Jak se koncentruje moc

Článek zajímavý daty

Pěkné, slavné a nepochopitelné metafory

Ezechiel, kapitola 8

Další téma k diskusi jé tématem, jímž jsme se zabývali už minulý semestr v souvislosti s vlivem křesťanství na současné postavení Evropy ve vědě technologiích. Jsou to Sekulární náboženství . Podnětem k hledání atributů náboženství v sekulárních úkonech sekulární společnosti se nám stala smrt Steeva Jobse, jež na chvíli obrátila pozornost na společnost Apple. Novináři, kteří jsou se svými soudy vždy rychle hotovi a hledají nadsazené metafory pro témata, o nichž píší, aby upotali své čtenáře banalitami se nezdráhali společnost Apple ya předmět náboženského kultu prohlásit. Ale jediný důvod, který pro to uvedli bylo nadšení a snobismus uživatelů jejích produktů.

Ve svém lehkovážném užívání slov jako nikdy, vždy, poprvé, největší, jedinné a podobně mluvili o reflexi smrti Steva Jobse ve společnosti jako o něčem, co tu nikdy nebylo. Hned jsem si vzpomněl na smrt Johna Lenona.

Otázka je: má Apple podstatné atributy náboženství? Měli je Beatles a jejich vášnivá adorace? Můžeme odpovědět ano a počítat s tím, že něco podobného najdeme. Důležité je ale rozhodnout, zda jsou si tyto fenomény podobné v tom podstatné. Pro náboženství je to kromě jiného Eschatologie.

Proč potřebujeme náboženství? Mohou zmizet z našeho světa bezezbytku, nebo si je naše psyché v něčem zase vytvoří? Jak to, že jedno náboženství může vyhovovat mnoha lidem, že nemusí mít každý své vlastní? Víra je psychologický fenomén, do značné míry autonomní (nemůžeme bezezbytku ovlivnit to, čemu věříme) a například racionalismus, který chtěl nahradit veškerou víru rozumem se stal předmětem velmi nerozumné a velmi hluboké víry.

Popřemýšlejte o tom, napište své názory a uveďte v pochybnost názory ostatních.

Budu se asi opakovat, ale doporučím vm k četbě C. G. Junga, kromě jiného Symbol proměny ve mši a Odpověď na Joba.

---

eschatologie {nauka o posledních věcech člověka}. Od ř. éschatos {nejkrajnější, poslední} a Ü -logie.

metafyzika {nauka o podstatě věcí nedostupné smyslovému vnímání}, metafyzický, metafyzik. Ze střlat. metaphysica a to z ř. tá metá tá fysiká, doslova {to po fyzice} (viz Ü meta- a Ü fyzika). Pod tímto označením byly v 1. st. př. Kr. shrnuty Aristotelovy spisy o prvotních příčinách bytí (následovaly po jeho poznatcích o přírodních vědách).

teologie {bohosloví, nauka o bohu a o náboženství}, teologický, teolog. Z lat. theologia z ř. theología tv. Viz Ü teo- a Ü -logie.

Ze slovníku C. G. Junga:

NUMINOSUM
Pojem, kterého použil Rudolf Otto (v díle Das Heilige (Posvátno), 1. vyd. 1917) pro nevyslovitelné, tajemné, děsivé, něco, „co je zcela jiné“; je to bezprostředně zakusitelná vlastnost příslušející jen božskému.

OBRAZ BOHA
Pojem pochází od církevních otců, podle nichž je imago Dei (obraz boha) vtisknut do lidské duše. Vynořuje-li se takový obraz spontánně ve snech, fantaziích, vizích atd., musí být chápán v rámci psychologického způsobu uvažování a chápání jako symbol bytostného Já. C. G. Jung: „To že na nás božství působí, můžeme konstatovat jen prostřednictvím psýché, přičemž však nejsme schopni rozlišit, zda tato působení pocházejí od Boha, nebo z nevědomí, tj. nelze stanovit, zda božství a nevědomí jsou dvě různé veličiny. Obojí jsou mezní pojmy pro transcendentální obsahy. Empiricky se však dá s dostatečnou pravděpodobností zjistit, že v nevědomí se vyskytuje archetyp celosti, který se spontánně manifestuje ve snech atd., a že existuje tendence vztahovat na toto centrum jiné archetypy a tato tendence je nezávislá na vědomé vůli. Nezdá se proto nepravděpodobné, že tento archetyp celosti má také sám o sobě jisté ústřední postavení, jež ho přibližuje obrazu Boha. Tato podobnost je ještě podporována obzvláště tím, že tento archetyp vytváří symboliku, které už od nepaměti charakterizovala a obrazně vyjadřovala božství… Obraz Boha koinciduje – řečeno přesně – nikoli přímo s nevědomím, nýbrž jen se zvláštním obsahem nevědomí, totiž s archetypem bytostného Já. Je to tento archetyp, od něhož již nejsme schopni obraz Boha empiricky oddělit.“ Obraz Boha můžeme vysvětlovat „jako zrcadlení bytostného Já, nebo naopak bytostné Já lze vysvětlovat jako imago Dei in homine“ (obraz Boha v člověku).

MANA
Melanéský pojem pro mimořádně působivou sílu vycházející z nějakého člověka, předmětu, z aktivit a událostí, z nadpřirozených bytostí a duchů. Znamená také zdraví, prestiž, léčivou a kouzelnou sílu. Je to primitivní pojem psychické energie.

DUŠE
C. G. Jung: „Jestli psýché člověka něco je, pak je nedozírně komplikovaná a vykazuje neomezenou mnohotvárnost a pouhá psychologie pudů nemůže s touto mnohotvárností nic svést. Mohu se jen dívat v nejhlubším obdivu a v hluboké úctě a tiše stát před propastmi a výšinami skutečnosti duše, jejíž neprostorový svět skrývá nezměrné množství obrazů, které miliony let živoucího vývoje nahromadily a organicky zhustily. Mé vědomí je jako oko, jež v sobě zachycuje nejvzdálenější prostory. Psychické ne-já je však tím, co neprostorově vyplňuje tento prostor. A tyto obrazy nejsou bledé stíny, nýbrž mocně působící duševní podmínky, které jen špatně chápeme, ale nikdy je nemůžeme oloupit o jejich sílu tím, že je popíráme. Vedle tohoto dojmu bych mohl snad postavit jen pohled na hvězdné noční nebe; neboť ekvivalentem světa uvnitř je jen svět vně, a tak jako tento svět zachycuji médiem těla, tak onen svět zachycuji médiem duše.“
„Bylo by rouháním tvrdit, že se Bůh může zjevovat všude, jen právě jen v lidské duši nikoli. Vždyť vroucnost vztahu mezi Bohem a duší předem vylučuje jakékoli podceňování duše. Došlo to snad příliš daleko, když se hovoří o příbuzenském vztahu; avšak duše v sobě každopádně musí mít nějakou možnost vztahu, tj. nějakou obdobu či souvztažnost k jsoucnu Boha, jinak by mezi nimi nikdy nemohla vzniknout žádná souvislost. Touto odpovídající obdobou je – psychologicky formulováno – archetyp obrazu Boha.

Dávám vám další odkaz s komentáře k aktuálnímu židovskému svátkům. Není to proto, že bych vás na ty židovské chtěl upozorňovat víc, než na jiné, ale proto, že jsem narazil na místo, kam jedem můj starý kamarád, herec a dokumentátor nápisů židovských hřbitovů, J. Achab H. ukládá své didaktické opusy. Výklad je z části tradiční z části jeho vlastní, berte je jeako jeden, nikoliv jediný zdroj informací. A slavte, pokaždé, když je co slavit. A to je každý den.

Sukot

A ještě jedno zamyšlení nad tím, jak těžké je dávat sliby. Myslím, Kristus podle nového zákona vůbec nedoporučuje jakékoliv sliby dávat, ale křesťanská tradice v některých okamžicích sliby vyžaduje. Třeba při svatbě. Doporučuji porovnat s tzv. vznešenými slibi adeptů Zenového budhismu. V obou případech je berou ti, kteří je dávají vážně. Modlitbu Kol Nidre, za prominutí všech sklibů chápu jako uvědomění si faktu, že splnit jakýkoliv slib není nikdy zcela a jen v naší moci. Slíbíme-li, že večer slunce yapadne a svít se n8hle v poledne ya4ne tio4uit opa4n7m sm2rem, a nebo se slunce v poledne utrhne z oblohy, nebo slíbíme-li příteli podat ruku, a ona ještě dříve vroste do zemi, co pak zmůžeme?

kol nidre

Konečné řešení

holocaust {hromadné vraždění Židů za 2. světové války}. Z angl. holocaust {naprosté zničení, masakr} a to přes stfr. z lat. holocaustum {zápalná oběť} z ř. holokaútōma z hólos {celý, úplný} a kaíō {spaluji}. ( ὁλόκαυστον holokauston celopal; ὅλος holos celý + καυστός kaustos spálený) Srov. Ü hologram. šoa (hebrejsky שואה neštěstí, zničení, pohroma), churben (jidiš חורבן zničení)

Zde je jedno téma, nad kterým bychom mohli trochu podiskutovat ve snaze cvičit se v důslednosti a koncepčnosti úvah. Autor následující přednášky těmito vlastnostmi, obávám se, nevyniká. Na téma můžete nahlížet z pohledů individuálně psychologických, sociologických, metafyzických, teologických, magických, . . .

Podívejte sem, prosím, na záznam přednášku autora k jeho knize


http://www.youtube.com/watch?v=e2Os7khsA3I

a následující
(
http://www.youtube.com/watch?v=wR9Kclt6uHg&feature=related


http://www.youtube.com/watch?v=NWmT9TIleAs&feature=related


http://www.youtube.com/watch?v=3PujnQjgpkY&feature=related


http://www.youtube.com/watch?v=edQ4LtC2FdM&feature=related

http://www.youtube.com/watch?v=L9NxkADfi4A&feature=related
)

a napište v čem se vám jeví jeho úvahy povrchní nedůsledné a špatné případně naopak oponujte kritiky svých spolužáků.

P. F. 5772

http://www.youtube.com/watch?v=UkSMLQggHH0&feature=autoshare.
Šalom.

