Sekulární náboženství

Sekulární náboženství:

Srovnání hlavních bodu různých společenských systémů s náboženstvím.

Srovnávám jen obdobné, nebo stejné body, na druhou stranu zde jsou i body, kterými se různé seskupení liší.

Největší rozdíl tvoří reálnost a prokazatelnost pozemských uskupení oproti náboženským a církevním, ale duševní rovina může být u všech stejná, to už pak záleží na člověku čemu sám věří.

Komunismus:

1.       Neotřesitelná pozice strany s kultem dominantní osobnosti – stejné jako kult církve s Ježíšovou osobností.

2.       Internacionála, Marxismus/Leninismus - obdoba náboženské ideologie

3.       Odpůrci režimu jsou umlčeni, uvězněni, vyhnáni

4.       Rituály: sjezdy strany, spartakiády, různé průvody…

5.       Padlí hrdinové – idol pro lidi

S. Korea

1.       Neotřesitelná pozice vůdce – absolutní moc

2.       Státní ideologie – obdoba náboženské ideologie

3.       Odpůrci režimu jsou zabiti.

4.       Demonstrace moci, vojenské přehlídky, průvody….

5.       Padlí hrdinové jako idol, ale zdaleka nedosahují takové slávy jako vůdce.

Nacionální socialismus/fašismus:

1.       Vůdce, kterému podléhá strana

2.       Mein Kampf, norimberské zákony (případ Německa)

3.       Odpůrci režimu násilně odstraněni. 

4.       Demonstrace moci, vojenské přehlídky, průvody….

5.       Vybrané idoly z historie

Absolutistická monarchie:

1.       Vládce

2.       Jeho rozhodnutí je zákon

3.       Odpůrci režimu odstraněni

4.       Demonstrace moci, vojenské přehlídky, průvody….

5.       Převážně vymyšlené příběhy o idolech

Náboženství:

1.       Bůh

2.       Bible

3.       Odpůrci likvidování/vyhníni/odepření různých práv

4.       Rituály

5.       Světci/legendy…

Sekulárne náboženstvo

              Pri písaní tohto príspevku ma napadlo viacero rôznych pohľadov na tieto druhy náboženstva a ich vplyv na spoločnosť behom minulosti a v súčasnosti. Ako už z dejín vieme náboženstvo odohrávala veľkú rolu pri formovaní spoločnosti a jej orientácii. V mojom príspevku sa začiatkom chcem  venovať hlavným náboženstvám ako kresťanstvo, budhizmus a potom grécke náboženstvá.

