Teorie paralelních světů zaznamenaly v posledních letech velký rozmach. Největší zásluhu na tom má zřejmě populární žárn science fiction, který po několika desetiletích svého působení začal pomalu, ale jistě docházet do stádia, kdy nebyl schopen recipienta uspokojit klasickými marťany, natož nudným cestováním jedním jediným nekonečným vesmírem. Mimo to se však teorií alternativních světů zabýval i nejeden uznávaný vědec. Tyto výzkumy jsou samozřejmě mnohem sofistikovanější a jejich účelem je spíše objasnění některých hádanek a anománií kvantové mechaniky (?), než poskytnutí témat k rozjímání kavárenským povalečům.
Asi každý z Vás už narazil na nejpopulárnější a nejrozšířenější teorii. A sice tu, která říká, že v paralelních vesmírech se realizují všechny scénáře, které v "našem" světě nedostaly šanci. Jednoduše pokaždé, když děláme nějaké rozhodnutí, vznikne v reakci na něj paralelní vesmír, kde naše alternativní "já" pokračuje v životě cestou, kterou jsme my sami zavrhli. Na vyšší vědecké provni se touto teorií zabýval Hugh Everett III. (1930-1982). Jeho práce však bývaly příjmány spíše skepticky. V posledních letech se k ní vrátil David Deutsch a jeho tým z Oxfordské univezrity, kteří teorii snad i oficiálně potvrdili. Vysvětlovala by mimojiné třeba chování některých částic, které jsou, podle dosavadních výzkumů, schopné existovat ve dvou bodech najednou. Samozřejmě je to ale stále úroveň spekulací a pořád před námi zůstává spousta nezodpovězených otázek.
Z dalších konceptů můžeme jmenovat například pana Lee Smolina a jeho vizi, ve které se nové vesmíry odštěpují z toho našeho vždy, když vzniká černá díra. V této oblasti se také hodně pracuje s mnohonásobnými rozměry prostoru - tím se zabývala kupříkladu Lisa Randallová, která se na možnost vzniku alternativní reality dívala skrze tzv. M-teorii. Tyto vesmíry by existovaly v jedenácti a šestadvaceti rozměrném hyperprostoru a měly by každý svou vlastní charakteristickou podobu, fyzikální zákony atd.
Teorií, které se snaží popsat vznik a existenci paralelních světů je opravdu hodně. Většinou jsou však založeny na rozsáhlých znalostech fyziky a kvantové mechaniky, ačkoliv si myslím, že i z laického pohledu může být zájem o tyto věci v mnohém obohacující. Dost taky záleží na tom, jak si vesmír jako takový představujeme.
Téma jsem si ale samozřejmě vybrala hlavně kvůli první jmenované teorii, kterou lze mimo empirických věd, zkoumat i z pohledu otázek existencionálních a metafyzických. Člověk sám sebe přirozeně považuje za onen originál, z jehož rozhodnutí následně vznikají další světy. Je ale vůbec možné určit, zda je některý vesmír ten "původní"? A pokud ano, mělo by na náš život nějaký vliv zjištění, že ten "náš" to není a že jsme pouze něčí kopií, jejíž jediný důvod k existenci je prožít něco, čím jiný opovrhl? A nebylo by třeba možné na této teorii vystavět nějaký nový druh náboženství?
já, kopie?
OdpovědětVymazatwhatever, life goes on.
Teď jsme jen na letmé obhlídce, podrobněji až později, ale zdá se mi, že jste skončila nějak rychle, totiž pojmenováním tématu, to je expozice ale kde je provedení, repríza a coda. Jak je to s tím náboženstvím? Může vzniknou na základě nějaké vědomé spekulace, nebo musí, aby si udrželo fascinaci, odpovídat archetypům, tj. nevědomému kolektivní psyché a nějakou formou, tedy symboly a rituály, zviditelnit ony neviditelné psychycké konstanty? Jsou entity v různých paralelních světech různá já, nebo je to jediná identita, která si v každém bodě toho časoprostoru uvědomuje sebe jenom částečně a tak jenom část sebe vytrhuje uvědoměním z celku?
OdpovědětVymazatNa jedné straně je toto téma výborně zpracováno filosofickým seriálem Červený trpaslík, na druhé straně je z něho často nějakém klišé Hollywoodské produkce, které se stává kulisou pro nějakou banální love story jejíž ubohost se tou kulisou snaží autoři zakrýt.