Metafora a abstrakce

Tématem předmětu jsou vybrané modely popisu vnímaného světa a jeho abstrakcí.

• 
  Pedagogické formy a racionalizace.
  
• 
  Disonance, konsonance, alikvótní tóny, problém ladění, a Fourierova řada.
  
• 
  Eukleidovská, neeukliedovská a fraktální geometrie a konečná geometrie v roli modelů přírody.
  
• 
  Nekonečno a bod za nekonečnem.
  
• 
  Množiny: jak udělat matematiku z prázdna.
  
• 
  Formální systémy ve smyslu Emila Leona Posta a Goedlovy věty o neúplnosti a bezespornosti systémů obsahujících aritmetiku.
  
• 
  Metafory Lao C, a Čuanga C a Knihy proměn
  
• 
  Estetika poesie.
  

Podněty a připomínky zde jsou vítány. Nebo aspoň byly by.

No ráda bych upozornila na nepovinný příspěvek do diskuze, který by se mohl brát velmi osvíceným vyučujícím jako jistá kompenzace pozdě dodaného příspěvku pedagogické formy ?????

Příspěvky

březen (pedagogické formy)
David
Vojtěch Vass
Michal Kmínek

duben (sekulární náboženství)
vanBelt
Matěj Hanč
Pavel Theimer
Vojtěch Vass
Caklwen (Lucie Benešová)
David
Michal Kmínek
Keridwen (Jana Turečková)
Petr Klečka

Květen (sonetino)
Radek
Petr Klečka
Michal Kmínek
Matěj Hanč
David Mocný
Vojtěch Vass
vanBelt
Pavel Theimer
Jana Turečková

Jestli jsem něco přehlédl a je tolerantní k ukončení předmětu, tak mi, prosím, dejte vědět. Nějaké komentáře k příspěvkům ještě dopíši.

Voila otázky testu

http://www.orkut.com/Main#CommTopics?cmm=110928388

Sonetino

NA LEVÉ STRANĚ ULICE

ZPÍVÁ HYMNU OPICE

VPRAVO KOČÍ BLIJE

KOHOUTI I SLEPICE

RADUJÍ SE VELICE

VALACH KŘIČÍ HYJÉ

KDO I TOTO PŘEŽIJE

AŤ SE KLIDNĚ NAPIJE

Formální poema

Forma může být dogma,

jak pro psýché soma.

Bývá bičem i motivací.

Však neopustila nás forma

upadneme-li v koma,

když bez duše tělo smysl ztrácí?

Forma je výsledkem i tvrdou prací,

obsah se k ní dál - znovu a znovu a stále - navrací.

Lucie Benešová
216507

Formální sonetino

Sedm slabik na řádku,
je symbolem pořádku.
S třetím se však všechno mění.

Bývá to vždy na hádku,
vařit pivo bez sládků.
Často to pak stojí jmění.

Chaos zpestřuje však tlení,
co když stojíš mysl plení.

Radek Holomčík
151125

Sonetino

Nahá žena zakrytá rámem,

procitá společně s deštivým ránem.

Zanechá u dveří vzpomínku.

Své nesmělé pokrčení ramen,

i onen nezkrotný plamen,

co dostala do vínku.

Vše projevilo se v mžiku,

během jejího křiku.

Petr Klečka

263134

Já nejsem poeta
možná až od léta
jak teď to dopadne

Basnička napsaná
možná i s chybama
aspoň se rýmuje

báseň nyní existuje
snad sonetino zastupuje


Michal Kmínek
368308

Sonetino

Hlubina poznání
(Zkouškové?)


Oči tvé teď v propast hledí,
na dně jejím Bůh tvůj sedí,
hlubiny tě láká tvar.

Skoč, a hledej odpovědi!
Sám jsi přišel ke zpovědi...
...pohlcens teď v temný kar.

Vychutnej si boží dar
utrpení, strast a zmar.


______________________

Sonetino

Stojím si doma vo dverách,

vtom v očiach si vidím strach.

Pocit čo súvisí s rébusmi.

Keď ústach sa  voda mení v prach,

a vo vzduchu už vetrím skazy pach.

Pocit to vždy pre mňa nejasný.

Ale viem, stojím teraz pred plánmi,

Tak osud, nádeje trocha dopraj mi.

Sonetino

Že vzdělání je si nutné doplňovat
S tím nechci tě teď příliš zatěžovat
Ani to není žádná tajná věc.

Někdy máš chuť se před učením schovat
A nenechat se nikým sekýrovat
Až únava tě zmůže nakonec.

To k větší píli nenabádá tebe žádný blouznivec
Ale vědám rozličným znalý učenec.

Nepovinný dodatek k sekulárnímu náboženství

Nejprve prostuduji Herrigelovu knihu „Zen a uměni lukostřelby“o japonském KYUDO obřadu střelby z luku a v doslovu se dozvím, jak mu kritici vyčítali, že zen vůbec nepochopil. Hurá, jsem zachráněná, lukostřelba je sice obřad, ale ani takový Rek jako Eugen Herrigel u některých nevyhrál. Ani léta studii neznamenají, že moje úvahy jsou správné.
Závěr eseje Sekulární náboženství byl brutálně ukončený odkazem na knihu Ericha Fromma Anatomie lidské destruktivity. Předcházely knihy, které jsou založené na tom, že je dobré bezmezně věřit, teď momentálně třeba vílám, ale pak klidně nějakému šílenci, který se převlékne za elfa, i když může mít v občanském průkazu jméno Adolf Hitler.
Není velké a malé zlo, ale ztráta rozumu a nechuť myslet, vzdát se odpovědnosti a bát se svých vlastních rozhodnutí, protože tak málo znám sám sebe, svoje pocity a přání, nevyznám se ve svém vlastním stínu, protože ho ani nepřiznám, nemám jej, nejsem zlý a cítím se překrásným klenotem společnosti. Frommova kniha není vůbec jednoznačná a na jejím konci číhá na čtenáře třeba STRACH. Jak bych reagoval já v Zimbardově experimentu? Možná by po přečtení pak někdo začal uvažovat o tom, zda takový kurz Reiky je uspokojení pudů nebo vášní. Proč nesáhnout po „Anatomii“? Chci-li spasení rychle a hned, ne že se týden budu mořit četbou knihy a na jejím konci mě čeká vlastní nejistota. Je to příliš složité čtení, založené na tom, že člověk má lidské vlastnosti, pudy, strachy v sobě a jedinou možností je boj s nimi a ne jejich prázdné a nesmyslné „zmizíkování“. Rozhovor s anděly může být rychlovka, i když nevím, s čím jsem to vlastně hovořil, ale výsledkem je uspokojení z dobře odvedeného sebevzdělávání.
A tak se dám do spolku se stejně věřícími lidmi
navštěvující kurzy, veletrhy, semináře, weby čili SHROMÁŽDĚNÍ
vyznávám anděle, elfy, víly, universum, vedoucího kurzu čili BOHY
půjčím si grafickou podobu znaku jako jsou kříže, amulety, talismany čili SYMBOLY
brblám mantry , vyzualizuji a dodržuji nařízení guru čili ZÁKON
nazývám to všechno alternativa čili ORGANIZACE.
Anatomie lidské destruktivity je procházka po jiném druhu víry, temnějším a nebezpečnějším, i když založeným na atributech náboženství a taky na mozku někoho jiného, vůdce, šílence, který je schopen ovlivnit davy. Mohu zesměšňovat spotřebitele proudící do obchodů, ale nejde mi to, pokud myslím na nacismus, stalinismus, případně jakýkoli sadismus, otevřený, skrytý – pocit moci, který má člověk, když zjistí, jak krásné je někým manipulovat.
Bylo by pěkné sekulárně nehledat novou jednotu vzhledem k nepřehledné diferenciaci světa, nebýt vydaný v šanci osudu a nemít mystiku jako zisk a vyznamenání, sloužící jako přídavná životní dekorace.

Sonetino

Já chci nemít pravou nohu,
bolestí se zbláznit mohu,
život s ní k žití není.

Už se modlím k pánu bohu,
vzhlížím k němu na oblohu,
nechci snášet utrpení.

Snad se zítra všechno změní,
nebo dojde k odstranění.


Pavel Theimer


(První verš, který posloužil jako námět pro sonetino, je doslovná citace z emailové korespondence mezi Pavlem Theimerem a Zlatou P. (15.5.2011), která si přála být uvedena ve zdrojích.)

Sonetino

Měsíc se sklání z výšky,
v nebeské modři svítí jak z knížky
a na mě padá chlad.

Myšlenky honí se jak myšky,
co okusily zakázané šišky
a nedají mi spát.

Napjatá situace dává mi znát,
že již nikdy nechci diplomovou práci psát.

