Jakoby tomu prozřetelnost chtěla, dostala se mi nedávno do ruky essay „The End of History?“ filosofa Fukuyamy. Tato se ve zkratce zaobírá otázkou, zdali se lidské pokolení nedostalo na samotný konec ideologického vývoje, kdy je činností dějin na trůn posazena koncepce západního liberalismu, tedy, že se na základě politické, ekonomické a sociální superiority kapitalismu kýženou finální formou vlády stává demokracie. Fukuyama se podrobně zabývá mnohými filosofickými aspekty, notuje si zvláště s Hegelovým pojetím dějin, ovšem zcela opomíjí otázku samotného původu západního liberalismu, jehož mnohé znaky vycházejí z křesťanství, a právě na pokusu o důkaz propojení tohoto náboženství s liberalismem, a jeho implikaci se snažím vystavět svou práci, samozřejmě spolu s důkladným ozřejmením Fukuyamovy teze.
Od počátku byla historie hnána idejemi, a právě jejich souboj tvořil onu třaskavou směs přinášející vítr změn. Ideje nemusely být přímo politické, často se za nimi skrývalo náboženství, ať už v čiré nebo sekularizované formě, kultura, morálka. Samotní vykonavatelé těchto idejí nemívali v sobě zakořeněné vědomí těchto idejí, naopak to byli lidé prakticky a politicky smýšlející. Jak poznamenal sám veliký Keynes, muži praktičtí, kteří věří, že jednají nezávisle na jakémkoli intelektuálním vlivu, jsou zpravidla otroky nějakých zesnulých ekonomů. Ozřejmen budiž tedy způsob vývoje dějin, nyní se zaměřme na zcela stěžejní otázku, zda se dějiny vyvíjejí za daným učelem a pokud ano, jaký tento účel je.
Jakmile se dostáváme k otázce dějinného účelu, mějme na paměti, že se velice blízce dotýkáme Boha, jakožto konceptu řádu(logos, mj. samotná Bible začíná slovy „Na počátku byl logos“, kde běžně užívaný tvar „slovo“ je jen jedním z dalších významů logu, ovšem pro obyčejného člověka rozhodně daleko lépe uchopitelným), nebo spíše rozumu(nús, koncept představen Řekem Anaxágorem) na nějž posléze navazuje Hegel. Světovým dějinám vládne rozum a zpětně právě tvorba tvůrčího rozumu je světovými dějinami. Přijmeme-li toto stanovisko, zbývá k otázce o finálním účelu dějin jen krůček. Hegel o něm hovoří takto: „...jako poslední účel světa jsme udali vědomí ducha o jeho svobodě a tím skutečnost jeho svobody vůbec.“
Západní liberalismus, jehož nejdůležitějším pilířem je právě rovnost a osobní svoboda(již si povšimněme paralely s křesťanstvím), si musel své místo pod Sluncem tvrdě vydobít. Hlavními oponenty mu byly fašismus a komunismus. Fašismus, respektive hitlerovský nacionální socialismus byl unikátní směsí zdánlivě nekonzistentních elementů, které se na letmý pohled mohly zdát jen jako další snaha o maximalizaci užitku, ale ve skutečnosti byl velice pečlivě vytvořeným systémem živoucím na slabinách liberalismu, ať už ty byla politická slabost, přespřílišný materialismus nebo odcizování se společnosti. Nutno podotknout, že tento nebyl poražen na poli ideologickém, ba přesně naopak, tou nejvíce materiální cestou. Představa říšských válečných ztrát či japonské nukleání apokalypsy učinila tuto alternativu daleko méně lákavou, dokonce bych se nebál říci, že tuto ideologii pohřbila. Velkou hrozbu však i po porážce fašismu nadále tvořil komunismus. Komunismus, s Marx-Leninistickou ideologickou základnou, se naopak proti liberalismu vyhraňoval nejsilněji ideou beztřídní společnosti. Liberalismus zareagoval právě vytvořením beztřídní společnosti, jakožto společnosti rovných příležitostí, kde jsou rozdíly mezi lidmi určeny jen jejich vlastním jednáním a schopnostmi; mimoto byl zaveden velice citlivý sociální systém. Dalším úspěchem liberalismu bylo vítězství na poli ekonomickém, jako jeden z důvodů vidí ekonom Hayek v díle Fatal Conceit příliš široké pojetí mikrosvěta v podání komunistů, což je mimojiné také jednou z charakteristik křesťanství. Komunismus se postupně stával méně a méně atraktivním, byl poražen na poli ideologickém. I současný čínský komunismus je daleko blíže západnímu liberalismu nežli Marx-Leninistickému socialismu. Liberalismu se tedy podařilo porazit své úhlavní nepřátele. Jaktože ale nepřichází nepřátelé noví? Právě koncept (křesťanské) svobody, který dává svodobu všem bez rozdílu, nevytváří sám o sobě nepřátele jako ideologie předešlé. Odstraňuje souboje na poli ideologickém a politickém a nahrazuje je výzvami ekonomickými. Došli jsme na pokraj dějin, a Bůh má již práci ulehčenou – stačí se mu starat o blaho ekonomické.
