Pohádka o psích očích

Když se princ napil z pramene na chvíli si lehl a zavřel oči. Padal do hlubiny modra nebe a do křiku ptáků začaly vstupovat snové postavy. Princ otevřel oči aby zaplašil sen, který přicházel. Sen ustoupil tmě. Jako by se víčka nezvedla. Princ zatřásl hlavou. Cítil chvění psa, který se o něj opřel.


Protřel si oči, ale tma neustoupila. Neviděl nic. Vůbec nic. Polekal se. Musí ihned k lékaři. Měl pocit, že musí spěchat, že každá minuta prodlení hrozí nevratnými následky. Chtěl se rozběhnout.

Vstal a v tu chvíli pochopil, že nevím, kterým směrem má jít. Zkusmo vykročil. Zakopl. Klekl si do jehličí. Co bude dělat? Nechtělo se mu křičet. Hrdlo se mu svíralo. Ale pak přece zavolal: „Pomoc!“ Zavolal to ještě několikrát, a čekal. Čekal dlouho.

Pes cítil úzkost či tíseň, jako by něco bylo menší, než srdce, které je uvnitř a jako by srdce nemohlo ven. Ale nevěděl co se děje. Princ se rozplakal. A pes se jej snažil utišit olizuje mu slzy z tváří.

Princ pochopil, že se mu pes dívá do jeho očí. Měl krásné velké hnědé oči oddaného psa. „Půjč mi své oči,“ prosil jej v duchu princ. A pes, jehož jediným štěstím bylo to, že je jeho princ šťastný a že je s ním, mu své oči daroval.

Princ se pomalu a opatrně rozhlížel, jako by mohl při neopatrném pohledu zase oslepnout. Pes se mu schoulil u nohou. Princ vykročil a pes běžel za ním, ale narážel do stromů a kamenů. Tak jej princ vzal do náruče a nesl jej. Šli zpátky domů, k zámku.

Princ nenašel nic, čím by se svému věrnému psu mohl odvděčit za takový dar. A jeho oči, kterými se pes díval do tmy nedokázal nikdo vyléčit. Princ nařídil, aby měl jeho pes všeho dost, jídla i pohodlí, nikdo mu nesmí v ničem bránit, nikdo na něj nesmí křičet.

Pes spával u nohou prince a zkoumal jejich pach. Neviděl již, ale svět se mu neztratil nadobro. Nemohl rychle běžet kupředu, ale mohl si hrát na louce desetitisící vůní.

Princ dostával každý den mnoho pozvánek a nemohl všechny odmítat. Odjížděl ráno, odjížděl večer, někdy odjížděl i na více dní. Psa s sebou už nebral bylo pro něj těžké orientovat se ve světě lidí bez očí, doma mu bude lépe, říkal si.

Pes osaměl. Jeho jediné štěstí bylo dělat společnost princi a tomuto štěstí obětoval své oči. Chodil po chodbách a komnatách zámku a hledal všude pach svého prince. Když se princ vrátil radoval se. Radovali se oba.

Jednoho dne odjel princ na několik měsíců do Maďarska. Velmi si jej tam vážili a ženy ho obdivovali pro jeho krásné velké hnědé oči. Jeho oči neodpovídali jeho povaze. To jej dělalo tajemným a zvláštním. Měl hluboce oddaný pohled psa, ale byl nestálý a nevěrný, jak jej k tomu nutilo spěchající mládí, takže to byl div a zázrak, když se jednou konečně a hluboce zamiloval.

Byla jako Kolombína z jiného světa, jako ostružina nasáklá opiem, jako válka, která zní v dálce, jako vodopády motýlů, orchidejí a nahých lidských těl. Byla jako město, do něhož dosud nikdo nevstoupil, jako posvátná hora Kailás, na níž vystoupit je zakázáno, jako hrad, od něhož nemá nikdo klíč, jako skála, která rozkvétá a drolí se na jemný šedý písek.

Unikala mu, ale nedovedla uniknout jeho pohledu. Sledoval ji ze síní na zahradu, z polních cest do lesa, z ložnice do koupelny. Objímal ji nahou před velkým benátským zrcadlem ve kterém viděl sebe i ji i mnoho dekorativních předmětů v místnosti.

Pes ztratil radost a smysl života. Jen ležel a už se ani nezajímal o jídla, která mu nosili a ze kterých služebnictvo tajně kradlo nejlepší kousky pro sebe, neboť to byly pochoutky, které by jen stěží někdo překonal jak ve světě lidském, tak ve světě psím.

Kde není radost, není ani život. A tak pomaličku, jako by vůbec neměl naspěch, jej život opouštěl. Pes si jen lehl, co nejpohodlněji, na měkký červený koberec a už tak zůstal ležet.

A v téže chvíli zmlhavělo před očima prince benátské zrcadlo. Nahé tělo jeho milenky ztratilo podobu, zůstala jen vůně, dotek a tma.

Princ věděl, co se stalo a věděl, že tentokrát je to již navždy. Života mu ještě zbývalo, co teď s ním? Věděl, že již bude pouze sám.