            V prvom rade by som chcel spomenúť kresťanstvo. Patrí k náboženstvám, ktoré vo svete zhromažďujú najväčší počet tzv. veriacich. Preto som spomenul tzv. veriacich, lebo toto náboženstvo bolo dlho vnútené a niektoré rodiny a ľudia sa dávali pokrstiť, len zo zvyku bez toho aby vôbec verili a mali presvedčenie. Ale vlastne kresťanstvo kde, a ako vzniklo? Toto náboženstvo je úzko spojené, súvisí s menom Ježiša Krista. O jeho živote a poslaní sme už asi každý počuli. Kresťanstvo pokladá jeho osobu za Syna Božieho, ktorá nás má vykúpiť a nasmerovať život ľudí k životu večnému v blahu. Ježiš je v tomto náboženstve osoba spasiteľa, človeka ktorý pomáha pochopiť učenie Boha zapísané v rôznych knihách ľuďom, človeka s ktorého menom sa spája mnoho uzdravení, a je to človek, ktorý sa vonkoncom obetoval pre ostatných. Ježiš v živote nenapísal o sebe žiadnu knihu, ani sa o jeho živote priamo nepísalo tých časoch. Jeho učenie sa začiatkom šírilo len ústnym podaním a až neskôr bolo spísané. Toto náboženstvo prešlo nohými formami a transformáciami postupom času, pribudli k nemu rôzne ceremónie, zvyky ale aj udalosti vďaka ktorým je často opovrhované spoločnosťou. Ja osobne som vychovávaný od malička v duchu kresťanstva, a preto je mi toto náboženstvo najbližšie. Už v predchádzajúcich príspevkoch som si všimol reakciu, že v mene Božom muselo  byť mnoho obetovaných, zavraždených. Tak hneď zo začiatku si stačí len spomenúť na križiacke výpravy, koľko tisíc ľudí tam zahynulo v tzv. mene Boha. Ale podľa mňa a môjho názoru kresťanstvo v tej dobe bolo ako stvorené  ako puto, alebo zámienka použiť ho ako reklamu pre vládcu získať si ľudí na svoju stranu v „mene Boha“, a splniť si svoj sen ako bol majetok, zlato a to im slúžil Boh, lebo napríklad im hodnostári nasľubovali odpustenie hriechov a vykúpenie. V tej dobe ho použili ako zbraň. A teraz si povedzte mali by ste možnosť a prostriedky dosiahnuť „svojho sna“ tak by ste ich nevyužili. Ľudia v tej dobe boli vychovávaný, v tom že všetko čo robia je v mene Božom, ale čo je v mene Božom už nebolo to čo hlásal Kristus, ale čo hlásala cirkev a čo jej vyhovovalo. Ale tejto tematike by sa dalo polemizovať dlhé hodiny, a veľmi by ma to zaujímalo ako by to skončilo nakoniec. Ďalším príkladom skorumpovanosti cirkvi bolo predávanie odpustkov. Podľa vás budete mať čisté svedomie keď si ho vykúpite? Dá sa za peniaze, majetok kúpiť kľudný spánok? Podľa mňa nie. A toto sú okamihy, keď ľudia obetovali, použili vieru na získanie majetku a tak odsúdili vopred kresťanstvo. Keď si vezmeme čo hlásal Ježiš, keď si vezmeme 10. prikázaní, alebo keď si vezmeme Bibliu nájdeme tam niekde učenie o tom aby sme zabíjali pre naše dobro, nájdeme tam pohŕdanie, ale je niekde spomenuté koľko bude stáť prežieranie aby, nám to Boh odpustil? Jednoducho nie. Toto je zaváhanie jednotlivcom, ktorý konali v mene cirkvi. Prvým človekom ktorý požiadal o odpustenie svet toho čo vykonala cirkev v mene Božom bol Ján Pavol II. A tento jeho čin Oslovil celý svet. V dnešnej dobe Kresťanstvo je v úpadku a tak aj svet mení svoj názor na toto náboženstvo. Keď som bol menší tak sa mi chodenie do kostola veľmi nepáčilo, ale nakoniec ako som bol starší a starší, tak som začal chápať tomu čo mi predkladajú texty a ako dokážu smerovať človeka. Pochopenie Svätého písma nie je jednoduché, nedá sa to naučiť, na to mi poukázal jeden priateľ čo je kňaz. Vtedy som zistil, že si veľa vecí zo samotného Svätého písma zle vykladáme, nechápeme podstatu, hlavnú skrytú myšlienku čo nám chce povedať. Lebo keď si  poriadne uvedomíme hlásanie náboženstva, tak má snahu nám pomôcť viesť lepší život. Kresťanstvo hlása vieru v jedného Boha, v ktorom sú tri osoby. Je pravdou že jeho cirkev má a mala najväčšiu moc vo svete a tak ju niekedy využívala na manipuláciu, ale z druhej strany teraz robí dobré veci pre spoločnosť. Často si kresťanstvo ľudia spájajú s rôznymi sektami. Viem je to nepríjemné keď vám niekto klope  na dvere, určite to bude sekta čo vám chce ponúknuť spásu, svoje knihy a lepší život v „mene Božom“ , ale treba si uvedomiť, že to nieje cirkev ktorú odsudzujete čo reprezentuje kresťanstvo. Osobne ich tiež nemám rád keď mi núkajú rôzne knihy v podchodoch, alebo zvonia a nevedia pochopiť že vás to nezaujíma. Preto by sme si nemali pliesť kresťanstvo s rôznymi  modernými tzv. kresťanskými sektami.

            Ďalším náboženstvom, ktoré by som chcel spomenúť je Budhizmus. Toto náboženstvo vzniklo približne v šiestom storočí pred Kristom V Indii. V tomto náboženstve sa mi páči cieľ poznať vlastného ducha. Toto náboženstvo hlásal, alebo založil princ Sidhárta Gautama. Sadol si v Bódghaji pod posvätný strom a rozhodol sa, že se nepohne odtiaľ, dokedy nedospeje k dokonalému rozvoju svojho ducha. Po niekoľkých dňoch mal zjavenie – stal sa Prebudeným čiže Budhom. Začal putovať po krajoch Indie a učiť. Ako putoval tak bol ubytovaný v kláštoroch, ktoré nechali vybudovať šľachtici ktorý sa pridali k jeho učeniu. Budha objavil štyri základné pravdy :

