlišení tří základních „způsobů bytí,“ tří možných stavů, z kterých člověk přistupuje k okolnímu světu a k sobě samému. Každý stav je doprovázen jinými pocity, myšlenkovými obsahy a způsoby chování, v každém ze tří stavů ega se projevují jiné potřeby a potenciály člověka. Reakce na situaci, se kterou se člověk setkává v životě, je vždy reakcí z určitého tohoto stavu.

Schéma: Tři stavy v transakční analýze



Zralý dospělý člověk může mezi stavy přecházet volně, podle toho, co je zrovna na místě. O tom, v kterém stavu se člověk bude nacházet, rozhoduje řídící Dospělý.

Rodič obsahuje paměťové nahrávky chování, pocitů a myšlenek rodičovských postav, tak jak je člověk v minulosti vnímal. Ty jsou modelem rodičovského chování a rychle dostupným návodem, jak jednat v různých životních situacích. V Rodiči je obsaženo, co se „musí,“ co by se „mělo“ a co se „smí,“ tak jak to člověka učili druzí. Rodič chválí a kritizuje, nařizuje a stanovuje pravidla. Rodič se k druhému obrací hlavně v situacích, které připomínají vztahy rodičů a dětí.

Dospělý vyhledává informace, zpracovává je a na základě odhadů pravděpodobnosti rozhoduje o dalším postupu. Dospělý má smysl pro to, kdy je dobré pracovat a kdy si hrát, kdy plakat a kdy se smát, kdy mluvit a kdy mlčet, kdy spěchat a kdy čekat, atd. Jeho úkolem je sledovat, co přichází z Rodiče a Dítěte, porovnávat to s dostupnými informacemi a rozhodovat, nakolik je v dané chvíli vhodné rodičovské či dětské chování. Pozornost Dospělého je obrácena k situaci, jaká je zde a nyní.

Dítě je v dobrém kontaktu s vrozenými potřebami člověka a jeho aktuálními pocity. Obsahuje paměťové nahrávky chování, myšlenek a pocitů dítěte, které se snaží uspokojit své potřeby, ne vždy se mu to daří. Je aktivován situacemi, které připomínají dětství: když se člověk setká s autoritou, nedaří se mu, potká něco neznámého, je kritizován, má z něčeho radost. Je zdrojem tvořivosti, spontaneity a radostného prožívání.

V průběhu dne lidé přechází plynule z jednoho tohoto stavu do druhého. Často jsou důvodem pro „zapojení“ určitého stavu výchovou vytvořené vzorce, přesvědčení o tom, „jak to má v dané situaci být,“ nebo jen prostá síla zvyku. Sklon využívat některé stavy častěji se stává součástí charakteru.

Pozorovatelným projevem bytí v určitém stavu je vnější chování člověka. Každý vnější projev, kterým dávám druhému najevo, že vím o jeho existenci, je v terminologii transakční analýzy transakčním podnětem. Pokud na něj druhý zareaguje, jedná se o transakční reakci. Transakční podnět a reakce dohromady tvoří transakci, jednotku komunikace.

Schéma: Transakce: transakční podnět a reakce



Jiným názvem pro transakční podnět je pohlazení. Pohlazení druhému říká „vím, že existuješ.“ Nese určité pozitivní či negativní poselství. Potřeba těchto „komunikačních pohlazení“ je jednou z nejzákladnějších potřeb člověka. Potřebujeme je natolik, že někdy přijímáme třeba i negativní podněty, jen abychom nějaké podněty měli.

V některých případech je skutečný smysl sdělení maskován pod fasádou přijatelných slov. Co chce komunikující opravdu sdělit, je zřejmé z jeho neverbálního projevu a tónu řeči. Na sociální úrovni řeči probíhá komunikace mezi jinými stavy ega (např. Dospělý-Dospělý), než na úrovni psychologické (např. Dítě-Dítě). Komunikace na dvou úrovních může být součástí dětské hry nebo podstatou žertu. Jindy ale umožňuje říkat věci, které by člověk otevřeně neřekl. Sdělení na psychologické úrovni je často ne zcela vědomé a nekontrolované Dospělým.

Schéma: Dvojitá transakce



Transakční podnět vybízí k odpovědi ze stavu ega, který byl osloven. Taková odpověď je obvykle očekáváná. Pokud odpověď přichází z jiného stavu ega, než bylo očekáváno, jedná se o křížovou komunikační transakci, která komunikaci pozdržuje a komplikuje. Odpověď na transakční reakci může přijít z jakéhokoliv ze tří stavů ega (Rodič, Dospělý, Dítě). Zkřížení transakce z Rodiče či Dítěte je známkou, že některá potřeba těchto stavů ega není uspokojena a měla by jí být věnována pozornost. Zkřížení transakce provedené záměrně, může být pozitivní „provokací“, která přenese rozhovor na novou rovinu a osloví neaktivní stavy ega. Zkřížení transakce může také být projevem neznalosti či nepochopení: dotyčný se obrací k rychleji dostupným zkušenostem a návodům z minulosti, jak se zachovat.