Jana Turečková

Sekularne nabozenstvi

Tato tema ma osobne velmi potesila. Už vela krat som sa zamyslal ako je mozne ze clovek, v podstate relativne racionalne zmyslajuci tvor, ma tendenciu byt nachylny uverit takmer comukolvek ak tomu veri dostatok inych ludi. Ked som sa raz zamyslal preco vlastne nabozenstvo vzniklo, tak mi vzdy po dlhsom uvazovani ostalo jedine vychodisko a to ovladanie mas ludi. ked bolo krestanstvo uznane v rime ako oficialne nabozenstvo,nebolo to preto ze cisara osvietilo, ale z cisto praktickych dovodov, pretoze coraz viac ludi islo touto cestou a bolo velmi jednoduche. ak ste este neboli vo vatikane tak vam odporucam tam ist, je to v podstate velmi dobre prosperujuca firma, ktora ma vplyv takmer vo vsetkych sferach modernej spolocnosti europy.
tento princip vsak vyuzivaju aj ine subjekty, ci uz zmienena amway, alebo u nas ovb partners. viacero mojich kamaratov pracuje pre tieto firmy a skutocne aj oni uverili myslienke ktoru na skoleniach pocuvaju, a to ze tym svojim klientom pomahaju, napriklad, provizia za sprostredkovanie tucnej hypoteky sa pohybuje okolo 20 az 30 tisic, ked ju platite 1 0000 mesacne tak tri mesiace platite len tohoto uzasneho cloveka ktory vam cely cas tvrdi ze to robi pre vas zadarmo .... to ze keby ste si sli priamo do banky po nu, mohla by byt lacnejsia uz radsej nespomenul, ale preco sa mu to tak podarilo? pretoze on sam veri ze vam robi dobre.... bohuzial ten predpoklad ze clovek je relativne racionalny jedinec asi neplati , co uz no :)

Na Sekulární náboženství
Ve smyslu „světské“ narazím spolehlivě každý den několikrát. Reklamy, móda, časopisy, supermarkety, výkonné týmy, ale já chci dneska zúčtovat s fenoménem nazvaným Rozvoj osobnosti.
Průmysl s návody na život totiž většinou funguje tak, že nutí lidi , aby se cítili nespokojení sami se sebou. Což se podaří celkem lehce, lidé jsou obecně už pár století vykořeněny z generační náboženské jistoty a pěkně nenápadně přešli pod mediální religionizitu.
Stačí zajít do příslušného oddělení knihkupectví a prozkoumat pár regálů knih. To, co dříve bylo poznatelné pouze mnohaletou prací a usilovným studiem například kabala, se dnes dá shrnout do knihy Kabala krátce a jasně. Koukám na obrázky stromu života s hebrejskými písmeny a jen matně si vybavuji, že mají nějaký druhoplánový význam. V knize o tom ani zmínka. Nebojte se, určitě tam není napsané, že kabala je obtížná, záměrně se některé pasáže nikdy nevysvětlovali, neb k jejich pochopení je potřeba jednak nějakých předchozích vědomosti a také zažitá zkušenost, případně nějaký ten životní krach. A tak hlavní důvod k vydání této knihy mi připadá fakt, že mám odevzdat 300 Kč a jak to se mnou dopadne, je autorovi celkem jedno. Rozhodně mi nehrozí nějaké velké nebezpečí, jako dříve adeptům tajných nauk, kteří strkali nosy do věcí, kterým nerozuměli.
To jsem ale vzala z police knihu docela těžkého kalibru. Stačilo otevřít něco jako Secret nebo Vesmírný objednávkový systém, založený na prostém faktu, že všechno co si přejete, máte právo dostat. Jen neumíte psát ty správné objednávky a nevíte, kam s nimi.Protože si občas nejsem jistá, jaká mám přání, co chci a kam to posílám, obdivuji autory, že oni mají velmi jasno a navíc k tomu navádí všechny potencionální čtenáře. Žádný etický přesah, musíš si život zařídit jinak než dosud. Nechtěla bych omylem potkat nikoho, kdo si všechno objednává přes vesmírný systém, myslím, že to bude trochu duševní polotovar. Je v na tomto učení nějaký smysl? Nebudu ho hledat, je to podle mého pyšného dojmu ztráta času. Odpovědnost jednotlivce je v tomto případě pouze za vlastní prospěch.
Beru knihu Meditací, aha guru, do mozku se mi zcela nepatřičně vkrádá obraz člověka, kterého před pár lety odsoudili jako podvodníka, ve jménu jakéhosi učení si celkem dost nahrabal, indické jméno, oranžový obleček, velké peníze, spokojení frekventanti, vysoká návštěvnost jeho ašramu. Nová mystika, posilující svou vlastní identitu pomocí meditace.
Jak jednat s lidmi a jak jim porozumět, kniha, která v první řadě předpokládá, že máme strach, že nebudeme umět mluvit se svým nadřízeným, sousedem, manželem. Vzbuzuje dojem, že je něco v nepohodě, že mi něco chybí. Pozoruhodné je, že na to, jak zatočit se svým šéfem použijete starobylé techniky, můžete zkusit letité rituály podobné čarování, takové trochu zaříkávání, opakování manter před vstupem do kanceláře vedoucího skorovlkodlaka.
A pak , konečně, na konci knihy adresa a pozvánka na jedinečné semináře kohosi, pozvánka na novodobé shromáždění lidí, kteří mají víru, že toho naproti sobě udolají. Mají svá shromaždiště a pravidelné bohoslužby.
Hle Anatomie lidské destruktivity ve stejném oddělení, vydaná v roce 1977 s úžasným pojednáním o skrytém sadismu každého člověka, temná kniha o životě diktátorů, bezútěšná, o opakujícím se lidském selhání. Historická exkurze do doby, kdy sebou nechali lidé manipulovat a poslouchali šílence. Celkem dlouho věřili učení o něčem vyšším, které bylo spíše fanatismem. Aha, jenže to je nejspíš jiná kapitola.

Pedagogické formy
Mohou se v eseji porovnávat životní zkušenosti? Hledám několik definic literárního útvaru ESEJ v klasických učebnicích českého jazyka, a vidím, že mohu. Protože když se mám vyhnout všem metaforám, kterými má být dle definice, esej nacpaná, pak klidně mohu porovnávat a nechám se unášet vlastním životem.
Tak tedy už asi mám co porovnávat, výchovnou soustavu tuhého socialismu, pak první vysokoškolská studia raného porevolučního období a teď novou formu moderního vzdělávání. Nejsem nejmladší.
Doba , kdy jsme se učili dlouhé texty nazpaměť, aniž bychom vnímali smysl měla i své kladné stránky. Třeba ruskou gramatiku je dobré nadřít mechanicky do hlavy, pak si ji pamatujete ještě za 25 let. Matematické důkazy mi v hlavě taky zůstaly, a smysl toho , co dokazuji už po těch letech odvodím z mechanicky naučené a odříkané věty.
Takže tím se dostávám k první tezi, na učení a pochopení látky je třeba čas. U velké většiny lidí. Pomalé prozkoumávání problému, dokonalé osahání a pozorování. Zkušenost a z nich vyplývající tisíce důkazů naučeného.
Učím lidi, jak se mají chovat ke svému tělu, aby je nebolelo. Po mnoha hodinách formálního vzdělání jsem jim byla schopná maximálně reprodukovat něco z knih a ze zkušeností mých vyučujících. Nikdo nás neučil pozorně poslouchat, co člověk o sobě verbálně i neverbálně říká. Po prvním roce praxe nastupuji na další vzdělávání, tentokrát s pečlivě vybraným vyučujícím, jak to, že dva stejně zařazení kantoři tj, docenti mi předají tak odlišné informace. Vnímám výuku jednoho lépe než druhého nebo je to otázka osobních sympatii? Podprahového vnímání nebo neverbální komunikace?
Další tezí tedy je osoba vyučujícího.
Po dalším roce nastoupím na doučování z latiny…..bez pochopení řádu „mrtvého“ jazyka je to krvavá námaha, zachrání mě starý důchodce, učitel gymnázia, který praktikuje prastarou formu výuky – jedině nazpaměť. Nacpat do hlavy tabulky, vypálit do mozku vizuální podobu grafických znaků a donekonečna je opakovat. Naši učitelé nás často otravovali replikou, že pokud nás vzbudí o půlnoci, musíme umět odříkat vše podstatné. Nikdy jsem nezkoušela, co odříkám o půlnoci.
Co další teze – chci-li se něco naučit, dělám to pro své osobní dobro a ne pro získání potřebného papíru nebo titulu. Kdo dnes studuje kvůli svému rozvoji, kolik lidí to otevřeně přizná, kolika lidí s mnoha tituly si opravdu vážím jako chytrých lidí, a kam patřím já?
A mám za investované peníze nárok na titul nebo odpovídající kvalitní vzdělání?
Čas, osoba vyučujícího, vzdělání pro osobní rozvoj.
V době rychlokurzů na všechno, nejsem další Komenský ani Kohák, na řešení nepřijdu, i když nemusím brát na zřetel ekonomické dopady, zisky, přínosy, výtěžnost, obsazenost, efektivitu.
A narušuje odevzdání práce o nějaký ten týden později symetrii a rovnováhu? Přece by předmět tohoto jména nemusel trvat na termínech, je to porušení řádu a nebo lajdáctví spojené s anarchii a manipulací?

Sekulární náboženství

Sekulární náboženství:

Srovnání hlavních bodu různých společenských systémů s náboženstvím.

Srovnávám jen obdobné, nebo stejné body, na druhou stranu zde jsou i body, kterými se různé seskupení liší.

Největší rozdíl tvoří reálnost a prokazatelnost pozemských uskupení oproti náboženským a církevním, ale duševní rovina může být u všech stejná, to už pak záleží na člověku čemu sám věří.

Komunismus:

1.       Neotřesitelná pozice strany s kultem dominantní osobnosti – stejné jako kult církve s Ježíšovou osobností.

2.       Internacionála, Marxismus/Leninismus - obdoba náboženské ideologie

3.       Odpůrci režimu jsou umlčeni, uvězněni, vyhnáni

4.       Rituály: sjezdy strany, spartakiády, různé průvody…

5.       Padlí hrdinové – idol pro lidi

S. Korea

1.       Neotřesitelná pozice vůdce – absolutní moc

2.       Státní ideologie – obdoba náboženské ideologie

3.       Odpůrci režimu jsou zabiti.

4.       Demonstrace moci, vojenské přehlídky, průvody….

5.       Padlí hrdinové jako idol, ale zdaleka nedosahují takové slávy jako vůdce.

Nacionální socialismus/fašismus:

1.       Vůdce, kterému podléhá strana

2.       Mein Kampf, norimberské zákony (případ Německa)

3.       Odpůrci režimu násilně odstraněni. 

4.       Demonstrace moci, vojenské přehlídky, průvody….

5.       Vybrané idoly z historie

Absolutistická monarchie:

1.       Vládce

2.       Jeho rozhodnutí je zákon

3.       Odpůrci režimu odstraněni

4.       Demonstrace moci, vojenské přehlídky, průvody….

5.       Převážně vymyšlené příběhy o idolech

Náboženství:

1.       Bůh

2.       Bible

3.       Odpůrci likvidování/vyhníni/odepření různých práv

4.       Rituály

5.       Světci/legendy…

Sekulárne náboženstvo

              Pri písaní tohto príspevku ma napadlo viacero rôznych pohľadov na tieto druhy náboženstva a ich vplyv na spoločnosť behom minulosti a v súčasnosti. Ako už z dejín vieme náboženstvo odohrávala veľkú rolu pri formovaní spoločnosti a jej orientácii. V mojom príspevku sa začiatkom chcem  venovať hlavným náboženstvám ako kresťanstvo, budhizmus a potom grécke náboženstvá.