-         život je bolesť, utrpenie a nestálosť

-         to všetko pochádza z jedného prameňa z túžby získať a vlastniť šťastie a z túžby pripútať sa k životu

-         ak sa potlačí príčina, anuluje sa výsledok, teda ak potlačíme túžbu, nie je dôvod, aby jestvovala bolesť

-         na to aby sa dala potlačiť túžba, treba viesť čistý nesebecký život

Posledná pravda sa nazýva Vznešený osemdielny chodník, je to morálne poučenie na to aby sa dosiahla nirvána. Budhove kázne a príbehy boli spísané v druhom a treťom storočí pred Kristom do kánonu nazývaného Trojaký kôš a je to najstaršia kniha Budhistov. Budhistické hnutie sa delí na dva hlavné smery a to na théravádu (mníšsky charakter) a mahájánu (sústreďuje sa na Budhu ale prijíma aj väčšinu hinduistických božstiev). Všetky budhostické náboženstvá majú spoločnú hlbokú úctu k historickej osobnosti Budhu, ale náboženské sviatky a obrady sa líšia v rôznych krajinách. Spoločný sviatok je narodenie Budhy, ktoré sa oslavuje 8. apríla a Budhova smrť. Toto Náboženstvo je najviac rozšírené v juhovýchodnej Ázii, Tibete, Číne, Kórei, Japonsku. Budhizmus je pre mňa vlastne skôr filozofia ktorá vnáša do života jednoduché myšlienky, ako pominuteľnosť pozemských vecí, prijímanie iných náboženských predstáv. Jednou zo stránok budhizmu, je účasť na čoraz väčších politických hnutiach za slobodu a rovnosť napríklad.  Podľa mňa filozofia budhizmu napomáha človekovi viesť plnší život, napomáha ho k lepšiemu životu a zmieriť sa sám so sebou. 

            Staroveké Grécko sa mohlo za svojich čias pochváliť asi najrozmanitejším náboženstvom. Vďaka tomu že sa nachádzajú blízko mnohých národov sa nechali ovplyvniť ich kultúrou a prevzali rôznych bohov, alebo si ich vytvorili. Väčšina ich obradov, slávností, alebo každodenných činností súvisela s bohmi. Ľudia mali tendenciu si vytvárať polobohov, bohov a dávať im nadprirodzené vlastnosti. Často na počesť bohov sa konali rôzne hry. Najväčšími boli hry ktoré sa konali vo svätyniach každé štyri roky, najmä v Olimpii na Diovu počesť, v Korinte na počesť Poseidóna, na Peloponézkom polostrove sa konali Nerejské hry, v Delfách slávili hry na počesť Apolón, keď sa zmocnil veštiarne.  Z týchto a iných kontaktov vzniklo náboženstvo s rôznymi obradmi a s mytológiou ktorá podnietila vznik bohatej literatúry. V dnešnej dobe ho máme možnosť poznať aj z rôznych filmov, ale rozprávok. Medzi prvých bohov patril Chaos, bohyňa Zem Giana a Eros boh lásky. K gréckej mitológii partia aj Titani ako bol Krokos, alebo Kyklop, potom napríklad Afrodita -bohyňa lásky, Aténa alebo najznámejší boh Zeus. V tomto náboženstve sa môžeme ďalej stretnúť s ochrancami ako boli nymfy, postavami  satyrov, kentaurov. Ľudia si uctievali bohov pri obradoch kde im dávali dary, alebo obete. Obeťami sa začínali každé dôležité udalosti ako svadby, cesty, lokálne sviatky. Bežný ľudia nemali možnosť sledovať rozvoj tohto náboženstva, lebo každá generácia, každá lokalita mala svojich bohov ktorých si uctievali. Tak to postupom času viedlo k zabudnutiu starších bohov a pomalému zániku tohto náboženstva. Lebo ich svetu pomaly vládol chaos namiesto poriadku a uceleného náboženstva.

            V závere podľa mňa náboženstvá vznikli kvôli tomu, že ľudia odpradávna potrebujú v niečo veriť a k niekomu sa obrátiť v prípade núdze. Podľa mňa ich hlavným cieľom bola a je viere niečo nadprirodzené. Ktoré im pomáha viesť lepší život pomocou učenia, alebo ich filozofie a dosiahnuť vyšší cieľ v živote. Ku každému národu sa pripája náboženstvo a je jeho súčasťou.

