My nevěřící věřící

Česká současná, sama sebe samozřejmě zvoucí - moderní, společnost se tváří, jako kdyby byla zcela nezávislá na čemkoli jiném kromě své světské vůle a jejích rozhodnutí. Jednotliví lidé možná cítí potřebu se vyrovnávat s něčím je přesahujícím, ale dozajista nejde o nijak významně obecně společensky organizovaný jev. Je tomu skutečně tak? Odpovídá naše chování obecně proklamovanému bezvěrectví? Je náš odpor k církevnímu organizování opravdový natolik, abychom se nenechali postavit do role pouhých následovatelů a morálních věřitelů vůdců a autorit?

Ať chceme nebo nechceme, byli jsme jako děti vychováváni v jisté religiozitě. Ježíšek či bodrý Santa nám nosili dárky. V nedělní pohádce vždy zvítězilo dobro nad zlem. A jak rosteme přisvojujeme si čím dál víc různé 'dospělácké pohádky'. Jednou takovou nezdolnou je zámořská verze toho, jak Honza chudý chasník, přemohl draka, dostal princeznu za ženu a půlku království k tomu – neboli „americký sen“. Víra v možnost slávy a úspěchu z ničeho řízením osudu či náhodné kombinace vnějších faktorů se schopnostmi jedince naplňuje mnohé nadějí na, dalo by se říct, spasení.

Ti kteří dle společenské interpretace ono povznesení prožili se stávají vzory a modlami. V poslední době se můžeme setkat s formou jakési tovární produkce podobných vzorů. Podívejme se na projekty jako je Superstar, Pop Idol a podobně. Aktéři těchto klání veřejně prožívají svůj americký sen, vedeni kněžími (moderátoři, porota) bojují o svoji pozici na pěveckém nebi. Divák se díky empatii a spoluprožívání jejich cesty cítí být součástí celého procesu. A právem, vždyť bůh či bůžek bez věřících, ztrácí svůj status. A tak jsou pozice v panteonu superstars určovány množstvím odeslaných sms. Konají se pravidelné nedělní bohoslužby, při kterých citlivější věřící upadají do extatických stavů vědomí z prosté možnosti prožít přítomnost božství - svého idola na podiu. Pramálo záleží na tom, že velký podíl na celém fungování tohoto strojku na bůžky má psychologická manipulace a využívání podvědomých slabin a tužeb lidské mysli, možná na tomto principu církevní organizace stály vždycky.

Můžeme si tedy klidně dál myslet, že my moderní lidé žijící na prahu nového tisíciletí jsme zcela nezávislí na Božské vůli. Nicméně fakt, že svým modlám neříkáme Bůh nic nemění na tom, že stále máme tendenci opakovat vnitřně zakódovaný vzorec víry a zbožšťovat si předměty, osoby či hodnoty světa kolem nás, abychom dali svému životu smysl.