            V prvom rade by som chcel spomenúť kresťanstvo. Patrí k náboženstvám, ktoré vo svete zhromažďujú najväčší počet tzv. veriacich. Preto som spomenul tzv. veriacich, lebo toto náboženstvo bolo dlho vnútené a niektoré rodiny a ľudia sa dávali pokrstiť, len zo zvyku bez toho aby vôbec verili a mali presvedčenie. Ale vlastne kresťanstvo kde, a ako vzniklo? Toto náboženstvo je úzko spojené, súvisí s menom Ježiša Krista. O jeho živote a poslaní sme už asi každý počuli. Kresťanstvo pokladá jeho osobu za Syna Božieho, ktorá nás má vykúpiť a nasmerovať život ľudí k životu večnému v blahu. Ježiš je v tomto náboženstve osoba spasiteľa, človeka ktorý pomáha pochopiť učenie Boha zapísané v rôznych knihách ľuďom, človeka s ktorého menom sa spája mnoho uzdravení, a je to človek, ktorý sa vonkoncom obetoval pre ostatných. Ježiš v živote nenapísal o sebe žiadnu knihu, ani sa o jeho živote priamo nepísalo tých časoch. Jeho učenie sa začiatkom šírilo len ústnym podaním a až neskôr bolo spísané. Toto náboženstvo prešlo nohými formami a transformáciami postupom času, pribudli k nemu rôzne ceremónie, zvyky ale aj udalosti vďaka ktorým je často opovrhované spoločnosťou. Ja osobne som vychovávaný od malička v duchu kresťanstva, a preto je mi toto náboženstvo najbližšie. Už v predchádzajúcich príspevkoch som si všimol reakciu, že v mene Božom muselo  byť mnoho obetovaných, zavraždených. Tak hneď zo začiatku si stačí len spomenúť na križiacke výpravy, koľko tisíc ľudí tam zahynulo v tzv. mene Boha. Ale podľa mňa a môjho názoru kresťanstvo v tej dobe bolo ako stvorené  ako puto, alebo zámienka použiť ho ako reklamu pre vládcu získať si ľudí na svoju stranu v „mene Boha“, a splniť si svoj sen ako bol majetok, zlato a to im slúžil Boh, lebo napríklad im hodnostári nasľubovali odpustenie hriechov a vykúpenie. V tej dobe ho použili ako zbraň. A teraz si povedzte mali by ste možnosť a prostriedky dosiahnuť „svojho sna“ tak by ste ich nevyužili. Ľudia v tej dobe boli vychovávaný, v tom že všetko čo robia je v mene Božom, ale čo je v mene Božom už nebolo to čo hlásal Kristus, ale čo hlásala cirkev a čo jej vyhovovalo. Ale tejto tematike by sa dalo polemizovať dlhé hodiny, a veľmi by ma to zaujímalo ako by to skončilo nakoniec. Ďalším príkladom skorumpovanosti cirkvi bolo predávanie odpustkov. Podľa vás budete mať čisté svedomie keď si ho vykúpite? Dá sa za peniaze, majetok kúpiť kľudný spánok? Podľa mňa nie. A toto sú okamihy, keď ľudia obetovali, použili vieru na získanie majetku a tak odsúdili vopred kresťanstvo. Keď si vezmeme čo hlásal Ježiš, keď si vezmeme 10. prikázaní, alebo keď si vezmeme Bibliu nájdeme tam niekde učenie o tom aby sme zabíjali pre naše dobro, nájdeme tam pohŕdanie, ale je niekde spomenuté koľko bude stáť prežieranie aby, nám to Boh odpustil? Jednoducho nie. Toto je zaváhanie jednotlivcom, ktorý konali v mene cirkvi. Prvým človekom ktorý požiadal o odpustenie svet toho čo vykonala cirkev v mene Božom bol Ján Pavol II. A tento jeho čin Oslovil celý svet. V dnešnej dobe Kresťanstvo je v úpadku a tak aj svet mení svoj názor na toto náboženstvo. Keď som bol menší tak sa mi chodenie do kostola veľmi nepáčilo, ale nakoniec ako som bol starší a starší, tak som začal chápať tomu čo mi predkladajú texty a ako dokážu smerovať človeka. Pochopenie Svätého písma nie je jednoduché, nedá sa to naučiť, na to mi poukázal jeden priateľ čo je kňaz. Vtedy som zistil, že si veľa vecí zo samotného Svätého písma zle vykladáme, nechápeme podstatu, hlavnú skrytú myšlienku čo nám chce povedať. Lebo keď si  poriadne uvedomíme hlásanie náboženstva, tak má snahu nám pomôcť viesť lepší život. Kresťanstvo hlása vieru v jedného Boha, v ktorom sú tri osoby. Je pravdou že jeho cirkev má a mala najväčšiu moc vo svete a tak ju niekedy využívala na manipuláciu, ale z druhej strany teraz robí dobré veci pre spoločnosť. Často si kresťanstvo ľudia spájajú s rôznymi sektami. Viem je to nepríjemné keď vám niekto klope  na dvere, určite to bude sekta čo vám chce ponúknuť spásu, svoje knihy a lepší život v „mene Božom“ , ale treba si uvedomiť, že to nieje cirkev ktorú odsudzujete čo reprezentuje kresťanstvo. Osobne ich tiež nemám rád keď mi núkajú rôzne knihy v podchodoch, alebo zvonia a nevedia pochopiť že vás to nezaujíma. Preto by sme si nemali pliesť kresťanstvo s rôznymi  modernými tzv. kresťanskými sektami.

            Ďalším náboženstvom, ktoré by som chcel spomenúť je Budhizmus. Toto náboženstvo vzniklo približne v šiestom storočí pred Kristom V Indii. V tomto náboženstve sa mi páči cieľ poznať vlastného ducha. Toto náboženstvo hlásal, alebo založil princ Sidhárta Gautama. Sadol si v Bódghaji pod posvätný strom a rozhodol sa, že se nepohne odtiaľ, dokedy nedospeje k dokonalému rozvoju svojho ducha. Po niekoľkých dňoch mal zjavenie – stal sa Prebudeným čiže Budhom. Začal putovať po krajoch Indie a učiť. Ako putoval tak bol ubytovaný v kláštoroch, ktoré nechali vybudovať šľachtici ktorý sa pridali k jeho učeniu. Budha objavil štyri základné pravdy :

-         život je bolesť, utrpenie a nestálosť

-         to všetko pochádza z jedného prameňa z túžby získať a vlastniť šťastie a z túžby pripútať sa k životu

-         ak sa potlačí príčina, anuluje sa výsledok, teda ak potlačíme túžbu, nie je dôvod, aby jestvovala bolesť

-         na to aby sa dala potlačiť túžba, treba viesť čistý nesebecký život

Posledná pravda sa nazýva Vznešený osemdielny chodník, je to morálne poučenie na to aby sa dosiahla nirvána. Budhove kázne a príbehy boli spísané v druhom a treťom storočí pred Kristom do kánonu nazývaného Trojaký kôš a je to najstaršia kniha Budhistov. Budhistické hnutie sa delí na dva hlavné smery a to na théravádu (mníšsky charakter) a mahájánu (sústreďuje sa na Budhu ale prijíma aj väčšinu hinduistických božstiev). Všetky budhostické náboženstvá majú spoločnú hlbokú úctu k historickej osobnosti Budhu, ale náboženské sviatky a obrady sa líšia v rôznych krajinách. Spoločný sviatok je narodenie Budhy, ktoré sa oslavuje 8. apríla a Budhova smrť. Toto Náboženstvo je najviac rozšírené v juhovýchodnej Ázii, Tibete, Číne, Kórei, Japonsku. Budhizmus je pre mňa vlastne skôr filozofia ktorá vnáša do života jednoduché myšlienky, ako pominuteľnosť pozemských vecí, prijímanie iných náboženských predstáv. Jednou zo stránok budhizmu, je účasť na čoraz väčších politických hnutiach za slobodu a rovnosť napríklad.  Podľa mňa filozofia budhizmu napomáha človekovi viesť plnší život, napomáha ho k lepšiemu životu a zmieriť sa sám so sebou. 

            Staroveké Grécko sa mohlo za svojich čias pochváliť asi najrozmanitejším náboženstvom. Vďaka tomu že sa nachádzajú blízko mnohých národov sa nechali ovplyvniť ich kultúrou a prevzali rôznych bohov, alebo si ich vytvorili. Väčšina ich obradov, slávností, alebo každodenných činností súvisela s bohmi. Ľudia mali tendenciu si vytvárať polobohov, bohov a dávať im nadprirodzené vlastnosti. Často na počesť bohov sa konali rôzne hry. Najväčšími boli hry ktoré sa konali vo svätyniach každé štyri roky, najmä v Olimpii na Diovu počesť, v Korinte na počesť Poseidóna, na Peloponézkom polostrove sa konali Nerejské hry, v Delfách slávili hry na počesť Apolón, keď sa zmocnil veštiarne.  Z týchto a iných kontaktov vzniklo náboženstvo s rôznymi obradmi a s mytológiou ktorá podnietila vznik bohatej literatúry. V dnešnej dobe ho máme možnosť poznať aj z rôznych filmov, ale rozprávok. Medzi prvých bohov patril Chaos, bohyňa Zem Giana a Eros boh lásky. K gréckej mitológii partia aj Titani ako bol Krokos, alebo Kyklop, potom napríklad Afrodita -bohyňa lásky, Aténa alebo najznámejší boh Zeus. V tomto náboženstve sa môžeme ďalej stretnúť s ochrancami ako boli nymfy, postavami  satyrov, kentaurov. Ľudia si uctievali bohov pri obradoch kde im dávali dary, alebo obete. Obeťami sa začínali každé dôležité udalosti ako svadby, cesty, lokálne sviatky. Bežný ľudia nemali možnosť sledovať rozvoj tohto náboženstva, lebo každá generácia, každá lokalita mala svojich bohov ktorých si uctievali. Tak to postupom času viedlo k zabudnutiu starších bohov a pomalému zániku tohto náboženstva. Lebo ich svetu pomaly vládol chaos namiesto poriadku a uceleného náboženstva.