My nevěřící věřící

Česká současná, sama sebe samozřejmě zvoucí - moderní, společnost se tváří, jako kdyby byla zcela nezávislá na čemkoli jiném kromě své světské vůle a jejích rozhodnutí. Jednotliví lidé možná cítí potřebu se vyrovnávat s něčím je přesahujícím, ale dozajista nejde o nijak významně obecně společensky organizovaný jev. Je tomu skutečně tak? Odpovídá naše chování obecně proklamovanému bezvěrectví? Je náš odpor k církevnímu organizování opravdový natolik, abychom se nenechali postavit do role pouhých následovatelů a morálních věřitelů vůdců a autorit?

Ať chceme nebo nechceme, byli jsme jako děti vychováváni v jisté religiozitě. Ježíšek či bodrý Santa nám nosili dárky. V nedělní pohádce vždy zvítězilo dobro nad zlem. A jak rosteme přisvojujeme si čím dál víc různé 'dospělácké pohádky'. Jednou takovou nezdolnou je zámořská verze toho, jak Honza chudý chasník, přemohl draka, dostal princeznu za ženu a půlku království k tomu – neboli „americký sen“. Víra v možnost slávy a úspěchu z ničeho řízením osudu či náhodné kombinace vnějších faktorů se schopnostmi jedince naplňuje mnohé nadějí na, dalo by se říct, spasení.

Ti kteří dle společenské interpretace ono povznesení prožili se stávají vzory a modlami. V poslední době se můžeme setkat s formou jakési tovární produkce podobných vzorů. Podívejme se na projekty jako je Superstar, Pop Idol a podobně. Aktéři těchto klání veřejně prožívají svůj americký sen, vedeni kněžími (moderátoři, porota) bojují o svoji pozici na pěveckém nebi. Divák se díky empatii a spoluprožívání jejich cesty cítí být součástí celého procesu. A právem, vždyť bůh či bůžek bez věřících, ztrácí svůj status. A tak jsou pozice v panteonu superstars určovány množstvím odeslaných sms. Konají se pravidelné nedělní bohoslužby, při kterých citlivější věřící upadají do extatických stavů vědomí z prosté možnosti prožít přítomnost božství - svého idola na podiu. Pramálo záleží na tom, že velký podíl na celém fungování tohoto strojku na bůžky má psychologická manipulace a využívání podvědomých slabin a tužeb lidské mysli, možná na tomto principu církevní organizace stály vždycky.

Můžeme si tedy klidně dál myslet, že my moderní lidé žijící na prahu nového tisíciletí jsme zcela nezávislí na Božské vůli. Nicméně fakt, že svým modlám neříkáme Bůh nic nemění na tom, že stále máme tendenci opakovat vnitřně zakódovaný vzorec víry a zbožšťovat si předměty, osoby či hodnoty světa kolem nás, abychom dali svému životu smysl.

Sekulární náboženství na konci historie

Jakoby tomu prozřetelnost chtěla, dostala se mi nedávno do ruky essay „The End of History?“ filosofa Fukuyamy. Tato se ve zkratce zaobírá otázkou, zdali se lidské pokolení nedostalo na samotný konec ideologického vývoje, kdy je činností dějin na trůn posazena koncepce západního liberalismu, tedy, že se na základě politické, ekonomické a sociální superiority kapitalismu kýženou finální formou vlády stává demokracie. Fukuyama se podrobně zabývá mnohými filosofickými aspekty, notuje si zvláště s Hegelovým pojetím dějin, ovšem zcela opomíjí otázku samotného původu západního liberalismu, jehož mnohé znaky vycházejí z křesťanství, a právě na pokusu o důkaz propojení tohoto náboženství s liberalismem, a jeho implikaci se snažím vystavět svou práci, samozřejmě spolu s důkladným ozřejmením Fukuyamovy teze.

Od počátku byla historie hnána idejemi, a právě jejich souboj tvořil onu třaskavou směs přinášející vítr změn. Ideje nemusely být přímo politické, často se za nimi skrývalo náboženství, ať už v čiré nebo sekularizované formě, kultura, morálka. Samotní vykonavatelé těchto idejí nemívali v sobě zakořeněné vědomí těchto idejí, naopak to byli lidé prakticky a politicky smýšlející. Jak poznamenal sám veliký Keynes, muži praktičtí, kteří věří, že jednají nezávisle na jakémkoli intelektuálním vlivu, jsou zpravidla otroky nějakých zesnulých ekonomů. Ozřejmen budiž tedy způsob vývoje dějin, nyní se zaměřme na zcela stěžejní otázku, zda se dějiny vyvíjejí za daným učelem a pokud ano, jaký tento účel je.