Schéma: Zkřížení transakce



Přesvědčením TA je, že pokud je podnět negativní, vybízí druhého k negativní odpovědi. Vybídnutí ale nemusí být přijato, negativní transakci je možné „překročit“ odpovědí z pozitivního ego-stavu. Kvalita vztahu a komunikace s lidmi závisí na schopnosti všech používat v jakémkoliv okamžiku pozitivní způsoby chování.

Rodič a Dítě jsou s větší pravděpodobností aktivováni v situacích, které něčím připomínají zážitky dítěte nebo chování rodičů. Jsou to okamžiky, kdy se člověk cítí jako dítě nebo kdy jako dítě působí druhý člověk. Nemusí na tom být nic špatného.

V následujícím přehledu je charakterizována povaha transakcí mezi jednotlivými stavy ega. K obdobě zde uvedených transakcí může docházet i mezi různými stavy ega jediného člověka, ve formě vnitřní řeči, při myšlení.

Schéma: Možné transakce mezi stavy ega RO, DO, DÍ

Tabulka: Charakteristika transakcí mezi stavy ega RO, DO, DÍ



Přístup k pohlazením ovlivňují v naší kultuře předsudky, které se stávají součástí individuálního způsobu zacházení s pohlazeními: nedávej pohlazení, i když můžeš/máš proč; neříkej si o pohlazení, i když ho potřebuješ; nepřijímej pohlazení, i když ho chceš; neodmítej pohlazení, i když jej nechceš; nehlaď sám sebe. Tyto předsudky mohou způsobit, že nedáváme druhým pozitivní zpětnou vazbu, protože se domníváme, že to není na místě. Pokud nás někdo chválí, máme tendenci pochvalu zlehčovat či odmítat. Sami sebe přitom za vlastní úspěchy příliš nechválíme.

Transakční analýza pak popisuje hry, které nejsou hrou v běžném slova smyslu, ale přesto s nimi mají mnoho společného. Berne je popisuje jako sled dvojitých transakcí, které vedou k „dobře definované, předvídatelné výplatě.“ Probíhají na dvou úrovních: na krycí sociální a na nosné psychologické, kde se skrývá skutečný smysl a cíl hry. Výplatou je „špatný pocit“ některého z hráčů. Hry jsou považovány za negativní, protože brání dosažení autonomie. Se skutečnými hrami mají společné, že se hrají pro určitý výnos a že hrají podle pravidel, ty tu ale očividně nejsou popsané v podobě nějaké příručky ke hře, ale účastníci se řídí tím, co se dozvěděli v průběhu života a hlavně dětství o tom, jak to v těchto hrách chodí.

Ziskem z her je určitá časová náplň, se kterou by si jinak „neautenticky“ žijící člověk nevěděl rady, získání silných negativních pohlazení. Člověk, který hraje hry, získává díky nim ve svém nitru „oprávnění“ cítit smutek, zlobu, strach, vinu nebo jiný pocit. Hry mu potvrzují „scénáře“ které přijal od svých rodičů a které si v mládí vytvořil, a tím jsou pro takového člověka dobré, protože umožňují v podstatě „jednodušší“ život bez opravdové intimity, nutnosti průběžně se měnit, vyrovnávat se s životními zvraty apod. Tím paradoxně leckdy sám sebe vystaví do podstatně horší situace, než kterou by mu vytvářel nepředvídatelný život bez scénářů.

Berne v knížce „Jak si lidé hrají“ popisuje řadu těchto her, kterým dává populární názvy. Např. hra „Ano, ale...“ spočívá v tom, že si některý z komunikačních partnerů postěžuje na nějakou svoji životní situaci, a druzí lidé mu začnou radit. První však nestojí o skutečnou radu (v tom jedná neautenticky a nemyslí svoji „viditelnou“ komunikaci vážně), ale stojí hlavně o to, potvrdit si v jak špatné situaci je. Druzí se mu snaží radit, ale postupně musí rezignovat před jednotlivými „ale“, kterými daná osoba postupně odmítá jedno navržené řešení za druhým. Na konci se cítí všichni špatně, a hráč který hru inicioval odchází s potvrzením svého scénáře.

