Zesvětšťování v době baroka

Tradiční společenství byla zcela prostoupena nadpřirozeným, neboť lidé vymezovali sami sebe, svůj původ, sociální uspořádání a osud odkazem na oblast nadempirického. Největší stavby byly v těchto společenstvích určeny náboženským aktivitám anebo byly postaveny s ohledem na nadpřirozené světy. Náboženské autority dodávaly symboly a znaky individuální i skupinové identitě a nejzazší cíle lidského snažení byly vyjádřeny v jinosvětských termínech. Každou částí života tradičního společenství prostupoval náboženský symbolismus. Náboženství legitimizovalo způsob života. Existovaly nadpřirozené síly, k nimž se lidé mohli vztahovat. Lidé získávali z náboženství sílu a zdůvodnění svého postavení, blahobytu.
Barokní člověk se ve své spiritualitě nechal ovlivnit novým pojetím prostoru. Tím získal nový životní pocit a hledal přítomnost Boha přímo na zemi. Nové pojetí prostoru u barokního člověka ovlivnily mimo jiné zámořské objevy z 16. století, kdy evropský člověk stanul před neuzavřeným, bezmezným prostorem a ucítil životní pocit své nepatrnosti před Stvořitelem.
V náboženství se od 17. století v době baroka vytrácela víra v dogmata i víra jako důvěra k Bohu. Autority dávaly světu lidí potřebné trvání a stálost a tak částečně nahrazovaly i církev.
Nobilita je jedním ze základních pojmů barokní doby ve smyslu duchovním a zároveň z hlavních titulů společenského postavení a mocenských nároků v životě barokní doby. Je to stálé projevování vynikajících vlastností, podněcované vznešenou krví předků a jejich příklady, které se udržovaly stále na mysli. Rod byl chápán jako dlouhá duchovní řada, jako nositel jistých idejí, která spojuje svoje příslušníky přes proměny času. Aristokratický rod byl chápán, také jako odraz věčnosti s dopadem na myšlení barokního člověka. Rod byl spojen s pojmem řádu. Tímto se prohlubuje pojem a představa rodu do nekonečna a stává se odrazem věčnosti, protože řád platí bez časového omezení a dodává neomezenosti i představám chápání rodu. Bylo zcela vyloučeno, aby někdo, kdo se nemohl prokázat titulem a doloženou dlouho řadou předků, aby vstoupil mezi ty, kdo se jimi vykázat mohli, i když byl třeba na tom finančně daleko lépe než někteří jeho aristokratičtí současníci. Mohl by tak zeslabit obraz legitimnosti moci, titul společenské vyvýšenosti a jiných kategorií myšlenkových u barokního člověka. Mohl by přivodit zlé důsledky jak pro stát, tak i pro jeho monarchu. V barokní kultuře se panovník jeví jako Bůh, krému je poddaný člověk vázán naprostou poslušností a oddaností, jehož vůle není omezena ani plně zákony.
