Jana Turečková
učo: 215414
Forma a formalizace




2. téma: Sekulární náboženství


Můj pohled na náboženství se s postupem času a měnícím se náhledem na svět dosti mění. Jako většina z poslední skupiny Husákových dětí jsem měla slabé povědomí o křesťanském náboženství a rodiči jsem nebyla vedena k nějaké hlubší cestě k víře v cokoliv a kohokoliv. Svého času jsem však pocítila potřebu hledání víry v něco. Nutkání, které neuspokojilo přečtení bible ani rozhovor se spřízněnou duší. V současné době již asi nedokážu říci přesně, z čeho tento pocit plynul, ale věděla jsem, že musím dojít odpovědím na otázky, jež nedokážu položit.
V naší zemi a na světě velice rozšířené křesťanské náboženství mou touhu po nadpozemském poznání neuspokojilo. Vzhledem k tomu, že se velice zajímám o historii a jakési magično, dá se říci, že množství přečtených knih, v nichž se spojovala historie a křesťanství, ještě posílilo můj odpor vůči hlášení se ke křesťanské víře. Je ovšem pravdou, že tehdejší zahleděnost do sebe sama mi nedovolilo zeptat se také, proč tedy lidé stále věří v to, co tato církev hlásá. Nikde se nechlubím se svým náhledem na křesťanskou církev, ale je pravdou, že mi vadí, když mi na ulici či u bytu někdo vnucuje víru v Boha, v jehož jménu bylo vyvražděno až neuvěřitelné množství lidí.
Víra má své opodstatnění, lidé potřebují v něco věřit, obzvláště, potýkají-li se s problémy se sebou samými, nevědí, kudy svůj život ubírat a co si se sebou počít. Jakoby víra v něco neuchopitelného a nadpozemského člověka uklidňovala a pomáhala mu vyrovnat se s těžkými životními zkouškami.
Z hlediska dlouhotrvajícího mělo právě křesťanství obrovskou moc proto, že po staletí sužovala Evropu válka, chudoba a nemoci. Právě ti nejchudší a nejzuboženější lidé dodržovali bezmezně vše, co jim bylo ve jménu Božím nakázáno. Zlomení lidé, kterým nezbylo nic jiného než věřit, tvořili obrovské masy příslušníků náboženství. Ve jménu Božím bylo zabíjeno, Ve jménu Božím bylo nutno přijmout úděl nemoci či chudoby. Zní to asi opovržlivě, ale právě toto podhoubí křesťanskému náboženství nejvíce přálo. Až postupem času, kdy se vedle víry začaly objevovat i filozofické myšlenky náhledu na svět a bytí, dostávalo náboženství poněkud méně fanatické obrysy.
V dnešní době, kdy se stal stres součástí každodenního života a vedle myšlenkových proudů a náboženských směrů je možné navštívit i psychologickou pomoc, už toto náboženství upadá a jeho příznivců je čím dál méně. Tuto skutečnost pochopitelně ovlivnilo mnoho jiných faktorů. Zejména financování církve se rapidně změnilo. Kromě zemí, jako je Itálie, Španělsko či Polsko, kde je katolická církev jako forma křesťanství privilegovaná a upřednostňovaná, se již vztah ke katolické církvi změnil.
Když jsem přemítala nad náboženskými vlivy, ke kterým jsem kdy tíhla a nad kterými jsem kdy uvažovala v otázkách osvojení si jejich zvyků, nemohu opomenout buddhismus. Je asi zavádějící hovořit o buddhismu jako o náboženství, když právě sama tato víra Boha popírá. Přečetla jsem o buddhismu mnoho literatury, jak o jeho zákonitostech, tak také o jeho aplikaci pro evropskou kulturu. Určitě pro mě tento řekněme filozofický směr měl nějaký hlubší smysl. Zvlášť v době, kdy jsem hledala sebe samu a svou identitu, své místo na zemi, tak jsem buddhismus objevila a ten mé myšlení poněkud srovnal.
Hlavní myšlenku buddhismu chápu jako víru v člověka, víru v sebe sama a nalezení střední cesty, po které životem člověk kráčí. Myšlenka souznění s okolím, neubližování živému, ve spojení s neodpíráním si toho, co člověka činí nějakým způsobem šťastným mě určitě pozitivně ovlivnila. Ačkoliv se nehlásím k žádnému vyznání či víře, určité aspekty tohoto směru pokládám i nyní za ovlivňující mou osobu. Jeho postoje se dají aplikovat i na naši kulturu.
