Pedagogické formy
Mohou se v eseji porovnávat životní zkušenosti? Hledám několik definic literárního útvaru ESEJ v klasických učebnicích českého jazyka, a vidím, že mohu. Protože když se mám vyhnout všem metaforám, kterými má být dle definice, esej nacpaná, pak klidně mohu porovnávat a nechám se unášet vlastním životem.
Tak tedy už asi mám co porovnávat, výchovnou soustavu tuhého socialismu, pak první vysokoškolská studia raného porevolučního období a teď novou formu moderního vzdělávání. Nejsem nejmladší.
Doba , kdy jsme se učili dlouhé texty nazpaměť, aniž bychom vnímali smysl měla i své kladné stránky. Třeba ruskou gramatiku je dobré nadřít mechanicky do hlavy, pak si ji pamatujete ještě za 25 let. Matematické důkazy mi v hlavě taky zůstaly, a smysl toho , co dokazuji už po těch letech odvodím z mechanicky naučené a odříkané věty.
Takže tím se dostávám k první tezi, na učení a pochopení látky je třeba čas. U velké většiny lidí. Pomalé prozkoumávání problému, dokonalé osahání a pozorování. Zkušenost a z nich vyplývající tisíce důkazů naučeného.
Učím lidi, jak se mají chovat ke svému tělu, aby je nebolelo. Po mnoha hodinách formálního vzdělání jsem jim byla schopná maximálně reprodukovat něco z knih a ze zkušeností mých vyučujících. Nikdo nás neučil pozorně poslouchat, co člověk o sobě verbálně i neverbálně říká. Po prvním roce praxe nastupuji na další vzdělávání, tentokrát s pečlivě vybraným vyučujícím, jak to, že dva stejně zařazení kantoři tj, docenti mi předají tak odlišné informace. Vnímám výuku jednoho lépe než druhého nebo je to otázka osobních sympatii? Podprahového vnímání nebo neverbální komunikace?
Další tezí tedy je osoba vyučujícího.
Po dalším roce nastoupím na doučování z latiny…..bez pochopení řádu „mrtvého“ jazyka je to krvavá námaha, zachrání mě starý důchodce, učitel gymnázia, který praktikuje prastarou formu výuky – jedině nazpaměť. Nacpat do hlavy tabulky, vypálit do mozku vizuální podobu grafických znaků a donekonečna je opakovat. Naši učitelé nás často otravovali replikou, že pokud nás vzbudí o půlnoci, musíme umět odříkat vše podstatné. Nikdy jsem nezkoušela, co odříkám o půlnoci.
Co další teze – chci-li se něco naučit, dělám to pro své osobní dobro a ne pro získání potřebného papíru nebo titulu. Kdo dnes studuje kvůli svému rozvoji, kolik lidí to otevřeně přizná, kolika lidí s mnoha tituly si opravdu vážím jako chytrých lidí, a kam patřím já?
A mám za investované peníze nárok na titul nebo odpovídající kvalitní vzdělání?
Čas, osoba vyučujícího, vzdělání pro osobní rozvoj.
V době rychlokurzů na všechno, nejsem další Komenský ani Kohák, na řešení nepřijdu, i když nemusím brát na zřetel ekonomické dopady, zisky, přínosy, výtěžnost, obsazenost, efektivitu.
A narušuje odevzdání práce o nějaký ten týden později symetrii a rovnováhu? Přece by předmět tohoto jména nemusel trvat na termínech, je to porušení řádu a nebo lajdáctví spojené s anarchii a manipulací?