Křesťanství je úzce spjato s vývojem evropské civilazace a právě křesťanství vděčíme za náš briskní rozvoj. Položilo základy naší vzdělanosti a zároveň působilo jako protiváha moci panovníků a šlechty. Ač se to na první pohled nezdá, bylo vždy náboženstvím velmi dynamickým. Věrouka pokládá základy morálky, již vetkla evropanům za staletí až do morku kostí, také staví pro své věřící fundament na piliřích rovnosti, chudoby, a negativního vztahu k bohatým. Bylo by bláhové domnívat se, že křesťanství samotné vytvořilo evropskou morálku, je nutné uvědomit si, že lidé podvědomě potřebují určitý archetypální typ morálky, víry i náboženství, křesťanství se jen povedlo nesmírně mistrně tuto potřebu zachytit a dále s ní pracovat. Dá se říct, že se tedy jen snaží přizpůsobovat, využívat a šlechtit to, co už v lidech je, z tohoto pohledu je trošku naivní a až příliš jednoduché svalovat tíhu odpovědnosti za špatné činy minulosti právě na křesťanství. Jak vlastně víme, které činy minulosti jsou špatné? Protože přijímáme určitou morálku, která je ve velké míře právě sekularizovanou morálkou křesťanskou, jak paradoxní...
„Žádný služebník nemůže sloužit dvěma pánům. Bud jednoho bude zanedbávat a druhého milovat, nebo se bude prvního držet a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu.“ Evangelista Lukáš nás pomalu dostává k jádru sekularizace. Uvažoval jsem zde o aplikaci indiferenčních křivek a výpočtu mezní míry substituce, ale pokusím se vystačit si se slovy. Lidé bohatí bývají šťastní ze svých peněz, co ale ti, kteří bohatí nejsou. Křesťanství jim nabídlo víru. Věř, říď se přikázáními a budeš stejně dobrým nebo ještě lepším člověkem než ten bohatý. A dnes? Třiď odpad, bojuj proti globálnímu oteplování a pomáhej africkým sirotkům a budeš lepší než ti bohatí, nevadí že vyděláváš málo. Zde se opět odráží i pilíř chudoby z předchozího odstavce. Kdo se řídí přikázáními, je vnitřně štasten a ješte mu pomáhá systém redistribuce bohatství. A co pilíř negativního vztahu(nechci říci nenávisti) k bohatým? Neprotiřečí si s předchozí částí tohoto odstavce? Nikoliv, ač se to na první pohled nezdá, je nesmírně důležitým, neboť zároveň motivuje stát se také bohatým a svým způsobem spoluutváří střední třídu, základní kámen demokratické společnosti, a zároveň vnáší do celého systému dynamiku. Paradoxně je nenávist k bohatým z ekonomického hlediska nesmírně prospěšná. Posledním zmíněným pilířem byla rovnost, která se promítá mimojiné do všeobecného volebního práva, rovnosti před zákonem a absence třídní společnosti.
Vývoj dějin dospěl do situace, kdy liberalismus, stojící na základech křesťanství, se stává finální světovou ideologií. Sekularizované prvky křesťanství se ukázaly jako velmi vhodné nejen pro svou dlouhodobou udržitelnost, ale také pro svůj ekonomický a politický potenciál. Liberalismus sám je sukulárním náboženstvím, s mnoha atributy přejatými z křesťanství. Sekulární náboženství vzniklá uvnitř tohoto systém(což vlastně znamené všechna sekulární náboženství, a to i ta budoucí, jelikož liberalismus se stává jediným systémem), mají taktéž atributy křesťanství.
___________________________________________________
Žádné komentáře:
Okomentovat