Jana Turečková
učo: 215414
Forma a formalizace




1. téma: Porovnání pedagogických forem


Ačkoliv je toto téma velice vzdálené mému zaměření i zkušenostem, tak se pokusím podle svého laického úsudku co nejrozumněji dané téma rozvinout. Vlastní diplomovou práci shodou okolností také zaměřuji na oblast pedagogiky a vzdělávání. Doufám tedy, že se mi podaří nějaké moudro z eseje vyvodit.
Po dobu veškerých mých studií jsem nikdy žádné doučování neabsolvovala, za formu doučování ovšem považuji ústní vysvětlování profesorem nebo osobou, která se v daném tématu výborně orientuje. Vysvětlováním pak myslím hlubší a důkladnější ozřejmění veškerých prvků, jež je třeba znát k pochopení daného tématu a jež doučovaný nebyl schopen z nějakého důvodu správně pochopit, ale má zájem či potřebuje se v něm orientovat. Doučování může být též formou písemnou, grafickou. Určitě existují témata, jež musí být nějakou grafickou formou znázorněny, aby mohly být pochopeny. Z pohledu doučujícího je hlavním cílem, aby osoba, jež o doučování projevila zájem, výklad pochopila. Určitě existují osoby, jež v doučování vidí pouze vidinu snadno vydělaných peněz, ale takoví lidé se objevují v každé oblasti a nejen vzdělávání.
Konzultace se vztahuje opět k určitému tématu, konzultant se jako zodpovědná osoba snaží druhou osobu navést určitým směrem např. v jeho práci. Jedná se nejspíše o nějakou vidinu, kterou pak dotazovatel realizuje, či během realizace probíhající konzultace změn a dalšího pokračování. Jakým směrem se má dotyčná práce či projekt ubírat, nebo co během realizace změnit a co nového začlenit.
Mezi doučováním a konzultací vidím zásadní rozdíl v důvodu jejich realizace. Zatímco doučování je nutné pro osoby, které probírané látce nerozumí a nejsou ji schopny pojmout ve vytyčené době, tak konzultací rozumím spíše prohloubení znalostí o daném tématu či směřování projektu v určité oblasti k vytyčenému cíli. Konzultace se mi jeví dobrovolnější a nejspíše by o ni měl jevit zájem hlavně ten, komu je konzultace poskytnuta. V případě doučování, může jít o nedobrovolnou účast doučovaného.
Seminář by měl mít formu rozpravy nad určitým tématem. Neznamená to tedy, že během semináře hovoří jeden přednášející, ale jedná se o diskusi a výměnu názorů a poznatků, která by však měla probíhat na určité odborné úrovni. Na Filozofické fakultě jsem se setkala s mnoha semináři. Některé mnou navštěvované předměty měly pouze formu seminářů. Domnívám se, že tato poněkud méně formální forma vzdělávání je obzvláště (z mé zkušenosti) ve otázkách filozofických a uměleckých mnohem přínosnější než poslech monologu bez možnosti zapojení se. Musím se tedy přiznat, že nepatřím k výřečným osobám, které se okamžitě zapojují do diskuse, patřím spíše mezi tiché pozorovatele, kteří občas něco podotknou, ovšem i z diskuse druhých osob mám stále pozitivní pocit, který jsem výše popsala.
S cvičením jako samostatnou formou výuky jsem se setkala až na Ekonomické fakultě, kde jsem absolvovala jako povinný předmět Cvičení z manažerského účetnictví. Netuším, jakou podobu měla tato forma dříve, ale v současnosti se domnívám, že jde o aktivní zapojování studentů do probírané látky. Během cvičení jsem měla možnost si vyzkoušet probíraná témata na konkrétních příkladech, které bylo buď po samostatném vypracování, nebo během něj probíráno a zdůvodňováno profesorem. Cvičení je prospěšné pro přípravu studenta na nadcházející praxi v daném oboru. Během něj lze vyřešit překážky, které jen pouhým nastudováním teorie člověk nevidí.
Při porovnání výše uvedených dvou forem vidím rozdíl v realizaci. Seminářem rozumím rozpravu a diskusi nad nějakými tématy a skupinovou účast. Oproti tomu cvičení je praktické procvičování probrané látky, které může i nemusí být provázeno slovní diskusí.
Přednášky patří k nejobvyklejší formě výuky. Oproti cvičení či seminářům se jedná z pohledu studenta o pasivní formu studia. Přednášející má připravenou určitou formu prezentace, jejíž rozsah by měl odpovídat a nepřekračovat dobu, která je na přednášku vytyčena. Do přednášky musí zakomponovat veškeré informace, které má v plánu studentům sdělit. Záleží již spíše na umění přednášejícího, do jaké míry dokáže zaujmout pozornost studentů na považovanou dobu. Jde tedy o to, jak moc bude přednáška zajímavá.