            V závere podľa mňa náboženstvá vznikli kvôli tomu, že ľudia odpradávna potrebujú v niečo veriť a k niekomu sa obrátiť v prípade núdze. Podľa mňa ich hlavným cieľom bola a je viere niečo nadprirodzené. Ktoré im pomáha viesť lepší život pomocou učenia, alebo ich filozofie a dosiahnuť vyšší cieľ v živote. Ku každému národu sa pripája náboženstvo a je jeho súčasťou.

My nevěřící věřící

Česká současná, sama sebe samozřejmě zvoucí - moderní, společnost se tváří, jako kdyby byla zcela nezávislá na čemkoli jiném kromě své světské vůle a jejích rozhodnutí. Jednotliví lidé možná cítí potřebu se vyrovnávat s něčím je přesahujícím, ale dozajista nejde o nijak významně obecně společensky organizovaný jev. Je tomu skutečně tak? Odpovídá naše chování obecně proklamovanému bezvěrectví? Je náš odpor k církevnímu organizování opravdový natolik, abychom se nenechali postavit do role pouhých následovatelů a morálních věřitelů vůdců a autorit?

Ať chceme nebo nechceme, byli jsme jako děti vychováváni v jisté religiozitě. Ježíšek či bodrý Santa nám nosili dárky. V nedělní pohádce vždy zvítězilo dobro nad zlem. A jak rosteme přisvojujeme si čím dál víc různé 'dospělácké pohádky'. Jednou takovou nezdolnou je zámořská verze toho, jak Honza chudý chasník, přemohl draka, dostal princeznu za ženu a půlku království k tomu – neboli „americký sen“. Víra v možnost slávy a úspěchu z ničeho řízením osudu či náhodné kombinace vnějších faktorů se schopnostmi jedince naplňuje mnohé nadějí na, dalo by se říct, spasení.

Ti kteří dle společenské interpretace ono povznesení prožili se stávají vzory a modlami. V poslední době se můžeme setkat s formou jakési tovární produkce podobných vzorů. Podívejme se na projekty jako je Superstar, Pop Idol a podobně. Aktéři těchto klání veřejně prožívají svůj americký sen, vedeni kněžími (moderátoři, porota) bojují o svoji pozici na pěveckém nebi. Divák se díky empatii a spoluprožívání jejich cesty cítí být součástí celého procesu. A právem, vždyť bůh či bůžek bez věřících, ztrácí svůj status. A tak jsou pozice v panteonu superstars určovány množstvím odeslaných sms. Konají se pravidelné nedělní bohoslužby, při kterých citlivější věřící upadají do extatických stavů vědomí z prosté možnosti prožít přítomnost božství - svého idola na podiu. Pramálo záleží na tom, že velký podíl na celém fungování tohoto strojku na bůžky má psychologická manipulace a využívání podvědomých slabin a tužeb lidské mysli, možná na tomto principu církevní organizace stály vždycky.

Můžeme si tedy klidně dál myslet, že my moderní lidé žijící na prahu nového tisíciletí jsme zcela nezávislí na Božské vůli. Nicméně fakt, že svým modlám neříkáme Bůh nic nemění na tom, že stále máme tendenci opakovat vnitřně zakódovaný vzorec víry a zbožšťovat si předměty, osoby či hodnoty světa kolem nás, abychom dali svému životu smysl.

Sekulární náboženství na konci historie

Jakoby tomu prozřetelnost chtěla, dostala se mi nedávno do ruky essay „The End of History?“ filosofa Fukuyamy. Tato se ve zkratce zaobírá otázkou, zdali se lidské pokolení nedostalo na samotný konec ideologického vývoje, kdy je činností dějin na trůn posazena koncepce západního liberalismu, tedy, že se na základě politické, ekonomické a sociální superiority kapitalismu kýženou finální formou vlády stává demokracie. Fukuyama se podrobně zabývá mnohými filosofickými aspekty, notuje si zvláště s Hegelovým pojetím dějin, ovšem zcela opomíjí otázku samotného původu západního liberalismu, jehož mnohé znaky vycházejí z křesťanství, a právě na pokusu o důkaz propojení tohoto náboženství s liberalismem, a jeho implikaci se snažím vystavět svou práci, samozřejmě spolu s důkladným ozřejmením Fukuyamovy teze.

Od počátku byla historie hnána idejemi, a právě jejich souboj tvořil onu třaskavou směs přinášející vítr změn. Ideje nemusely být přímo politické, často se za nimi skrývalo náboženství, ať už v čiré nebo sekularizované formě, kultura, morálka. Samotní vykonavatelé těchto idejí nemívali v sobě zakořeněné vědomí těchto idejí, naopak to byli lidé prakticky a politicky smýšlející. Jak poznamenal sám veliký Keynes, muži praktičtí, kteří věří, že jednají nezávisle na jakémkoli intelektuálním vlivu, jsou zpravidla otroky nějakých zesnulých ekonomů. Ozřejmen budiž tedy způsob vývoje dějin, nyní se zaměřme na zcela stěžejní otázku, zda se dějiny vyvíjejí za daným učelem a pokud ano, jaký tento účel je.

Jakmile se dostáváme k otázce dějinného účelu, mějme na paměti, že se velice blízce dotýkáme Boha, jakožto konceptu řádu(logos, mj. samotná Bible začíná slovy „Na počátku byl logos“, kde běžně užívaný tvar „slovo“ je jen jedním z dalších významů logu, ovšem pro obyčejného člověka rozhodně daleko lépe uchopitelným), nebo spíše rozumu(nús, koncept představen Řekem Anaxágorem) na nějž posléze navazuje Hegel. Světovým dějinám vládne rozum a zpětně právě tvorba tvůrčího rozumu je světovými dějinami. Přijmeme-li toto stanovisko, zbývá k otázce o finálním účelu dějin jen krůček. Hegel o něm hovoří takto: „...jako poslední účel světa jsme udali vědomí ducha o jeho svobodě a tím skutečnost jeho svobody vůbec.“

Západní liberalismus, jehož nejdůležitějším pilířem je právě rovnost a osobní svoboda(již si povšimněme paralely s křesťanstvím), si musel své místo pod Sluncem tvrdě vydobít. Hlavními oponenty mu byly fašismus a komunismus. Fašismus, respektive hitlerovský nacionální socialismus byl unikátní směsí zdánlivě nekonzistentních elementů, které se na letmý pohled mohly zdát jen jako další snaha o maximalizaci užitku, ale ve skutečnosti byl velice pečlivě vytvořeným systémem živoucím na slabinách liberalismu, ať už ty byla politická slabost, přespřílišný materialismus nebo odcizování se společnosti. Nutno podotknout, že tento nebyl poražen na poli ideologickém, ba přesně naopak, tou nejvíce materiální cestou. Představa říšských válečných ztrát či japonské nukleání apokalypsy učinila tuto alternativu daleko méně lákavou, dokonce bych se nebál říci, že tuto ideologii pohřbila. Velkou hrozbu však i po porážce fašismu nadále tvořil komunismus. Komunismus, s Marx-Leninistickou ideologickou základnou, se naopak proti liberalismu vyhraňoval nejsilněji ideou beztřídní společnosti. Liberalismus zareagoval právě vytvořením beztřídní společnosti, jakožto společnosti rovných příležitostí, kde jsou rozdíly mezi lidmi určeny jen jejich vlastním jednáním a schopnostmi; mimoto byl zaveden velice citlivý sociální systém. Dalším úspěchem liberalismu bylo vítězství na poli ekonomickém, jako jeden z důvodů vidí ekonom Hayek v díle Fatal Conceit příliš široké pojetí mikrosvěta v podání komunistů, což je mimojiné také jednou z charakteristik křesťanství. Komunismus se postupně stával méně a méně atraktivním, byl poražen na poli ideologickém. I současný čínský komunismus je daleko blíže západnímu liberalismu nežli Marx-Leninistickému socialismu. Liberalismu se tedy podařilo porazit své úhlavní nepřátele. Jaktože ale nepřichází nepřátelé noví? Právě koncept (křesťanské) svobody, který dává svodobu všem bez rozdílu, nevytváří sám o sobě nepřátele jako ideologie předešlé. Odstraňuje souboje na poli ideologickém a politickém a nahrazuje je výzvami ekonomickými. Došli jsme na pokraj dějin, a Bůh má již práci ulehčenou – stačí se mu starat o blaho ekonomické.

Křesťanství je úzce spjato s vývojem evropské civilazace a právě křesťanství vděčíme za náš briskní rozvoj. Položilo základy naší vzdělanosti a zároveň působilo jako protiváha moci panovníků a šlechty. Ač se to na první pohled nezdá, bylo vždy náboženstvím velmi dynamickým. Věrouka pokládá základy morálky, již vetkla evropanům za staletí až do morku kostí, také staví pro své věřící fundament na piliřích rovnosti, chudoby, a negativního vztahu k bohatým. Bylo by bláhové domnívat se, že křesťanství samotné vytvořilo evropskou morálku, je nutné uvědomit si, že lidé podvědomě potřebují určitý archetypální typ morálky, víry i náboženství, křesťanství se jen povedlo nesmírně mistrně tuto potřebu zachytit a dále s ní pracovat. Dá se říct, že se tedy jen snaží přizpůsobovat, využívat a šlechtit to, co už v lidech je, z tohoto pohledu je trošku naivní a až příliš jednoduché svalovat tíhu odpovědnosti za špatné činy minulosti právě na křesťanství. Jak vlastně víme, které činy minulosti jsou špatné? Protože přijímáme určitou morálku, která je ve velké míře právě sekularizovanou morálkou křesťanskou, jak paradoxní...

