Ve svém lehkovážném užívání slov jako nikdy, vždy, poprvé, největší, jedinné a podobně mluvili o reflexi smrti Steva Jobse ve společnosti jako o něčem, co tu nikdy nebylo. Hned jsem si vzpomněl na smrt Johna Lenona.
Otázka je: má Apple
Proč potřebujeme náboženství? Mohou zmizet z našeho světa bezezbytku, nebo si je naše psyché v něčem zase vytvoří? Jak to, že jedno náboženství může vyhovovat mnoha lidem, že nemusí mít každý své vlastní? Víra je psychologický fenomén, do značné míry autonomní (nemůžeme bezezbytku ovlivnit to, čemu věříme) a například racionalismus, který chtěl nahradit veškerou víru rozumem se stal předmětem velmi nerozumné a velmi hluboké víry.
Popřemýšlejte o tom, napište své názory a uveďte v pochybnost názory ostatních.
Budu se asi opakovat, ale doporučím vm k četbě C. G. Junga, kromě jiného Symbol proměny ve mši a Odpověď na Joba.
eschatologie {nauka o posledních věcech člověka}. Od ř. éschatos {nejkrajnější, poslední} a Ü -logie.
metafyzika {nauka o podstatě věcí nedostupné smyslovému vnímání}, metafyzický, metafyzik. Ze střlat. metaphysica a to z ř. tá metá tá fysiká, doslova {to po fyzice} (viz Ü meta- a Ü fyzika). Pod tímto označením byly v 1. st. př. Kr. shrnuty Aristotelovy spisy o prvotních příčinách bytí (následovaly po jeho poznatcích o přírodních vědách).
teologie {bohosloví, nauka o bohu a o náboženství}, teologický, teolog. Z lat. theologia z ř. theología tv. Viz Ü teo- a Ü -logie.
Ze slovníku C. G. Junga:
NUMINOSUMPojem, kterého použil Rudolf Otto (v díle Das Heilige (Posvátno), 1. vyd. 1917) pro nevyslovitelné, tajemné, děsivé, něco, „co je zcela jiné“; je to bezprostředně zakusitelná vlastnost příslušející jen božskému.
OBRAZ BOHA
Pojem pochází od církevních otců, podle nichž je imago Dei (obraz boha) vtisknut do lidské duše. Vynořuje-li se takový obraz spontánně ve snech, fantaziích, vizích atd., musí být chápán v rámci psychologického způsobu uvažování a chápání jako symbol bytostného Já.
C. G. Jung: „To že na nás božství působí, můžeme konstatovat jen prostřednictvím psýché, přičemž však nejsme schopni rozlišit, zda tato působení pocházejí od Boha, nebo z nevědomí, tj. nelze stanovit, zda božství a nevědomí jsou dvě různé veličiny. Obojí jsou mezní pojmy pro transcendentální obsahy. Empiricky se však dá s dostatečnou pravděpodobností zjistit, že v nevědomí se vyskytuje archetyp celosti, který se spontánně manifestuje ve snech atd., a že existuje tendence vztahovat na toto centrum jiné archetypy a tato tendence je nezávislá na vědomé vůli. Nezdá se proto nepravděpodobné, že tento archetyp celosti má také sám o sobě jisté ústřední postavení, jež ho přibližuje obrazu Boha. Tato podobnost je ještě podporována obzvláště tím, že tento archetyp vytváří symboliku, které už od nepaměti charakterizovala a obrazně vyjadřovala božství… Obraz Boha koinciduje – řečeno přesně – nikoli přímo s nevědomím, nýbrž jen se zvláštním obsahem nevědomí, totiž s archetypem bytostného Já. Je to tento archetyp, od něhož již nejsme schopni obraz Boha empiricky oddělit.“ Obraz Boha můžeme vysvětlovat „jako zrcadlení bytostného Já, nebo naopak bytostné Já lze vysvětlovat jako imago Dei in homine“ (obraz Boha v člověku).
MANA
Melanéský pojem pro mimořádně působivou sílu vycházející z nějakého člověka, předmětu, z aktivit a událostí, z nadpřirozených bytostí a duchů. Znamená také zdraví, prestiž, léčivou a kouzelnou sílu. Je to primitivní pojem psychické energie.
DUŠE
C. G. Jung: „Jestli psýché člověka něco je, pak je nedozírně komplikovaná a vykazuje neomezenou mnohotvárnost a pouhá psychologie pudů nemůže s touto mnohotvárností nic svést. Mohu se jen dívat v nejhlubším obdivu a v hluboké úctě a tiše stát před propastmi a výšinami skutečnosti duše, jejíž neprostorový svět skrývá nezměrné množství obrazů, které miliony let živoucího vývoje nahromadily a organicky zhustily. Mé vědomí je jako oko, jež v sobě zachycuje nejvzdálenější prostory. Psychické ne-já je však tím, co neprostorově vyplňuje tento prostor. A tyto obrazy nejsou bledé stíny, nýbrž mocně působící duševní podmínky, které jen špatně chápeme, ale nikdy je nemůžeme oloupit o jejich sílu tím, že je popíráme. Vedle tohoto dojmu bych mohl snad postavit jen pohled na hvězdné noční nebe; neboť ekvivalentem světa uvnitř je jen svět vně, a tak jako tento svět zachycuji médiem těla, tak onen svět zachycuji médiem duše.“
„Bylo by rouháním tvrdit, že se Bůh může zjevovat všude, jen právě jen v lidské duši nikoli. Vždyť vroucnost vztahu mezi Bohem a duší předem vylučuje jakékoli podceňování duše. Došlo to snad příliš daleko, když se hovoří o příbuzenském vztahu; avšak duše v sobě každopádně musí mít nějakou možnost vztahu, tj. nějakou obdobu či souvztažnost k jsoucnu Boha, jinak by mezi nimi nikdy nemohla vzniknout žádná souvislost. Touto odpovídající obdobou je – psychologicky formulováno – archetyp obrazu Boha.