Školení obvykle souvisí s nařízením či předpisy, vztahující se k nějaké vykonávané profesi, ale také může jít o školení, o která mají osoby zájem z důvodu vlastního sebevzdělávání. Školitel má podobnou roli jako učitel ve škole. Školení má obvykle stanovený určitý průběh. Jednou z cest bývá vysvětlení teorie, následné praktické ukázky, po níž by měly mít možnost vyzkoušet si danou činnost i školené osoby. Zakončením školení bývá nějaká forma zkoušky, obvykle test a praktická zkouška. To však závisí na druhu školení. Po úspěšném absolvování školení následuje vystavení osvědčení, průkazu či certifikátu, že školená osoba úspěšně absolvovala školení.
Pro přednášky a školení je hlavní rozdíl v obsahu náplně. Přednáška je jednostranné podávání informací a vysvětlování ze strany přednášejícího. Školení naproti tomu musí obsáhnout i praktickou část výuky, přičemž součástí může být i výše zmíněná zkouška či test.
Ústní zkouška je forma ukončení určitého druhu vzdělávání či školení k určité činnosti. Tomuto typu zkoušky předchází nastudování zadaných učebních materiálů, které se mohou ve formě zkoušení objevit. Samotnému zkoušení může předcházet vylosování otázky v předstihu či na místě těsně před zkouškou, načež je pak zpravidla k dispozici vytyčená doba na přípravu ke zodpovězení. Otázky nemusí být vylosovány dopředu, ale zkoušející se může tázat na vše, co bylo předem vytyčeno, že musí zkoušená osoba znát.
Písemná zkouška je jiná forma zakončení než ústní. Taktéž jí předchází nastudování materiálů, které je třeba k úspěšnému absolvování znát. Písemná forma má několik možných podob, může se jednat o test, který je velice rozšířený. Test je formován otázkou a následnými několika možnými odpověďmi, ten může mít ještě formu jedné správné odpovědi či jedné a více správných odpovědí. Hodnocení je většinou rozděleno na procentuální úspěšnost či neúspěšnost, např. pro úspěšné absolvování musí mít osoba píšící test zodpovězeno 60% otázek správně.
Je těžké porovnávat ústní a písemnou zkoušku. Pro někdo je snazší zadanou otázkou tzv. okecat, oproti tomu jsou lidé, kteří nejsou zvyklí hovořit před cizími lidmi a forma písemné zkoušky je tak pro ně méně stresující a proto také snazší. Já preferuji taktéž formu písemného testu. za tři roky studia Sdružených uměnovědných studií jsem neměla ani jednu ústní zkoušku a proto pro mě byla velkým stresovým faktorem změna při přechodu na magisterské studium a následných ústních zkouškách na ekonomické fakultě. Ne každý zkoušející se snaží studentovi pomoci a vyjít vstříc, některý dokonce může svými opravami a poznámkami zkoušeného dostat do bodu, kdy už nebude schopen říci nic. Oproti tomu také může naopak zkoušeného navést a pomoci mu, zatímco u písemné zkoušky by si nedokázal se stejnou otázkou poradit. Při písemné zkoušce pak řada zkoušených spoléhá na nepovolené taháky, jejichž důmyslné provedení je může utajit. je však také známo, že při přípravě taháku se člověk o dané látce může hodně naučit již samotným přepisem.
Pod pojmem „změny v rámci racionalizace“ si představuji nejspíše změny v přístupu z pozice vyučujícího či doučujícího s ohledem k mohutným strukturálním změnám po roce 1989. (Pokud se mýlím, pak se omlouvám.) Mění se přístup k lidem i požadavky na osoby, kterým je studium či nějaká pedagogická forma poskytnuta. Tomu se musí přizpůsobovat i pedagogičtí pracovníci. Ve studiu již není kladen největší důraz na perfektní znalost každého pojmu v probírané látce, ale spíše na širší zapojení do kontextu a propojení s jinými otázkami či směry.
Moderní technika a stále nově se objevující obory vzdělávání otevírají studentům i pedagogům nové možnosti. Hledání praktických ukázek či návazností na internetu se stává nutností, pokud ne pouze doplňkem dané formy vzdělávání. Globálně existuje větší snaha o aktivnější zapojení studenta do tématu. Přednášky ve formě monologů bývají více doplňovány a nahrazovány semináři, vyučující se snaží nabízet konzultace a odpovídat na dotazy, přičemž zapojuje do tématu studenty aktivně jejich poznámkami. Diskuse a názorová rozmanitost je tak pro vyučujícího signálem, že pracuje dobře a efektivně.