A mimochodem, vám se nakonec nepovedlo zrušit to přihlášení do předmětu? Některé z nás by zajímalo, jak taková věc probíhala. A jak to dopadlo s tím bojkotem, skutečně jste pak už nikdy na žádnou hodinu nepřišla?
Tak tady budete mít aspoň ty čtyři kredity, ale stavte se ještě u ostatních příspěvků a zkuste je kriticky zhodnotit. Zajímá mně totiž, jak se postavíte konkrétně k jednomu z nich, je to tak špatný zřejmě strojový překlad jednoho článku z internetu (originál snadno najdete), že nedává smysl téměř v žádném místě a autorka zřejmě nemá ani potuchy o tom, co bylo obsahem originálu. Na jedné straně je to vaše spolužačka, a to se člověku nechce moc kritizovat, protože cítí jakousi spřízněnost podobností společenského postavení, na druhé straně, když jste jednou vyslovila obavy o úroveň fakulty, tak byste se jimi měla cítit být zavázána. Je to krásné morální dilema jehož přehlížení není jeho řešením.
Mimochodem, nakonec jsme se domluvili, že budeme další semestr pokračovat předmětem forma a formalizace. Kdyby se mi to povedlo, a už mi to slíbil, mohl by přijít Ivan Studnička a vysvětlit, co je podle něj podstatné v Evropské kultuře a co tvoří její odlišnosti, které přinesly tak velký technologický náskok před kulturami jejíž exponenti jevili vždy vyšší inteligenci než Evropané.
akuAtaja představ si Ty a tvoje kopie anebo alter ego se jednou setkáte při cestování paralelní světy....
OdpovědětVymazatParalelní světy a cop teprve paralelní řezy:
OdpovědětVymazat"Paralelní řezy tělem obětního býčka.
Nevlastní místa možných setkání.
Zádumčivý výkřik svěceného sýčka,
zvony oznamují klekání
a slaví harmonii na nebesích.
Zvěř ukryta je v ústraní
a noc otálí v nedalekých lesích.
Rituální tance kolem padajících mostů.
Nerostné zdroje častých výčitek.
Nepřehledný zástup panujících hostů.
Hladem probuzený dobytek
postaven v monotonním nesouladu
. . . "
Upřímně jsem nečekala, že se tyto věci budou propírat na blogu určeném k psaní prací ale budiž. Žádost jsem nakonec nepodávala - i když by s tím opravdu problém být neměl - a rozhodla jsem se zjistit, co že z tohoto předmětu nakonec vyleze. Možnost zrušení po neúspěšném ukončení je tu naštěstí vždycky. Co se týče kritiky.. nevidím důvod, proč nepodrobit kritice práci nejlepšího přítele, natož spolužáka. Kritika přeci není nic špatného. Je to věc, která člověku umožní posunout se dál a zdokonalit svou práci. Pokud jsem přesvědčena o kvalitách své práce, nemusí mě kritika zajímat a pokud je má práce špatná, tak musím počítat i s negativní kritikou.
OdpovědětVymazatTen unáhlený konec se Vám nezdá. Měla jsem dojem, že pro mé myšlenky bude přínosnější, když budou hnány nějakým dialogem, spíš než když se budu snažit sesumírovat vše na jeden zátah. Ale možná jsem jen špatně pochopila zadání úkolu.
Téma jsem si vybrala jako zarytý trpaslíkovec, takže celá má představa paralelního světa je samozřejmě do značné míry ovlivněna Eso Rimmerem (je to frajer).
Nejsem religionista, takže o náboženství jen velmi laicky. Vybudovat nábožeství uměle, bez archetypů, je podmě mého názoru možné - nesplňují tento předpoklad například náboženství primitivních kmenů (slyšela jsem o jednom, který se klaněl nevybuchlé bombě někde v džungli)? I kdyby ano, tak na teorie paralelních vesmírů to asi aplikovat nelze. Kdo nebo co by bylo bohem? Těžko říct.. Nicméně si myslím, že je možné v této teorii najít nějakou víru, která může život člověka do velké míry ovlivnit. Základ vidím v uvědomění si sebe sama a své existence, což je něco, k čemuž se dostane jen málo lidí.