Jakmile se dostáváme k otázce dějinného účelu, mějme na paměti, že se velice blízce dotýkáme Boha, jakožto konceptu řádu(logos, mj. samotná Bible začíná slovy „Na počátku byl logos“, kde běžně užívaný tvar „slovo“ je jen jedním z dalších významů logu, ovšem pro obyčejného člověka rozhodně daleko lépe uchopitelným), nebo spíše rozumu(nús, koncept představen Řekem Anaxágorem) na nějž posléze navazuje Hegel. Světovým dějinám vládne rozum a zpětně právě tvorba tvůrčího rozumu je světovými dějinami. Přijmeme-li toto stanovisko, zbývá k otázce o finálním účelu dějin jen krůček. Hegel o něm hovoří takto: „...jako poslední účel světa jsme udali vědomí ducha o jeho svobodě a tím skutečnost jeho svobody vůbec.“

Západní liberalismus, jehož nejdůležitějším pilířem je právě rovnost a osobní svoboda(již si povšimněme paralely s křesťanstvím), si musel své místo pod Sluncem tvrdě vydobít. Hlavními oponenty mu byly fašismus a komunismus. Fašismus, respektive hitlerovský nacionální socialismus byl unikátní směsí zdánlivě nekonzistentních elementů, které se na letmý pohled mohly zdát jen jako další snaha o maximalizaci užitku, ale ve skutečnosti byl velice pečlivě vytvořeným systémem živoucím na slabinách liberalismu, ať už ty byla politická slabost, přespřílišný materialismus nebo odcizování se společnosti. Nutno podotknout, že tento nebyl poražen na poli ideologickém, ba přesně naopak, tou nejvíce materiální cestou. Představa říšských válečných ztrát či japonské nukleání apokalypsy učinila tuto alternativu daleko méně lákavou, dokonce bych se nebál říci, že tuto ideologii pohřbila. Velkou hrozbu však i po porážce fašismu nadále tvořil komunismus. Komunismus, s Marx-Leninistickou ideologickou základnou, se naopak proti liberalismu vyhraňoval nejsilněji ideou beztřídní společnosti. Liberalismus zareagoval právě vytvořením beztřídní společnosti, jakožto společnosti rovných příležitostí, kde jsou rozdíly mezi lidmi určeny jen jejich vlastním jednáním a schopnostmi; mimoto byl zaveden velice citlivý sociální systém. Dalším úspěchem liberalismu bylo vítězství na poli ekonomickém, jako jeden z důvodů vidí ekonom Hayek v díle Fatal Conceit příliš široké pojetí mikrosvěta v podání komunistů, což je mimojiné také jednou z charakteristik křesťanství. Komunismus se postupně stával méně a méně atraktivním, byl poražen na poli ideologickém. I současný čínský komunismus je daleko blíže západnímu liberalismu nežli Marx-Leninistickému socialismu. Liberalismu se tedy podařilo porazit své úhlavní nepřátele. Jaktože ale nepřichází nepřátelé noví? Právě koncept (křesťanské) svobody, který dává svodobu všem bez rozdílu, nevytváří sám o sobě nepřátele jako ideologie předešlé. Odstraňuje souboje na poli ideologickém a politickém a nahrazuje je výzvami ekonomickými. Došli jsme na pokraj dějin, a Bůh má již práci ulehčenou – stačí se mu starat o blaho ekonomické.

Křesťanství je úzce spjato s vývojem evropské civilazace a právě křesťanství vděčíme za náš briskní rozvoj. Položilo základy naší vzdělanosti a zároveň působilo jako protiváha moci panovníků a šlechty. Ač se to na první pohled nezdá, bylo vždy náboženstvím velmi dynamickým. Věrouka pokládá základy morálky, již vetkla evropanům za staletí až do morku kostí, také staví pro své věřící fundament na piliřích rovnosti, chudoby, a negativního vztahu k bohatým. Bylo by bláhové domnívat se, že křesťanství samotné vytvořilo evropskou morálku, je nutné uvědomit si, že lidé podvědomě potřebují určitý archetypální typ morálky, víry i náboženství, křesťanství se jen povedlo nesmírně mistrně tuto potřebu zachytit a dále s ní pracovat. Dá se říct, že se tedy jen snaží přizpůsobovat, využívat a šlechtit to, co už v lidech je, z tohoto pohledu je trošku naivní a až příliš jednoduché svalovat tíhu odpovědnosti za špatné činy minulosti právě na křesťanství. Jak vlastně víme, které činy minulosti jsou špatné? Protože přijímáme určitou morálku, která je ve velké míře právě sekularizovanou morálkou křesťanskou, jak paradoxní...