Dvorská kultura nabyla v době barokní velkého významu. Maximalizační tendence, příznačné pro barok se uplatnily v barvách, tvarech, a slovních výrazech oslavami jak panovníka sama, tak jeho dvora. Panovník v době barokní byl velmi svázán s představou ceremoniálu. Pokud jedná jako vladař, nemůže se panovník regulím ceremoniálu takřka vůbec vyhnout. Věci, které v životě obyčejného člověka probíhají takřka bez povšimnutí, aniž by vyžadovaly nějakou jeho zvláštní pozornost, nabývají ve spojitosti s panovníkem velké důležitosti. Vstává-li ráno, je obklopen okamžitě řadou lidí, kteří ho přesně podle určeného řádu oblékají, přichází jeho holič, kadeřník a zase v náležitém ceremoniálním rituálu upravují jeho vzezření. Zasedá-li ke stolu, aby posnídal, je jeho snídaně určována pevným výběrem obsluhujících osob a jejich úkolů. Ještě více se uplatňuje princip ceremoniálu, když král vystupuje na veřejnosti. Ceremoniál jako takový představuje snahu dodat jistému gestu jisté nadčasové platnosti, vytrhnout je z kontextu časových a povznést je k věčnosti, jež by dodávala jeho nositeli zdání existence, jež se sice navenek obměňuje, ale ve skutečnosti trvá. Když si bere v danou chvíli modrý plášť s kapetovskými znaky Ludvik XIV., bral jej ve stejné souvislosti na sebe Jindřich IV., předtím Jindřich II., předtím František II. atd. Takovýto ceremoniál prodlužuje jistý moment, jistou chvíli, a činí je ve stálém opakování až věčnými. Barokní člověk vychází vstříc své touze po Věčnosti a po Nekonečnu, a tím svého panovníka vědomě či nevědomky vyjímá z kontextu přítomnosti a přibližuje představě Boha nebo aspoň nadpřirozeného světa.
Dvorská společnost ve Francii byla přirozeně rozvrstvená a její činnost vysoce organizovaná. Cílem bylo vytvořit jakýsi model Francie, v němž stojí králova vůle nejvýše a je uznávána jeho sláva a majestát.
Ludvík XIV. vystupuje jako absolutistický král, který jedná proti i do té doby nezpochybnitelným katolickým dogmatům a tradicím, a vytváří tradice zcela nové, vázané buď na jeho mecenášství, nebo na představách, jak se chtěl vidět sám a především jak chtěl, aby ho viděla a chápala šlechta, poddaní a ostatní evropští vladaři. Například Ludvík zakládá první národní divadlo v Paříži, i když stále platí podle církve, že herci jsou lidé beze cti, přesto je podporuje. Sám sebe označuje za krále Slunce, ale katolická církev stále tvrdí, že Slunce obíhá kolem Země, a tím by logický tvrdil, že je králem Země, ale on je králem Slunce. Ludvík XIV. zřídil také funkci ministra pro umění, který určoval, co je to správné umění, které je nejlepší pro reprezentaci panovníka. Král budoval svoji reprezentaci a svou představu o svoji osobnosti, včetně gest, symbolů tak promyšleně, že se stal jeho dvůr ve Versailles mnohdy vzorem pro ostatní panovníky. Ludvíkův dvůr je velmi dobře promyšlen. Centrem Versailleského paláce je ložnice, což je naprostý protiklad vůči tradici u silně katolicky smýšlejících Habsburků, kdy je centrem Escorialu a Klosterneuburgu kaple. Kaple je ve Versailles zcela neviditelná a posunutá od centrálních částí. Na druhé straně jí odpovídá část s operou. Kolem ložnice, která je centrem paláce, se odvíjí celý ceremoniál, celý den. Královým představám se měla podřídit i příroda, a proto zakládá ve Versailles zahrady. Zahradník Andre le Notre opravuje celý terén a říká, že příroda není krásná, ale člověk s nůžkami jí krásnou udělá. Takže když ve Francii musí poslouchat panovníka každý poddaný, tak i ve Versailles musí vše poslouchat panovníka. I příroda. Zahrada je utvářena symetricky, což má symbolizovat řád daný panovníkem na úkor přirozené přírody od Boha.
Ludvík XIV. taktéž zavedl ceremoniál, kdy jeho vlastní portrét zastupoval zcela jeho osobnost. Panovníkův portrét není tedy jen portrétem, je to přímo zpřítomnění krále. Portrét panovníka je přímo panovníkem. Zemský sněm například začínal tak, že se přítomní jako první uklonily obrazu panovníka, jako by to byl panovník sám. Když se četly dopisy od panovníka, kterým se otvíral zemský sněm, museli se přítomní zastupitelé dívat na obraz, jako by to říkal panovník sám, nebral se v potaz čtenář.

Michal Kmínek
368308