Myšlenka kterou nastiňujete v otázce jednotlivých entit je zajímavá, ale pro mě skoro nepředstavitelná. Klaním se k tomu, že "vznik nového světa/vesmíru" znamená zrod zcela nového separátního hmatatelného světa a tedy i naše paralelní "já" je samostatnou entitou. Vede mě k tomu přesvědčení, že každé naše rozhodnutí ovlivní nejenom náš život, ale v konečném důsledku i naši osobnost a i když s oním paralelním světem stvoříme i identickou nápodobu sebe sama, tak po určitém čase, vlivem toho prvotního i všech dalších rozhodnutí, budou naše životy a charaktery velmi odlišné.
Tak já už jsme vás zase zklamal, já se omlouvám, jsem prostě jen zvědavý a překvapilo mně, když jste se tady objevila a hlavně mám patologickou obsedantní potřebu virulentně narušovat konformnost výuky a a osobně subjektivním korektnost vztahů.
OdpovědětVymazatTak teď už si vás netroufnu zeptat se --- vzhledem k té vaší úvaze paralelismů a k tomu, jak jste se vyjádřila fraktální geometrii, zda jste v ní nakonec nenašla nějaké paralely k té úvaze a nebo spíš v tom, když jsme mluvili o topologii vesmíru a jeho orientovatelnosti --- a tak už se to ani nedovím.
Jestli jste chtěla, aby vaše myšlenky byly hnány dialogem a proto je jenom tak načala, tak to byl dobrý nápad, to jen já jsme nepochopil váš záměr, o se omlouvám, nepochopil jsem jej asi proto, že mně není až tak blízký, jenže tady se nikdo na nic nezeptá ani nic nenamítne ani nic podstatného nepřidá. Já jsme se snažill nějaký dialog vyprovokovat tím, že jsem postupně zevrubně reflektovat všechny příspěvky na začátku (procházím je chronologicky, k vašemu jsme se ještě nedostal) --- a to do té míry subjektivně, že jsme čekal, že to vyvolá další reakce, ale většinou se to nepovedlo. Asi se málo komu chce přemýšlet v objemu větším, než je ten, který se dá formulovat do SMS, nebo heslem na facebooku.
Tak raději k věci, aspoň k nějaké věci, než mně zase pokáráte: já si myslím, a to přesvědčení má původ spíš v analytické psychologii než v religionistice, že v náboženství jsou uctívány většinou symboly a forma těchto symbolů závisí na zručnosti uctivatelů: někdo vztyčí stélu, někdo ji opracuje do tvaru sochy, jiný se spokojí s kusem železa, který najde zarytý do země aniž by tušil, že jej tam někdo hodil proto, aby vybuchl. V všech případech mohou tyto předměty přijímat tutéž projekci. A jsou to tytéž symboly, které nacházel profesor Jung ve snech svých pacientů, píše například o tom, jak mu jeden pacient říkal, že když přivře oči a dívá se do slunce, vidí sluneční falus, který svým kýváním způsobuje vítr a že o něco později byl ve Francii publikován popis zaniklého Mitraistického kultu, jehož část se vztahovala ke slunečnímu falu. Jung vylučuje, že by jeho pacient o něm mohl něco vědět.
Jednoduché symboly mohou snadno přijímat projekce primitivních lidí. a tvar nevybuchlé bomby může připomínat třeba vesmírné vejce, snadno se, zařadí do existujícího pojetí světa jako kultovní předmět. Nevěřím ovšem, že by jakýkoliv prvek třeba mše, byl zvolen náhodně nebo libovolně a nebo mohl být libovolně nahrazen něčím jiným. Myslím, že nová mše bez archetypálního podkladu by nepřežila jednu generaci a i u ní by se udržela jedině díky autoritě toho, kdo by ji hlásal.
OdpovědětVymazatNa druhé straně jsme stále svědky spontáně vznikajících náboženství, například sekulárních náboženství nové společnosti, kterým zřejmě propůjčuje fascinaci to, že jsou to jen nové kabáty jež si oblékli staří obyvatelé kolektivního nevědomí. Tak třeba Komunuismus byl náboženstvím par exelence, mněl jsem ještě příležitost zažít jeho kněze, být přítomen jeho rituálům a zkoušeli mne z jeho teologie a žívotopisů svatých.