Hry není nutné hrát, je možné se jim vyhnout. Nejdůležitější je důsledné jednání z Dospělého a pouze pozitivních pólů Rodiče a Dítěte. Místo negativního průběhu hry je nutné hledat a nabídnout druhému pozitivní alternativu: nepřijmout a nenabízet negativní výplatu; zkřížit negativní transakce (reakcí z jiného stavu ega, než hráč čeká); nesbírat známky, které hra přináší. Odmítnout lákání ke hře, změnit situace, které hru startují. V průběhu hry postupovat jinak, než je „v pravidlech.“ Nebrat výplatu a nedávat ji druhým. Nepřenášet známky do budoucnosti.

Dávám k úvaze: Zamyslete se nad nějakým vaším rozhovorem v tomto týdnu. Mohli jste se v tu chvíli chovat jinak? Chovali jste se stejně, jak jste zvyklí z minulosti? Bylo to na místě nebo by bylo lepší jednat jinak?


Použitá literatura:

LISTER-FORD, CH. Transakční analýza
BERNE, E. Jak si lidé hrají
BERNE, E. Co řeknete až pozdravíte

8 komentářů:

  1. "nedávej pohlazení, i když můžeš/máš proč; neříkej si o pohlazení, i když ho potřebuješ; nepřijímej pohlazení, i když ho chceš; neodmítej pohlazení, i když jej nechceš; nehlaď sám sebe"
    pise, jak toto zlomit?

    OdpovědětVymazat
  2. To je pěkný výtah ze zajímavého tématu. Zdroj se zdá být příliš fundovaný, než abych si troufl jej hodnotit nebo kritizovat a výtah je napsán uceleně. Zmíním jen pár věcí, které mne u toho napadají.

    Předně celá ta trojce mi připomíná až příliš Freudovu trojici, kdy Super ego bylo nahrazeno rodičem, ego dospělým a id dítětem. Ovšem s drobnými změnami v interpretaci. Nejvíce identické mi připadá super ego. Interakce je pak dosti blízká Adlerovu popisu touhy ovládat. Je zajímavé, že v poslední tabulce není popsán žádný negativní aspekt interakce dospělý rodič.

    Přibližně ve stejné době, kdy Freud uveřejnil výklad snů (1900) píše Oscar Wilde v dopise z vězení (1905): ""Nic není u člověka řidšího," praví Emerson, "než čin z vlastní vůle." Toť zcela správné. Mnozí lidé jsou jinými lidmi. Jejich myšlenky jsou mínění jiných, jejich život je mimikry, jejich vášně jsou citáty.
    . . .
    Mechaničtí lidé, pro něž je život prohnanou spekulací, závislou na zchytralém výpočtu cest a prostředků, vědí vždy, kam jdou, a jdou tam také. Vystupují s ideální touhou stát se kostelníky, a ať je postavíte do kterékoli sféry, podaří se jim stát se kostelníky a ničím víc. Muž, který touží stát se něčím jiným, než je být členem parlamentu nebo hledaným kořenářem nebo vynikajícím advokátem či soudcem nebo něčím stejně nudným, vždycky dosáhne toho, že se stane, čím si žádal být. Toť jeho trest. Kdo si škrabošky žádá, musí ji nosit.
    Ale s ženoucími silami života a s těmi, v nichž jsou takové ženoucí síly vtěleny, je tomu jinak. Lidé, kteří touží jediné po tom, aby se stali sebou samými, nevědí nikdy, kam vede jejich cesta. Nemohou to vědět. "

    To co popisujete, jako hraní hry podle instinktivně přijímaných pravidel, a co má předobraz v jednání, jež jedinci povolí jeho superego má další pokračování v pojmech depersonalizace a reiktifikace v moderní společnosti, kdy pravidla natolik dostatečně popisují možnosti, že psichycká individualita je již nadbytečná.

    Připadá mi záhadné, že se celý váš popis vyhnul pojmu nevědomí a myslím, že problém uskutečnění své celosti není jen v vědomém přijetí pravidel hry, ale zejména v nevědomí o většině vlastní psyché a její úplnosti a tom, co tato úplnost vlastně zahrnuje. Bylo by snadné být sebou, kdybychom věděli, co vlastně jsme.

    To co je zde nazýváno autonomie mi připadá, jen jako nepřípustné zjednodušení pojmu individuace který používal C. G. Jung, a navíc se domnívám, že skutečná autonomie v tomto smyslu je identická s pojmem probuzení, čili budhovství, jež je, jak dosvědčují mnohá sdělení snadné a vlastní každému, ale, jak ukazuje historická skutečnost vzácné, takřka výjimečné.

    OdpovědětVymazat
  3. Myslím, že v této koncepci je značná dávka pragmatismu, že zaměření na sociální interakce je součástí módy budování pracovních týmů a zvyševní jejich výkonnosti.

