Jakací překlad

JÁKACÍ PŘEKLAD

V rámci předmětu „Hry, modely a situace“ chci představit velmi jednoduchou a účinnou techniku, jak pomocí hry dojdeme k řešení našich problémů. Modelové situace můžeme najít v našich každodenních životech (viz př. níže). Člověk si může říct, že jsou to jen malé věci, které ani nepovažuje za problém, ale pokud se nakupí, nelze je jen tak mávnutím ruky přejít. Člověk pak zjišťuje, že nemá „sílu“ na to, aby všechno vyřešil. To si ovšem jenom plete „pojmy s dojmy“, jak se říká. To co mu opravdu chybí v takových situacích je technologie jak tyto problémy vyřešit a to nejlépe hned v při jejich vzniku. A jak tedy technologie „jakacího překladu“ funguje?

Dejme tomu, že jsem v konfliktu s jedním člověkem. Popisuji vzniklou situaci, a pak nahrazuji v textu jméno oponenta a zájmena, s ním související, svým JÁ. Vystupuji pak místo něj jménem svého skutečného JÁ a otevřeně pojmenovávám svého "protivníka" - tedy sebe samu. Neboť já jsem ho vytvořila (myšleno to, že jej vnímám jako protivníka). Debata o tom, že vše co se okolo mne děje je vlastně jen výtvorem mých představ, by už zacházela příliš daleko na pole psychologie, tak raději přejdu rovnou k příkladům.

Výstup v tramvaji:

• Proč se strkám do zad?

• Ale já se do zad nestrkám, já se jen ptám, jestli budu na další zastávce vystupovat?

• Ano, vystupuji, ale strkat se do zad nebylo třeba. Chovám se nehezky!

• Já vím jak se chovám, snad se sebe už nemohu ani dotknout?! Tak jo, vždyť jsem to neudělala schválně.

• No dobrá, odpouštím si.

Myslím, že není třeba dodávat, že tento dialog a jemu podobné můžeme slýchat dnes a denně v dopravních prostředcích jakéhokoliv typu. Vnitřní napětí, které jej doprovází, ale jen tak nezmizí a doprovází člověka dál a kupí se v něm. Cestující pak ať už vědomě, nebo podvědomě neovládají svůj výraz v obličeji, ve kterém se zračí v lepším případě lhostejnost, bezduchost aj., v horším případě odpor, beznaděj, agresivita.

Dialog mezi ženou a opilým manželem - v překladu:

• Jak mohubýt takový dobytek? Zase jsem se ožrala!

• A proč na sebe řvu? Nu, vypila jsem kapku, mám právo, ne?

• Jak dlouho ještě budu chlastat? A jak to, že se do mne tolik vejde? Sama nevím, co si mám se sebou počít....mám snad zavolat policii!? Už nemám sílu...Ať už vypadnu!

• Já že mám vypadnout?! Jsem u sebe doma, ďáblice ožralá!

• Všichni se chovají jak lidé, jen já jediná se jako prase nalinkovala. Podívám se na sebe - na nohou nejsem shcopná stát!

• Ticho čůzo! Tak přestanu už brblat?! Kéž bych raději penízky na kocovinu sehnala.

• Sobě tak křídla od letadla! Pořád je mi málo, další flašku bych vysrkla. Kampak to lezu? Tak kdy už se konečně nažeru?!

• Tak sklapnu už, nebo ne?! Taky už se nemohu vidět...

• Kéž bych už chcípla!

• Valím kam chci a raději už bych se nevracela!

V průběhu psaní takového monologu nebo dialogu se automaticky boří zeď, která mne odděluje od oponenta, jako od cizího subjektu - on je také člověk a má své emoce. Dále se daří vycítit, nejen rozumově pochopit, že konflikt žije dál, pouze v mé vlastní hlavě - často obviňuji někoho z pocitu vlastní provinilosti. Oponent již dávno odešel, anebo zavěsil - tím se stává zřejmou absurdita, nehoráznost opozice - bojuji vlastně sám proti sobě.

Nastává moment, kdy nemohu určit, která osoba napsala monolog a o co vůbec šlo. Obvykle se po napsání takového „jakacího překladu“ vztahy normalizují. Nestane-li se to, je třeba opakovat jednotlivé klíčové nebo legrační fráze monologu do úplného vyřešení konfliktu. Zbavíte-li se svého vnitřního konfliktu a napětí, změníte svůj vnitřní stav, své vnímání okolní reality, a také to jak ostatní vnímají vás.

Literatura: Savčenko, Vladimír - Plachtění, rukopis, tiskem dosud nevyšlo

Helena Trčková, 215957