Červený trpaslík byl pěkný tou banální lapidární formou se kterou si pohrával s podobnými myšlenkami lehkostí s jakou vyvozoval důsledky z naivního pojetí abstraktních koncepcí a virtuozní bezstarostností.
Ve vaší koncepci paralelních vesmírů je latentně obsažen předpoklad svobodné vůle, který mně však připadá přinejmenším problematický. Je to jako by se vědomí v každém okamžiku mohlo rozhodnout, kterou z těch větví možností bude pokračovat, a já si nejsem jistý, zda se jedinec skutečně může rozhodnout.
Druhá věc je ta identifikace s já. Ta také není ničím v principu dána. Psychologové mluví o komplexu já a říkají, že se s ním dítě nerodí, že si je vytvoří postupně. A s tím, že něco zahrne do onoho já souvisí i to, že z něj naopak něco vyčlení. Budhisté se ptají, jestli právě to není velký omyl, který nám způsobuje tolik utrpení. Omyl a tedy iluze a to utrpení je pak rovněž jen iluze, stačí si uvědomit . . . ale kdo si má uvědomit, když žádné já vlastně není? Není potřeba nic dělat, ostatně není ani nic, co by to dělalo, zní to divně, to proto, že slova, řeč a jazyk jsou vytvořena pro formulování v souladu s onou koncepcí já a tak je nelze dobře použít, pro koncepci jeho popření a nelze slovy vyjádřit myšlenku, pro kterou nejsou slova.
OdpovědětVymazatJá si tu vaši koncepci paralelních světů představuji jako v každém bodě rozvětvený strom (jako byla jedna z těch podivných fraktálních křivek) a vědomí, jako takovou kuličku, jako bod, který se pohybuje tím stromem od kořene, po jeden z terminálních pupenů. Ale představuji si taky, že se může zastavit, vrátit se zpátky, a zkusit jinou cestu, a nebo že může přestat být bodem, že se může rozlít celým tím stromem: to je současné uvědomění všech možných stavů, současné učinění všech možných rozhodnutí současná existence ve všech možnostech a naprostá nehybnost, klid. V takovém stavu není neznámé, není strach z neznámého, není utrpení a bolest, protože všechno už je. A pojem svobodná vůle v něm ztrácí význam.
Abych to zkusil přiblížit: kdysi se mi zdálo nespravedlivé k matce, že po té, co porodí se k ní příroda zachová tak macešsky, že ji dítě do značné míry vypotřebuje jako rostlina živiny v zemi. Strašně jsem tou představou trpěl a divil jsme se, že ženám, které mají rodit to nevadí. A pak jsem se a to zase začal dívat obráceně: to není matka, jedno já a dítě, druhé já, to je kontinuální forma život, která se takto důmyslně fyzicky obnovuje a na cestu časem dál si bere to nejdůležitější.
Protože na druhé straně, pokud při každém větvení vzniká paralelní bytost, proč ty dvě k sobě vůbec nějak vztahovat, jsou to dvě rozdílné entity, které spolu nemají nic společného, snad jen nějakou fyzickou podobu, jakou jsme zvyklí vídat u příbuzných a vlastně, právě naopak, teĎ se mi zdá,že vaše koncepce popírá svobodnou vůli, protože ať už by se jedinec rozhodl jakkoliv, vždy by existovaly bytosti pro všechny možnosti, takže z hlediska někoho jiného, je to totéž, jako by se nerozhodoval vůbec. Výsledek je stejný.
Druhá věc je ta identifikace s já. Ta také není ničím v principu dána. Psychologové mluví o komplexu já a říkají, že se s ním dítě nerodí, že si je vytvoří postupně. A s tím, že něco zahrne do onoho já souvisí i to, že z něj naopak něco vyčlení. Budhisté se ptají, jestli právě to není velký omyl, který nám způsobuje tolik utrpení. Omyl a tedy iluze a to utrpení je pak rovněž jen iluze, stačí si uvědomit . . . ale kdo si má uvědomit, když žádné já vlastně není? Není potřeba nic dělat, ostatně není ani nic, co by to dělalo, zní to divně, to proto, že slova, řeč a jazyk jsou vytvořena pro formulování v souladu s onou koncepcí já a tak je nelze dobře použít, pro koncepci jeho popření a nelze slovy vyjádřit myšlenku, pro kterou nejsou slova.