    Mne mnohem víc fascinuje představa exploatace této koncepce v oblasti sexuální, jež je na jedné straně speciálním případem sociální interakce, na druhé straně ale, jak naznačuje profesor Freud její universální podstatou. Nemaje lepšího východiska budu se držet introspekce. Ve vlastních heterosexuálních ambicích si velice dobře uvědomuji, že hledám v jediné ženě personalisované tři ideální postavy: matku, partnerku a dceru. Ta první je obrazem péče laskavosti a starostlivosti. Již pouhý fakt, že někdo myslí na mne na mé potřeby, jako je například jídlo je ve své nesobeckosti a předobraze, který si nesu z dětství nesmírně fascinující a přitažlivé a moderní postoj některých žen (a symetricky mužů): „Nebudu mu vařit, přeci nejsem jeho služka,“ považuji za projev naprostého ignoransntví, hllouposti a okradení vlůastního vztahu o něco tak ceného, že to snad ani nelze nahradit. Ale není to jen péče fyziologické potřeby, ale i pocit ochrany před vnějším světem, v mém případě zejména pocit ochrany před ohrožení ze strany institucionalizované společnosti, již tato postava přináší.

    Druhý aspekt, aspekt dítěte, v sobě obsahuje nejen symetrický protipól prvního, tedy pocit, že jsem pro někoho užitečný a že mne někdo potřebuje ale i jistý projev dětské hravosti a zvídavosti, naivního nadšení se kterým se dítě pouští do zkoumání nových věcí nebo prací jež jsou na a nebo za hranici jeho dovedností a radost z nově objeveného nebo úspěchu má pro mne magickou sexuální přitažlivost.

    Prostřední aspekt, aspekt partnerský formuluje zejména podíl na společných běžných činnostech, na společné snídani, společné starosti o domov a jeho zachování ve všech technických i estetických aspektech, společné zábavy sportů cest a objevování a cíl projekce všech nevědomých ženských vlastností vlastní psyché.

    Nedovedu si představit, že by někdo mohl splňovat všechny tři nároky v té míře v jaké bych je požadoval a nebo že bych já byl sto je splňovat někomu.

    A tak je mi váš příspěvek zajímavým podnětem k přemýšlení. Děkuji za něj a v souladu s jeho obsahem očekávám, že tento skromný projev díků odmítnete. Inu tak se věci mají.

    OdpovědětVymazat
  4. tak a jak si uvedla osobnost člověka se skládá z rodiče, dospělého a dítěte je zajímavé pozorovat nakolik muže zasáhnout absence některého stavu život člověka, jeho osobnost. Například izolací, zapomenutí stavu dítěte od rodiče a dospělého zformuje člověka který si neumí hrát, neumí snít, odpočívat, radovat se, anebo člověk co izoloval , opovrhl stav rodiče je člověk bez svědomí, teda psychopat.

    Křížová transakce se nevyznačuje zánikem komunikace mezi účastníky? dík

    pro lidi co by se chtěli pobavit, a zajímá je psychologie by si měli skočit na přednášku Psychologie v informatice (VB028) na FI. Předmět vyučuje pan Prokeš na podzim a jako o zábavu na té přednášce je postaráno,a každá přednáška se končí pohádkou na dobrou noc. aj toho co nebavila psychologie tak ho začne na téhle přednášce určitě

    OdpovědětVymazat
  5. Jak už se to tak stává, dostala jsem se k tomuto tématu vlastně omylem. Vzhledem k tomu, že mi mnohé z TA přišlo až neuvěřitelně povědomé, jsem si o tom něco málo přečetla. Dostala jsem doporučení právě na Berneho. Vzhledem k tomu, že se jedná o velmi stručný výtah tématu, mi tam mnoho věcí uteklo. Nezmínka o nevědomí pramení z mojí neznalosti.

    OdpovědětVymazat
  6. K Vojtěchově otázce, jestli se křížová transakce (ne)vyznačuje zánikem komunikace:

    Může (pokud se druhý "lekne", že na něj mluvíš jiným jazykem, např. když čeká odpověď z dospělého a dostane od Dítěte; nebo pokud
    se jako Dospělý rozhodne, že s druhým komunikovat za těchto okolností nebude, nebo není připraven - např. na podnět z Dítěten
    nemusím umět reagovat...), ale nemusí. Obvykle nekončí, pokud mají oba společné cíle a jsou na sobě závislí. Pokud jsou si cizí (např.na ulicI "dobrý den, kolik je hodin" a on zareaguje nestandartně, tak se rozloučíš a jdeš pryč nevadí ti to.) Pokud se ale kříží
    komunikace otce s dětmi, tak většinou ani ukončit nelze....

    OdpovědětVymazat
  7. Velice přínosný příspěvěk,zvlášť pro někoho kdo touží po sebezdokonalení (a to jsme tady doufám všichni).

    OdpovědětVymazat