„Žádný služebník nemůže sloužit dvěma pánům. Bud jednoho bude zanedbávat a druhého milovat, nebo se bude prvního držet a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu.“ Evangelista Lukáš nás pomalu dostává k jádru sekularizace. Uvažoval jsem zde o aplikaci indiferenčních křivek a výpočtu mezní míry substituce, ale pokusím se vystačit si se slovy. Lidé bohatí bývají šťastní ze svých peněz, co ale ti, kteří bohatí nejsou. Křesťanství jim nabídlo víru. Věř, říď se přikázáními a budeš stejně dobrým nebo ještě lepším člověkem než ten bohatý. A dnes? Třiď odpad, bojuj proti globálnímu oteplování a pomáhej africkým sirotkům a budeš lepší než ti bohatí, nevadí že vyděláváš málo. Zde se opět odráží i pilíř chudoby z předchozího odstavce. Kdo se řídí přikázáními, je vnitřně štasten a ješte mu pomáhá systém redistribuce bohatství. A co pilíř negativního vztahu(nechci říci nenávisti) k bohatým? Neprotiřečí si s předchozí částí tohoto odstavce? Nikoliv, ač se to na první pohled nezdá, je nesmírně důležitým, neboť zároveň motivuje stát se také bohatým a svým způsobem spoluutváří střední třídu, základní kámen demokratické společnosti, a zároveň vnáší do celého systému dynamiku. Paradoxně je nenávist k bohatým z ekonomického hlediska nesmírně prospěšná. Posledním zmíněným pilířem byla rovnost, která se promítá mimojiné do všeobecného volebního práva, rovnosti před zákonem a absence třídní společnosti.

Vývoj dějin dospěl do situace, kdy liberalismus, stojící na základech křesťanství, se stává finální světovou ideologií. Sekularizované prvky křesťanství se ukázaly jako velmi vhodné nejen pro svou dlouhodobou udržitelnost, ale také pro svůj ekonomický a politický potenciál. Liberalismus sám je sukulárním náboženstvím, s mnoha atributy přejatými z křesťanství. Sekulární náboženství vzniklá uvnitř tohoto systém(což vlastně znamené všechna sekulární náboženství, a to i ta budoucí, jelikož liberalismus se stává jediným systémem), mají taktéž atributy křesťanství.



___________________________________________________

Zesvětšťování v době baroka

Tradiční společenství byla zcela prostoupena nadpřirozeným, neboť lidé vymezovali sami sebe, svůj původ, sociální uspořádání a osud odkazem na oblast nadempirického. Největší stavby byly v těchto společenstvích určeny náboženským aktivitám anebo byly postaveny s ohledem na nadpřirozené světy. Náboženské autority dodávaly symboly a znaky individuální i skupinové identitě a nejzazší cíle lidského snažení byly vyjádřeny v jinosvětských termínech. Každou částí života tradičního společenství prostupoval náboženský symbolismus. Náboženství legitimizovalo způsob života. Existovaly nadpřirozené síly, k nimž se lidé mohli vztahovat. Lidé získávali z náboženství sílu a zdůvodnění svého postavení, blahobytu.
Barokní člověk se ve své spiritualitě nechal ovlivnit novým pojetím prostoru. Tím získal nový životní pocit a hledal přítomnost Boha přímo na zemi. Nové pojetí prostoru u barokního člověka ovlivnily mimo jiné zámořské objevy z 16. století, kdy evropský člověk stanul před neuzavřeným, bezmezným prostorem a ucítil životní pocit své nepatrnosti před Stvořitelem.
V náboženství se od 17. století v době baroka vytrácela víra v dogmata i víra jako důvěra k Bohu. Autority dávaly světu lidí potřebné trvání a stálost a tak částečně nahrazovaly i církev.
Nobilita je jedním ze základních pojmů barokní doby ve smyslu duchovním a zároveň z hlavních titulů společenského postavení a mocenských nároků v životě barokní doby. Je to stálé projevování vynikajících vlastností, podněcované vznešenou krví předků a jejich příklady, které se udržovaly stále na mysli. Rod byl chápán jako dlouhá duchovní řada, jako nositel jistých idejí, která spojuje svoje příslušníky přes proměny času. Aristokratický rod byl chápán, také jako odraz věčnosti s dopadem na myšlení barokního člověka. Rod byl spojen s pojmem řádu. Tímto se prohlubuje pojem a představa rodu do nekonečna a stává se odrazem věčnosti, protože řád platí bez časového omezení a dodává neomezenosti i představám chápání rodu. Bylo zcela vyloučeno, aby někdo, kdo se nemohl prokázat titulem a doloženou dlouho řadou předků, aby vstoupil mezi ty, kdo se jimi vykázat mohli, i když byl třeba na tom finančně daleko lépe než někteří jeho aristokratičtí současníci. Mohl by tak zeslabit obraz legitimnosti moci, titul společenské vyvýšenosti a jiných kategorií myšlenkových u barokního člověka. Mohl by přivodit zlé důsledky jak pro stát, tak i pro jeho monarchu. V barokní kultuře se panovník jeví jako Bůh, krému je poddaný člověk vázán naprostou poslušností a oddaností, jehož vůle není omezena ani plně zákony.
Dvorská kultura nabyla v době barokní velkého významu. Maximalizační tendence, příznačné pro barok se uplatnily v barvách, tvarech, a slovních výrazech oslavami jak panovníka sama, tak jeho dvora. Panovník v době barokní byl velmi svázán s představou ceremoniálu. Pokud jedná jako vladař, nemůže se panovník regulím ceremoniálu takřka vůbec vyhnout. Věci, které v životě obyčejného člověka probíhají takřka bez povšimnutí, aniž by vyžadovaly nějakou jeho zvláštní pozornost, nabývají ve spojitosti s panovníkem velké důležitosti. Vstává-li ráno, je obklopen okamžitě řadou lidí, kteří ho přesně podle určeného řádu oblékají, přichází jeho holič, kadeřník a zase v náležitém ceremoniálním rituálu upravují jeho vzezření. Zasedá-li ke stolu, aby posnídal, je jeho snídaně určována pevným výběrem obsluhujících osob a jejich úkolů. Ještě více se uplatňuje princip ceremoniálu, když král vystupuje na veřejnosti. Ceremoniál jako takový představuje snahu dodat jistému gestu jisté nadčasové platnosti, vytrhnout je z kontextu časových a povznést je k věčnosti, jež by dodávala jeho nositeli zdání existence, jež se sice navenek obměňuje, ale ve skutečnosti trvá. Když si bere v danou chvíli modrý plášť s kapetovskými znaky Ludvik XIV., bral jej ve stejné souvislosti na sebe Jindřich IV., předtím Jindřich II., předtím František II. atd. Takovýto ceremoniál prodlužuje jistý moment, jistou chvíli, a činí je ve stálém opakování až věčnými. Barokní člověk vychází vstříc své touze po Věčnosti a po Nekonečnu, a tím svého panovníka vědomě či nevědomky vyjímá z kontextu přítomnosti a přibližuje představě Boha nebo aspoň nadpřirozeného světa.
Dvorská společnost ve Francii byla přirozeně rozvrstvená a její činnost vysoce organizovaná. Cílem bylo vytvořit jakýsi model Francie, v němž stojí králova vůle nejvýše a je uznávána jeho sláva a majestát.
Ludvík XIV. vystupuje jako absolutistický král, který jedná proti i do té doby nezpochybnitelným katolickým dogmatům a tradicím, a vytváří tradice zcela nové, vázané buď na jeho mecenášství, nebo na představách, jak se chtěl vidět sám a především jak chtěl, aby ho viděla a chápala šlechta, poddaní a ostatní evropští vladaři. Například Ludvík zakládá první národní divadlo v Paříži, i když stále platí podle církve, že herci jsou lidé beze cti, přesto je podporuje. Sám sebe označuje za krále Slunce, ale katolická církev stále tvrdí, že Slunce obíhá kolem Země, a tím by logický tvrdil, že je králem Země, ale on je králem Slunce. Ludvík XIV. zřídil také funkci ministra pro umění, který určoval, co je to správné umění, které je nejlepší pro reprezentaci panovníka. Král budoval svoji reprezentaci a svou představu o svoji osobnosti, včetně gest, symbolů tak promyšleně, že se stal jeho dvůr ve Versailles mnohdy vzorem pro ostatní panovníky. Ludvíkův dvůr je velmi dobře promyšlen. Centrem Versailleského paláce je ložnice, což je naprostý protiklad vůči tradici u silně katolicky smýšlejících Habsburků, kdy je centrem Escorialu a Klosterneuburgu kaple. Kaple je ve Versailles zcela neviditelná a posunutá od centrálních částí. Na druhé straně jí odpovídá část s operou. Kolem ložnice, která je centrem paláce, se odvíjí celý ceremoniál, celý den. Královým představám se měla podřídit i příroda, a proto zakládá ve Versailles zahrady. Zahradník Andre le Notre opravuje celý terén a říká, že příroda není krásná, ale člověk s nůžkami jí krásnou udělá. Takže když ve Francii musí poslouchat panovníka každý poddaný, tak i ve Versailles musí vše poslouchat panovníka. I příroda. Zahrada je utvářena symetricky, což má symbolizovat řád daný panovníkem na úkor přirozené přírody od Boha.
Ludvík XIV. taktéž zavedl ceremoniál, kdy jeho vlastní portrét zastupoval zcela jeho osobnost. Panovníkův portrét není tedy jen portrétem, je to přímo zpřítomnění krále. Portrét panovníka je přímo panovníkem. Zemský sněm například začínal tak, že se přítomní jako první uklonily obrazu panovníka, jako by to byl panovník sám. Když se četly dopisy od panovníka, kterým se otvíral zemský sněm, museli se přítomní zastupitelé dívat na obraz, jako by to říkal panovník sám, nebral se v potaz čtenář.