OdpovědětVymazatJá si tu vaši koncepci paralelních světů představuji jako v každém bodě rozvětvený strom (jako byla jedna z těch podivných fraktálních křivek) a vědomí, jako takovou kuličku, jako bod, který se pohybuje tím stromem od kořene, po jeden z terminálních pupenů. Ale představuji si taky, že se může zastavit, vrátit se zpátky, a zkusit jinou cestu, a nebo že může přestat být bodem, že se může rozlít celým tím stromem: to je současné uvědomění všech možných stavů, současné učinění všech možných rozhodnutí současná existence ve všech možnostech a naprostá nehybnost, klid. V takovém stavu není neznámé, není strach z neznámého, není utrpení a bolest, protože všechno už je. A pojem svobodná vůle v něm ztrácí význam.
Abych to zkusil přiblížit: kdysi se mi zdálo nespravedlivé k matce, že po té, co porodí se k ní příroda zachová tak macešsky, že ji dítě do značné míry vypotřebuje jako rostlina živiny v zemi. Strašně jsem tou představou trpěl a divil jsme se, že ženám, které mají rodit to nevadí. A pak jsem se a to zase začal dívat obráceně: to není matka, jedno já a dítě, druhé já, to je kontinuální forma život, která se takto důmyslně fyzicky obnovuje a na cestu časem dál si bere to nejdůležitější.
OdpovědětVymazatProtože na druhé straně, pokud při každém větvení vzniká paralelní bytost, proč ty dvě k sobě vůbec nějak vztahovat, jsou to dvě rozdílné entity, které spolu nemají nic společného, snad jen nějakou fyzickou podobu, jakou jsme zvyklí vídat u příbuzných a vlastně, právě naopak, teĎ se mi zdá,že vaše koncepce popírá svobodnou vůli, protože ať už by se jedinec rozhodl jakkoliv, vždy by existovaly bytosti pro všechny možnosti, takže z hlediska někoho jiného, je to totéž, jako by se nerozhodoval vůbec. Výsledek je stejný.
No vidíte, tou diskuzí vyvstává spousta věcí, které je nutno specifikovat, nebo spíš zmínit nutnost jejich specifikace.
OdpovědětVymazatS tím náboženstvím je to složité. Co se týče paralelních dimenzí, tak bych to uzavřela tím, že náboženství v pravém slova smyslu na této, ani jakékoliv jiné moderní teorii založit nelze. V tomto ohledu vidím rozdíl mezi námi a primitivnějšími národy (ne, že bych měla o "nás" nějak vysoké mínění, ale přeci jenom). Pro ně je vznik nového náboženství celkem reálný bez ohledu na to, ve které době se nachází. Naopak si neumím představit náboženství, které by vzniklo v rozvinutých zemích na základě zmíněného archetypu, symbolů apod. To už nefunguje pár století, od doby, kdy mezi věřící a boha vstoupil člověk, který má tendenci být praktický v otázce zneužití svého postavení pro vlastní účely.
Další otázkou je ono uvědomnění si svého já. Byl zmíněn rozvětvený strom a pohybující se kulička, znázorňující vědomí. Jenže v jakém stavu se pak nachází ty entity, které nejsou zrovna kuličkou vybrány jako "funkční"? A podle čeho se určí, které já vědomí nabyde a které ne? Já si při slově paralelní vždycky (dost polopatisticky) vybavím systém paralelních tříd na školách. Jsou to samostatné skupiny lidí, které spojují určité znaky (v tomto případě věk, geografická pozice..), přičemž pro nestranného pozorovatele z venku se nijak zásadně neliší - stejný časový harmonogram, stejné studijní zaměření, opět stejný věk, poloha atd - ale ve skutečnosti je každá třída jiná, má jiný charakter, jiné zvyky, kolektiv funguje jiným způsobem.. Takto si od začátku představuju i princip fungování paralelního já - je to člověk stejně starý, vycházející ze stejné sociální skupiny, obdařený některými stejnými vrozenými dispozicemi. Jeho život se ale od okamžiku rozhodnutí, které jej odštěpilo od původní entity, vyvíjí jiným směrem, přivede jej na jiná místa, získá jiné zkušenosti atd. Jakoby měl člověk ve sklepě schovanou nekonečnou zásobu jednovaječných dvojčat a pokaždé, když by učinil nějaké rozhodnutí, tak by jedno z nich vytáhl a poslal čelit světu, který přináší možnost, pro kterou se sám nerozhodl. Tady je jenom jako bonus to, že každé oprášené a do světa poslané dvojče dostane na cestu i svůj vlastní vesmír.