„Žádný služebník nemůže sloužit dvěma pánům. Bud jednoho bude zanedbávat a druhého milovat, nebo se bude prvního držet a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu.“ Evangelista Lukáš nás pomalu dostává k jádru sekularizace. Uvažoval jsem zde o aplikaci indiferenčních křivek a výpočtu mezní míry substituce, ale pokusím se vystačit si se slovy. Lidé bohatí bývají šťastní ze svých peněz, co ale ti, kteří bohatí nejsou. Křesťanství jim nabídlo víru. Věř, říď se přikázáními a budeš stejně dobrým nebo ještě lepším člověkem než ten bohatý. A dnes? Třiď odpad, bojuj proti globálnímu oteplování a pomáhej africkým sirotkům a budeš lepší než ti bohatí, nevadí že vyděláváš málo. Zde se opět odráží i pilíř chudoby z předchozího odstavce. Kdo se řídí přikázáními, je vnitřně štasten a ješte mu pomáhá systém redistribuce bohatství. A co pilíř negativního vztahu(nechci říci nenávisti) k bohatým? Neprotiřečí si s předchozí částí tohoto odstavce? Nikoliv, ač se to na první pohled nezdá, je nesmírně důležitým, neboť zároveň motivuje stát se také bohatým a svým způsobem spoluutváří střední třídu, základní kámen demokratické společnosti, a zároveň vnáší do celého systému dynamiku. Paradoxně je nenávist k bohatým z ekonomického hlediska nesmírně prospěšná. Posledním zmíněným pilířem byla rovnost, která se promítá mimojiné do všeobecného volebního práva, rovnosti před zákonem a absence třídní společnosti.

Vývoj dějin dospěl do situace, kdy liberalismus, stojící na základech křesťanství, se stává finální světovou ideologií. Sekularizované prvky křesťanství se ukázaly jako velmi vhodné nejen pro svou dlouhodobou udržitelnost, ale také pro svůj ekonomický a politický potenciál. Liberalismus sám je sukulárním náboženstvím, s mnoha atributy přejatými z křesťanství. Sekulární náboženství vzniklá uvnitř tohoto systém(což vlastně znamené všechna sekulární náboženství, a to i ta budoucí, jelikož liberalismus se stává jediným systémem), mají taktéž atributy křesťanství.