Michal Kmínek
368308

Jana Turečková
učo: 215414
Forma a formalizace




1. téma: Porovnání pedagogických forem


Ačkoliv je toto téma velice vzdálené mému zaměření i zkušenostem, tak se pokusím podle svého laického úsudku co nejrozumněji dané téma rozvinout. Vlastní diplomovou práci shodou okolností také zaměřuji na oblast pedagogiky a vzdělávání. Doufám tedy, že se mi podaří nějaké moudro z eseje vyvodit.
Po dobu veškerých mých studií jsem nikdy žádné doučování neabsolvovala, za formu doučování ovšem považuji ústní vysvětlování profesorem nebo osobou, která se v daném tématu výborně orientuje. Vysvětlováním pak myslím hlubší a důkladnější ozřejmění veškerých prvků, jež je třeba znát k pochopení daného tématu a jež doučovaný nebyl schopen z nějakého důvodu správně pochopit, ale má zájem či potřebuje se v něm orientovat. Doučování může být též formou písemnou, grafickou. Určitě existují témata, jež musí být nějakou grafickou formou znázorněny, aby mohly být pochopeny. Z pohledu doučujícího je hlavním cílem, aby osoba, jež o doučování projevila zájem, výklad pochopila. Určitě existují osoby, jež v doučování vidí pouze vidinu snadno vydělaných peněz, ale takoví lidé se objevují v každé oblasti a nejen vzdělávání.
Konzultace se vztahuje opět k určitému tématu, konzultant se jako zodpovědná osoba snaží druhou osobu navést určitým směrem např. v jeho práci. Jedná se nejspíše o nějakou vidinu, kterou pak dotazovatel realizuje, či během realizace probíhající konzultace změn a dalšího pokračování. Jakým směrem se má dotyčná práce či projekt ubírat, nebo co během realizace změnit a co nového začlenit.
Mezi doučováním a konzultací vidím zásadní rozdíl v důvodu jejich realizace. Zatímco doučování je nutné pro osoby, které probírané látce nerozumí a nejsou ji schopny pojmout ve vytyčené době, tak konzultací rozumím spíše prohloubení znalostí o daném tématu či směřování projektu v určité oblasti k vytyčenému cíli. Konzultace se mi jeví dobrovolnější a nejspíše by o ni měl jevit zájem hlavně ten, komu je konzultace poskytnuta. V případě doučování, může jít o nedobrovolnou účast doučovaného.
Seminář by měl mít formu rozpravy nad určitým tématem. Neznamená to tedy, že během semináře hovoří jeden přednášející, ale jedná se o diskusi a výměnu názorů a poznatků, která by však měla probíhat na určité odborné úrovni. Na Filozofické fakultě jsem se setkala s mnoha semináři. Některé mnou navštěvované předměty měly pouze formu seminářů. Domnívám se, že tato poněkud méně formální forma vzdělávání je obzvláště (z mé zkušenosti) ve otázkách filozofických a uměleckých mnohem přínosnější než poslech monologu bez možnosti zapojení se. Musím se tedy přiznat, že nepatřím k výřečným osobám, které se okamžitě zapojují do diskuse, patřím spíše mezi tiché pozorovatele, kteří občas něco podotknou, ovšem i z diskuse druhých osob mám stále pozitivní pocit, který jsem výše popsala.
S cvičením jako samostatnou formou výuky jsem se setkala až na Ekonomické fakultě, kde jsem absolvovala jako povinný předmět Cvičení z manažerského účetnictví. Netuším, jakou podobu měla tato forma dříve, ale v současnosti se domnívám, že jde o aktivní zapojování studentů do probírané látky. Během cvičení jsem měla možnost si vyzkoušet probíraná témata na konkrétních příkladech, které bylo buď po samostatném vypracování, nebo během něj probíráno a zdůvodňováno profesorem. Cvičení je prospěšné pro přípravu studenta na nadcházející praxi v daném oboru. Během něj lze vyřešit překážky, které jen pouhým nastudováním teorie člověk nevidí.
Při porovnání výše uvedených dvou forem vidím rozdíl v realizaci. Seminářem rozumím rozpravu a diskusi nad nějakými tématy a skupinovou účast. Oproti tomu cvičení je praktické procvičování probrané látky, které může i nemusí být provázeno slovní diskusí.
Přednášky patří k nejobvyklejší formě výuky. Oproti cvičení či seminářům se jedná z pohledu studenta o pasivní formu studia. Přednášející má připravenou určitou formu prezentace, jejíž rozsah by měl odpovídat a nepřekračovat dobu, která je na přednášku vytyčena. Do přednášky musí zakomponovat veškeré informace, které má v plánu studentům sdělit. Záleží již spíše na umění přednášejícího, do jaké míry dokáže zaujmout pozornost studentů na považovanou dobu. Jde tedy o to, jak moc bude přednáška zajímavá.
Školení obvykle souvisí s nařízením či předpisy, vztahující se k nějaké vykonávané profesi, ale také může jít o školení, o která mají osoby zájem z důvodu vlastního sebevzdělávání. Školitel má podobnou roli jako učitel ve škole. Školení má obvykle stanovený určitý průběh. Jednou z cest bývá vysvětlení teorie, následné praktické ukázky, po níž by měly mít možnost vyzkoušet si danou činnost i školené osoby. Zakončením školení bývá nějaká forma zkoušky, obvykle test a praktická zkouška. To však závisí na druhu školení. Po úspěšném absolvování školení následuje vystavení osvědčení, průkazu či certifikátu, že školená osoba úspěšně absolvovala školení.
Pro přednášky a školení je hlavní rozdíl v obsahu náplně. Přednáška je jednostranné podávání informací a vysvětlování ze strany přednášejícího. Školení naproti tomu musí obsáhnout i praktickou část výuky, přičemž součástí může být i výše zmíněná zkouška či test.
Ústní zkouška je forma ukončení určitého druhu vzdělávání či školení k určité činnosti. Tomuto typu zkoušky předchází nastudování zadaných učebních materiálů, které se mohou ve formě zkoušení objevit. Samotnému zkoušení může předcházet vylosování otázky v předstihu či na místě těsně před zkouškou, načež je pak zpravidla k dispozici vytyčená doba na přípravu ke zodpovězení. Otázky nemusí být vylosovány dopředu, ale zkoušející se může tázat na vše, co bylo předem vytyčeno, že musí zkoušená osoba znát.
Písemná zkouška je jiná forma zakončení než ústní. Taktéž jí předchází nastudování materiálů, které je třeba k úspěšnému absolvování znát. Písemná forma má několik možných podob, může se jednat o test, který je velice rozšířený. Test je formován otázkou a následnými několika možnými odpověďmi, ten může mít ještě formu jedné správné odpovědi či jedné a více správných odpovědí. Hodnocení je většinou rozděleno na procentuální úspěšnost či neúspěšnost, např. pro úspěšné absolvování musí mít osoba píšící test zodpovězeno 60% otázek správně.
Je těžké porovnávat ústní a písemnou zkoušku. Pro někdo je snazší zadanou otázkou tzv. okecat, oproti tomu jsou lidé, kteří nejsou zvyklí hovořit před cizími lidmi a forma písemné zkoušky je tak pro ně méně stresující a proto také snazší. Já preferuji taktéž formu písemného testu. za tři roky studia Sdružených uměnovědných studií jsem neměla ani jednu ústní zkoušku a proto pro mě byla velkým stresovým faktorem změna při přechodu na magisterské studium a následných ústních zkouškách na ekonomické fakultě. Ne každý zkoušející se snaží studentovi pomoci a vyjít vstříc, některý dokonce může svými opravami a poznámkami zkoušeného dostat do bodu, kdy už nebude schopen říci nic. Oproti tomu také může naopak zkoušeného navést a pomoci mu, zatímco u písemné zkoušky by si nedokázal se stejnou otázkou poradit. Při písemné zkoušce pak řada zkoušených spoléhá na nepovolené taháky, jejichž důmyslné provedení je může utajit. je však také známo, že při přípravě taháku se člověk o dané látce může hodně naučit již samotným přepisem.
Pod pojmem „změny v rámci racionalizace“ si představuji nejspíše změny v přístupu z pozice vyučujícího či doučujícího s ohledem k mohutným strukturálním změnám po roce 1989. (Pokud se mýlím, pak se omlouvám.) Mění se přístup k lidem i požadavky na osoby, kterým je studium či nějaká pedagogická forma poskytnuta. Tomu se musí přizpůsobovat i pedagogičtí pracovníci. Ve studiu již není kladen největší důraz na perfektní znalost každého pojmu v probírané látce, ale spíše na širší zapojení do kontextu a propojení s jinými otázkami či směry.
Moderní technika a stále nově se objevující obory vzdělávání otevírají studentům i pedagogům nové možnosti. Hledání praktických ukázek či návazností na internetu se stává nutností, pokud ne pouze doplňkem dané formy vzdělávání. Globálně existuje větší snaha o aktivnější zapojení studenta do tématu. Přednášky ve formě monologů bývají více doplňovány a nahrazovány semináři, vyučující se snaží nabízet konzultace a odpovídat na dotazy, přičemž zapojuje do tématu studenty aktivně jejich poznámkami. Diskuse a názorová rozmanitost je tak pro vyučujícího signálem, že pracuje dobře a efektivně.