Zdá se mi však, že bezelstnost a přílišná naivita je pro moderní západní svět v globálu až příliš utopická. Ovšem při aplikaci na sebe sama se staly myšlenky buddhismu vyhledávané. Moderní člověk hledá tedy víru spíše sám v sebe a ve víře, o jaké je zde řeč pak odreagování a oproštění se od okolního světa, než že by pro něj samotná víra byla vrcholem lidského bytí.
O starém řeckém náboženství se musím přiznat, že vím pramálo. Nechci se uchylovat k hledání nějakých hlavních prvků na internetu, takže svůj obrázek tohoto náboženství budu líčit podle toho, co jsem si o něm utvořila v hlavě z mnoha shlédnutých historických filmů s tématikou antických bohů a z prohlížení dětských kreslených starých řeckých bájí.
V kontextu s dobou lze vydedukovat, že se lidé tak jako po celá tisíciletí potřebovala uchylovat k nějaké víře. V době starověkého Řecka se nejspíše jednalo o jedno z prvních více vyvinutých náboženství. Nejednalo se o víru v jednoho Boha. Naopak Bohů bylo velké množství. Lidé jim přiřknuli lidské vlastnosti, avšak také nadpozemské síly, obdaření různými druhy moci a nesmrtelnost.
Nešlo tedy o nějaké fanatické uctívání. Spíše to byla forma víry, která byla tak vhodně přizpůsobena každodennímu životu, že její příznivce výrazně neomezovala, ale naopak splňovala svůj hlavní význam. Pro Bohy byly stavěny chrámy a svatostánky, pokud měl někdo problémy osobní či v nějaké činnosti, mohl Bohu poskytnout nějaký dar, nejčastěji ve formě jídla či nějakého výrobku a uspokojil tak svou touhu po odpuštění, věřil, že se mu dostane rozhřešení, pomoci a spravedlnosti.
Díky vlastnostem, kterými se měli tito bozi vyznačovat, se přiblížili lidem. Tato forma náboženství přetrvala dlouhou dobu, avšak díky své rozmanitosti a přílišné lidskosti byla postupně překonána. Toto náboženství dovolovalo průchod lidským citům, vášni i radostem. Postupně v dobách, kdy svět zachvátila válka a národy se ocitli v bídě, pociťovali novodobí náboženští vůdci potřebu zakazovat vše, co starověké náboženství opěvovalo a povolovalo. Řecké náboženství svůj národ neomezovalo, lidé si svých Bohů vážili, báli se jich a i jejich případné zloby, ale zároveň je také obdivovali. S příchodem křesťanství a jeho forem bylo zakazováno mnohé z toho, co lidem přinášelo radost a uspokojení.
Do dnešní doby přetrvalo ještě mnoho forem fanatického náboženství, jemuž lidé bezmezně věří. V západním hospodářsky vyspělém světě jde spíše o citlivější jedince, jež se nedokážou sami přizpůsobit vnějšímu světu, avšak zejména v zemích třetího světa, v Africe a Asii, kde mnoho zemí stále ovládá hladomor, smrtelné nemoci, nezaměstnanost a z toho vyplívající lidské utrpení, se skoro samo volá po víře, která by lidem dala vnitřní sílu k dalšímu žití. Lidé bez prostředků, bez střechy nad hlavou a často ještě ze strany jejich náboženských myslitelů podporováni drogami a jinými preparáty, jsou schopni ve své víře dát i poslední co mají ve prospěch jejich církvi či vyznání. Jde o velice manipulativní jednání, vůči kterému je však zatím veškerý boj krátký.
Na závěr bych se ještě ráda vrátila zpět k našim evropským podmínkám. Z toho, co zde popisuji, se dá usoudit, že náboženství a jeho formy jsou v současnosti v úpadku. Pokračovatelé náboženských tradic jsou již velice vzácnými jedinci. Pokud někdo instinktivně tíhne k nějaké formě náboženství, pak si cestu najde i není-li v daném směru vychováván. Převládá však víra v člověka, lidé jsou vnitřně mnohem odolnější a jsou také vychováváni, aby dokázali čelit realitě a nástrahám života bez potřeby obracet se na vyšší sílu.