___________________________________________________

Zesvětšťování v době baroka

Tradiční společenství byla zcela prostoupena nadpřirozeným, neboť lidé vymezovali sami sebe, svůj původ, sociální uspořádání a osud odkazem na oblast nadempirického. Největší stavby byly v těchto společenstvích určeny náboženským aktivitám anebo byly postaveny s ohledem na nadpřirozené světy. Náboženské autority dodávaly symboly a znaky individuální i skupinové identitě a nejzazší cíle lidského snažení byly vyjádřeny v jinosvětských termínech. Každou částí života tradičního společenství prostupoval náboženský symbolismus. Náboženství legitimizovalo způsob života. Existovaly nadpřirozené síly, k nimž se lidé mohli vztahovat. Lidé získávali z náboženství sílu a zdůvodnění svého postavení, blahobytu.
Barokní člověk se ve své spiritualitě nechal ovlivnit novým pojetím prostoru. Tím získal nový životní pocit a hledal přítomnost Boha přímo na zemi. Nové pojetí prostoru u barokního člověka ovlivnily mimo jiné zámořské objevy z 16. století, kdy evropský člověk stanul před neuzavřeným, bezmezným prostorem a ucítil životní pocit své nepatrnosti před Stvořitelem.
V náboženství se od 17. století v době baroka vytrácela víra v dogmata i víra jako důvěra k Bohu. Autority dávaly světu lidí potřebné trvání a stálost a tak částečně nahrazovaly i církev.
Nobilita je jedním ze základních pojmů barokní doby ve smyslu duchovním a zároveň z hlavních titulů společenského postavení a mocenských nároků v životě barokní doby. Je to stálé projevování vynikajících vlastností, podněcované vznešenou krví předků a jejich příklady, které se udržovaly stále na mysli. Rod byl chápán jako dlouhá duchovní řada, jako nositel jistých idejí, která spojuje svoje příslušníky přes proměny času. Aristokratický rod byl chápán, také jako odraz věčnosti s dopadem na myšlení barokního člověka. Rod byl spojen s pojmem řádu. Tímto se prohlubuje pojem a představa rodu do nekonečna a stává se odrazem věčnosti, protože řád platí bez časového omezení a dodává neomezenosti i představám chápání rodu. Bylo zcela vyloučeno, aby někdo, kdo se nemohl prokázat titulem a doloženou dlouho řadou předků, aby vstoupil mezi ty, kdo se jimi vykázat mohli, i když byl třeba na tom finančně daleko lépe než někteří jeho aristokratičtí současníci. Mohl by tak zeslabit obraz legitimnosti moci, titul společenské vyvýšenosti a jiných kategorií myšlenkových u barokního člověka. Mohl by přivodit zlé důsledky jak pro stát, tak i pro jeho monarchu. V barokní kultuře se panovník jeví jako Bůh, krému je poddaný člověk vázán naprostou poslušností a oddaností, jehož vůle není omezena ani plně zákony.
Dvorská kultura nabyla v době barokní velkého významu. Maximalizační tendence, příznačné pro barok se uplatnily v barvách, tvarech, a slovních výrazech oslavami jak panovníka sama, tak jeho dvora. Panovník v době barokní byl velmi svázán s představou ceremoniálu. Pokud jedná jako vladař, nemůže se panovník regulím ceremoniálu takřka vůbec vyhnout. Věci, které v životě obyčejného člověka probíhají takřka bez povšimnutí, aniž by vyžadovaly nějakou jeho zvláštní pozornost, nabývají ve spojitosti s panovníkem velké důležitosti. Vstává-li ráno, je obklopen okamžitě řadou lidí, kteří ho přesně podle určeného řádu oblékají, přichází jeho holič, kadeřník a zase v náležitém ceremoniálním rituálu upravují jeho vzezření. Zasedá-li ke stolu, aby posnídal, je jeho snídaně určována pevným výběrem obsluhujících osob a jejich úkolů. Ještě více se uplatňuje princip ceremoniálu, když král vystupuje na veřejnosti. Ceremoniál jako takový představuje snahu dodat jistému gestu jisté nadčasové platnosti, vytrhnout je z kontextu časových a povznést je k věčnosti, jež by dodávala jeho nositeli zdání existence, jež se sice navenek obměňuje, ale ve skutečnosti trvá. Když si bere v danou chvíli modrý plášť s kapetovskými znaky Ludvik XIV., bral jej ve stejné souvislosti na sebe Jindřich IV., předtím Jindřich II., předtím František II. atd. Takovýto ceremoniál prodlužuje jistý moment, jistou chvíli, a činí je ve stálém opakování až věčnými. Barokní člověk vychází vstříc své touze po Věčnosti a po Nekonečnu, a tím svého panovníka vědomě či nevědomky vyjímá z kontextu přítomnosti a přibližuje představě Boha nebo aspoň nadpřirozeného světa.
Dvorská společnost ve Francii byla přirozeně rozvrstvená a její činnost vysoce organizovaná. Cílem bylo vytvořit jakýsi model Francie, v němž stojí králova vůle nejvýše a je uznávána jeho sláva a majestát.
Ludvík XIV. vystupuje jako absolutistický král, který jedná proti i do té doby nezpochybnitelným katolickým dogmatům a tradicím, a vytváří tradice zcela nové, vázané buď na jeho mecenášství, nebo na představách, jak se chtěl vidět sám a především jak chtěl, aby ho viděla a chápala šlechta, poddaní a ostatní evropští vladaři. Například Ludvík zakládá první národní divadlo v Paříži, i když stále platí podle církve, že herci jsou lidé beze cti, přesto je podporuje. Sám sebe označuje za krále Slunce, ale katolická církev stále tvrdí, že Slunce obíhá kolem Země, a tím by logický tvrdil, že je králem Země, ale on je králem Slunce. Ludvík XIV. zřídil také funkci ministra pro umění, který určoval, co je to správné umění, které je nejlepší pro reprezentaci panovníka. Král budoval svoji reprezentaci a svou představu o svoji osobnosti, včetně gest, symbolů tak promyšleně, že se stal jeho dvůr ve Versailles mnohdy vzorem pro ostatní panovníky. Ludvíkův dvůr je velmi dobře promyšlen. Centrem Versailleského paláce je ložnice, což je naprostý protiklad vůči tradici u silně katolicky smýšlejících Habsburků, kdy je centrem Escorialu a Klosterneuburgu kaple. Kaple je ve Versailles zcela neviditelná a posunutá od centrálních částí. Na druhé straně jí odpovídá část s operou. Kolem ložnice, která je centrem paláce, se odvíjí celý ceremoniál, celý den. Královým představám se měla podřídit i příroda, a proto zakládá ve Versailles zahrady. Zahradník Andre le Notre opravuje celý terén a říká, že příroda není krásná, ale člověk s nůžkami jí krásnou udělá. Takže když ve Francii musí poslouchat panovníka každý poddaný, tak i ve Versailles musí vše poslouchat panovníka. I příroda. Zahrada je utvářena symetricky, což má symbolizovat řád daný panovníkem na úkor přirozené přírody od Boha.
Ludvík XIV. taktéž zavedl ceremoniál, kdy jeho vlastní portrét zastupoval zcela jeho osobnost. Panovníkův portrét není tedy jen portrétem, je to přímo zpřítomnění krále. Portrét panovníka je přímo panovníkem. Zemský sněm například začínal tak, že se přítomní jako první uklonily obrazu panovníka, jako by to byl panovník sám. Když se četly dopisy od panovníka, kterým se otvíral zemský sněm, museli se přítomní zastupitelé dívat na obraz, jako by to říkal panovník sám, nebral se v potaz čtenář.