Poslední velké náboženství, z jehož katechismu jsme byl zkoušen a které mělo svá dogmata, své rituály své svaté a ikony, také kanonizované knihy, kultovní místa a kult ostatků (vzpomínáte na mausoleum?) byl komunismus a těžko říct, zda byli lidé, které fascinoval a nebo dodnes fascinuje primitivnější, než jsme my. To že je společnost sekulární, neznamená, že nemá svá náboženství. Ta víra ve spasitelnost vlastnictví, dogmatický postoj k pojmům právo, spravedlnost , morálka, (každý ví, na co má právo) naivní rituály, jako jsou volby a zasedání parlamentů, víra v algoritmizovatelnost života, ve vlastnictví pravdy, ve vlastní svobodnou vůli, všechno je to jenom víra, protože fakt je neověřitelný, což to všechno nemá atributy náboženství, v němž formuli Bismillah ir-Rahman ir-Rahim,
OdpovědětVymazatvnebo formuli
Shema Jisrael adonaj elohejnu, adonaj echad.
nahradila formule Já chci?
Co se pak toho modelu existence týče, vy Já pořád ztotožňujete s vědomím (a Já je často předmětem kultů moderních náboženství). Zkuste ho brát jen jako malou, nepodstatnou část já, nebo zkuste připustit, že já má více vědomí, jež o sobě navzájem neví.
Chtěl jsme jen připomenout, že někteří z nás čekají na váš názor tady:
http://hrymodelyasituace.blogspot.com/2011/01/normal-0-21-false-false-false-cs-x-none.html
Ak som to správne pochopila tak slečna Hájková popisuje paralélne svety ako rôzne entity, ktoré si každým rozhodnutím vytvárajú svoj vlastný vsmír, svoj vlastný svet. Ibaže mám pocit, že naráža iba na veľké životné rozhodnutia, ako svadba, práca, atď., no každé naše rozhodnutie ovplyvňuje náš život. Ak sa ráno rozhodnem napiť sa poháru vody a moje paralélne ja urobí pravý opak, tak ja budem musiet skôr použiť toaletu a tak vznikne dalšie ja, ktoré ju nepoužije atď. atď. a takto by existovalo nekonečné množstvo alternatívnych ja.
OdpovědětVymazatJa osobne si paralélne svety predstavujem skôr ako opak dobra a zla. Jin a jang. Ak sa ja rozhodnem dať peniaze bezdomovcovi, moje paralélne ja ho povedzme kopne, a takto to pokračuje po dobu celého môjho života a v takom prípadne nie sme oddelenými entitami.
Já vidím paralerní světy jako výčet všech možností naší volby ,které můžeme v daný okamžik realizovat. Parelaerních světů musí být neskutečně mnoho,na to lidská představivost nestačí. Zároveň si kladu otázku kde tyto paralerní světou jsou? Musí být tady na stejném místě jako ten můj svět a přesto je nevnímám. Teď mě napadá,že si vlastně mohu zdánlivě zvolit do které reality se dostanu. Co ale s těmi ostatními realitami?Jsou vůbec? Jsem v nich se svým vědomím? Nebo jen tak poletuji mezi nimi? Když si uvědomuji právě nyní tuto realitu uvědomuji si i ty jiné v kterých jsem? Myslím spíše že v nich nejsem,že jsem jenom v téhle. Jedno vědomí pro nespočetně mnoho realit? Ale kdo je v těch nevyužitých realitách,když tam není moje vědomí. Nebo že by bylo ve všech a já si uvědomoval jen tuto? Stejně tak jako moje další já by si uvědomovali jen tu svoji realitu? To by ale moje já nebylo tím,co si pod tím pojem představuji. Tzn. že já bych byl někým jiným v uplně jiném světě. Byl byl bych to ale skutečně já? Kdybch bral v potaz že já,je jen pohá iluze,tak si to dovedu představit. Zkuste si to také představit.
OdpovědětVymazat