Jana Turečková
učo: 215414
Forma a formalizace




2. téma: Sekulární náboženství


Můj pohled na náboženství se s postupem času a měnícím se náhledem na svět dosti mění. Jako většina z poslední skupiny Husákových dětí jsem měla slabé povědomí o křesťanském náboženství a rodiči jsem nebyla vedena k nějaké hlubší cestě k víře v cokoliv a kohokoliv. Svého času jsem však pocítila potřebu hledání víry v něco. Nutkání, které neuspokojilo přečtení bible ani rozhovor se spřízněnou duší. V současné době již asi nedokážu říci přesně, z čeho tento pocit plynul, ale věděla jsem, že musím dojít odpovědím na otázky, jež nedokážu položit.
V naší zemi a na světě velice rozšířené křesťanské náboženství mou touhu po nadpozemském poznání neuspokojilo. Vzhledem k tomu, že se velice zajímám o historii a jakési magično, dá se říci, že množství přečtených knih, v nichž se spojovala historie a křesťanství, ještě posílilo můj odpor vůči hlášení se ke křesťanské víře. Je ovšem pravdou, že tehdejší zahleděnost do sebe sama mi nedovolilo zeptat se také, proč tedy lidé stále věří v to, co tato církev hlásá. Nikde se nechlubím se svým náhledem na křesťanskou církev, ale je pravdou, že mi vadí, když mi na ulici či u bytu někdo vnucuje víru v Boha, v jehož jménu bylo vyvražděno až neuvěřitelné množství lidí.
Víra má své opodstatnění, lidé potřebují v něco věřit, obzvláště, potýkají-li se s problémy se sebou samými, nevědí, kudy svůj život ubírat a co si se sebou počít. Jakoby víra v něco neuchopitelného a nadpozemského člověka uklidňovala a pomáhala mu vyrovnat se s těžkými životními zkouškami.
Z hlediska dlouhotrvajícího mělo právě křesťanství obrovskou moc proto, že po staletí sužovala Evropu válka, chudoba a nemoci. Právě ti nejchudší a nejzuboženější lidé dodržovali bezmezně vše, co jim bylo ve jménu Božím nakázáno. Zlomení lidé, kterým nezbylo nic jiného než věřit, tvořili obrovské masy příslušníků náboženství. Ve jménu Božím bylo zabíjeno, Ve jménu Božím bylo nutno přijmout úděl nemoci či chudoby. Zní to asi opovržlivě, ale právě toto podhoubí křesťanskému náboženství nejvíce přálo. Až postupem času, kdy se vedle víry začaly objevovat i filozofické myšlenky náhledu na svět a bytí, dostávalo náboženství poněkud méně fanatické obrysy.
V dnešní době, kdy se stal stres součástí každodenního života a vedle myšlenkových proudů a náboženských směrů je možné navštívit i psychologickou pomoc, už toto náboženství upadá a jeho příznivců je čím dál méně. Tuto skutečnost pochopitelně ovlivnilo mnoho jiných faktorů. Zejména financování církve se rapidně změnilo. Kromě zemí, jako je Itálie, Španělsko či Polsko, kde je katolická církev jako forma křesťanství privilegovaná a upřednostňovaná, se již vztah ke katolické církvi změnil.
Když jsem přemítala nad náboženskými vlivy, ke kterým jsem kdy tíhla a nad kterými jsem kdy uvažovala v otázkách osvojení si jejich zvyků, nemohu opomenout buddhismus. Je asi zavádějící hovořit o buddhismu jako o náboženství, když právě sama tato víra Boha popírá. Přečetla jsem o buddhismu mnoho literatury, jak o jeho zákonitostech, tak také o jeho aplikaci pro evropskou kulturu. Určitě pro mě tento řekněme filozofický směr měl nějaký hlubší smysl. Zvlášť v době, kdy jsem hledala sebe samu a svou identitu, své místo na zemi, tak jsem buddhismus objevila a ten mé myšlení poněkud srovnal.
Hlavní myšlenku buddhismu chápu jako víru v člověka, víru v sebe sama a nalezení střední cesty, po které životem člověk kráčí. Myšlenka souznění s okolím, neubližování živému, ve spojení s neodpíráním si toho, co člověka činí nějakým způsobem šťastným mě určitě pozitivně ovlivnila. Ačkoliv se nehlásím k žádnému vyznání či víře, určité aspekty tohoto směru pokládám i nyní za ovlivňující mou osobu. Jeho postoje se dají aplikovat i na naši kulturu.
Zdá se mi však, že bezelstnost a přílišná naivita je pro moderní západní svět v globálu až příliš utopická. Ovšem při aplikaci na sebe sama se staly myšlenky buddhismu vyhledávané. Moderní člověk hledá tedy víru spíše sám v sebe a ve víře, o jaké je zde řeč pak odreagování a oproštění se od okolního světa, než že by pro něj samotná víra byla vrcholem lidského bytí.
O starém řeckém náboženství se musím přiznat, že vím pramálo. Nechci se uchylovat k hledání nějakých hlavních prvků na internetu, takže svůj obrázek tohoto náboženství budu líčit podle toho, co jsem si o něm utvořila v hlavě z mnoha shlédnutých historických filmů s tématikou antických bohů a z prohlížení dětských kreslených starých řeckých bájí.
V kontextu s dobou lze vydedukovat, že se lidé tak jako po celá tisíciletí potřebovala uchylovat k nějaké víře. V době starověkého Řecka se nejspíše jednalo o jedno z prvních více vyvinutých náboženství. Nejednalo se o víru v jednoho Boha. Naopak Bohů bylo velké množství. Lidé jim přiřknuli lidské vlastnosti, avšak také nadpozemské síly, obdaření různými druhy moci a nesmrtelnost.
Nešlo tedy o nějaké fanatické uctívání. Spíše to byla forma víry, která byla tak vhodně přizpůsobena každodennímu životu, že její příznivce výrazně neomezovala, ale naopak splňovala svůj hlavní význam. Pro Bohy byly stavěny chrámy a svatostánky, pokud měl někdo problémy osobní či v nějaké činnosti, mohl Bohu poskytnout nějaký dar, nejčastěji ve formě jídla či nějakého výrobku a uspokojil tak svou touhu po odpuštění, věřil, že se mu dostane rozhřešení, pomoci a spravedlnosti.
Díky vlastnostem, kterými se měli tito bozi vyznačovat, se přiblížili lidem. Tato forma náboženství přetrvala dlouhou dobu, avšak díky své rozmanitosti a přílišné lidskosti byla postupně překonána. Toto náboženství dovolovalo průchod lidským citům, vášni i radostem. Postupně v dobách, kdy svět zachvátila válka a národy se ocitli v bídě, pociťovali novodobí náboženští vůdci potřebu zakazovat vše, co starověké náboženství opěvovalo a povolovalo. Řecké náboženství svůj národ neomezovalo, lidé si svých Bohů vážili, báli se jich a i jejich případné zloby, ale zároveň je také obdivovali. S příchodem křesťanství a jeho forem bylo zakazováno mnohé z toho, co lidem přinášelo radost a uspokojení.
Do dnešní doby přetrvalo ještě mnoho forem fanatického náboženství, jemuž lidé bezmezně věří. V západním hospodářsky vyspělém světě jde spíše o citlivější jedince, jež se nedokážou sami přizpůsobit vnějšímu světu, avšak zejména v zemích třetího světa, v Africe a Asii, kde mnoho zemí stále ovládá hladomor, smrtelné nemoci, nezaměstnanost a z toho vyplívající lidské utrpení, se skoro samo volá po víře, která by lidem dala vnitřní sílu k dalšímu žití. Lidé bez prostředků, bez střechy nad hlavou a často ještě ze strany jejich náboženských myslitelů podporováni drogami a jinými preparáty, jsou schopni ve své víře dát i poslední co mají ve prospěch jejich církvi či vyznání. Jde o velice manipulativní jednání, vůči kterému je však zatím veškerý boj krátký.
Na závěr bych se ještě ráda vrátila zpět k našim evropským podmínkám. Z toho, co zde popisuji, se dá usoudit, že náboženství a jeho formy jsou v současnosti v úpadku. Pokračovatelé náboženských tradic jsou již velice vzácnými jedinci. Pokud někdo instinktivně tíhne k nějaké formě náboženství, pak si cestu najde i není-li v daném směru vychováván. Převládá však víra v člověka, lidé jsou vnitřně mnohem odolnější a jsou také vychováváni, aby dokázali čelit realitě a nástrahám života bez potřeby obracet se na vyšší sílu.

Pedagogické formy

Forma a formalizace

1. esej

Porovnání pedagogických forem: doučování, semináře, cvičení, přednášky, školení, ústní zkoušky, písemné zkoušky a jejich proměny v zájmu racionalizace, herectví a interretační umění

Učinit člověka rozumným nebo jej z něj udělat? Toť otázka, která mi vyvstane na rozum, když se pokouším zamyslet nad porovnáním pedagogických forem v zájmu racionalizace. Ono, i když se nemusí zdát, to není totéž. Učinit člověka rozumným je situace, kdy jedinci je dána možnost vzdělávat se a on ji akceptuje. V rámci ohraničených pravidel rozvíjí své vědomosti a stejné hranice následně překračuje, jelikož mu byly inspirací pro rozvoj své osobnosti v mnoha směrech. Pod ohraničenými pravidly rozumíme však soubor základních vědomostí, které jsou třeba k zisku určitého stupně vzdělání. Výška vzdělání poté poskytuje společensky přijatelný status rozumného člověka. Odtud můžeme přejít k druhé části otázky, a to k udělání člověka rozumným. Jsou mu poskytnuty základní informace a on je akceptuje. Netřeba širšího pojetí či pochopení.

Poslední dvě věty mě přenesly k zamyšlení nad praktickým příkladem. Pokud je k ukončení předmětu požadována esej či seminární práce je to příjemný způsob, na kterém si student může vyzkoušet, jak písemný projev, tak uchycení toku vlastních myšlenek či schopnost zužitkovat získané informace. V případě, že je vyučující s prací spokojen, je studentovi udělena známka, jejíž vypovídající hodnota je však zavádějící. Co v daném případě chybí, je zpětná vazba, která by byla hlubším uchycením hodnocení konkrétního textu. Neděje se tak v každém případě, a pokud by se student učiteli o zpětnou vazbu přihlásil, tak se mu jí určitě dostane. To však už v sobě obsahuje další práci, na níž „většinou“ není čas, a tak se student spokojí pouze se známkou a po dalším hodnocení se nepátrá.

V každém případě známka sebou nese pocit úspěšně ukončeného předmětu, a tím pádem získání určitých informací spojených se specializací předmětu samotného. Je rozšířeno vzdělání, které je spojencem rozumného člověka. Dosažení vyššího stupně vzdělání může člověka udělat rozumným. V případě pouhého vstřebání informací a ne jejich širšího prohloubení a uchycení. Ať už je pedagogická forma jakákoliv, je dle mého názoru důležité, aby byla dána studentovi možnost vyjádřit se (písemně či ústně) a následně, aby jeho vyjádření bylo zpětně reflektováno a ohodnoceno v nejlepším případě interaktivně s jeho osobou. Proto mi v zájmu racionalizace pedagogických forem přijdou jako schůdnější tyto typy - seminář, ústní zkouška, cvičení, apod. Tedy typy, ve kterých je vyučující se studentem v bližším kontaktu a ve větší možnosti sdílení informací a názorů a má lepší možnost učinit člověka rozumným, než jej z něj pouze udělat.