Michal Kmínek
368308

Jana Turečková
učo: 215414
Forma a formalizace




1. téma: Porovnání pedagogických forem


Ačkoliv je toto téma velice vzdálené mému zaměření i zkušenostem, tak se pokusím podle svého laického úsudku co nejrozumněji dané téma rozvinout. Vlastní diplomovou práci shodou okolností také zaměřuji na oblast pedagogiky a vzdělávání. Doufám tedy, že se mi podaří nějaké moudro z eseje vyvodit.
Po dobu veškerých mých studií jsem nikdy žádné doučování neabsolvovala, za formu doučování ovšem považuji ústní vysvětlování profesorem nebo osobou, která se v daném tématu výborně orientuje. Vysvětlováním pak myslím hlubší a důkladnější ozřejmění veškerých prvků, jež je třeba znát k pochopení daného tématu a jež doučovaný nebyl schopen z nějakého důvodu správně pochopit, ale má zájem či potřebuje se v něm orientovat. Doučování může být též formou písemnou, grafickou. Určitě existují témata, jež musí být nějakou grafickou formou znázorněny, aby mohly být pochopeny. Z pohledu doučujícího je hlavním cílem, aby osoba, jež o doučování projevila zájem, výklad pochopila. Určitě existují osoby, jež v doučování vidí pouze vidinu snadno vydělaných peněz, ale takoví lidé se objevují v každé oblasti a nejen vzdělávání.
Konzultace se vztahuje opět k určitému tématu, konzultant se jako zodpovědná osoba snaží druhou osobu navést určitým směrem např. v jeho práci. Jedná se nejspíše o nějakou vidinu, kterou pak dotazovatel realizuje, či během realizace probíhající konzultace změn a dalšího pokračování. Jakým směrem se má dotyčná práce či projekt ubírat, nebo co během realizace změnit a co nového začlenit.
Mezi doučováním a konzultací vidím zásadní rozdíl v důvodu jejich realizace. Zatímco doučování je nutné pro osoby, které probírané látce nerozumí a nejsou ji schopny pojmout ve vytyčené době, tak konzultací rozumím spíše prohloubení znalostí o daném tématu či směřování projektu v určité oblasti k vytyčenému cíli. Konzultace se mi jeví dobrovolnější a nejspíše by o ni měl jevit zájem hlavně ten, komu je konzultace poskytnuta. V případě doučování, může jít o nedobrovolnou účast doučovaného.
Seminář by měl mít formu rozpravy nad určitým tématem. Neznamená to tedy, že během semináře hovoří jeden přednášející, ale jedná se o diskusi a výměnu názorů a poznatků, která by však měla probíhat na určité odborné úrovni. Na Filozofické fakultě jsem se setkala s mnoha semináři. Některé mnou navštěvované předměty měly pouze formu seminářů. Domnívám se, že tato poněkud méně formální forma vzdělávání je obzvláště (z mé zkušenosti) ve otázkách filozofických a uměleckých mnohem přínosnější než poslech monologu bez možnosti zapojení se. Musím se tedy přiznat, že nepatřím k výřečným osobám, které se okamžitě zapojují do diskuse, patřím spíše mezi tiché pozorovatele, kteří občas něco podotknou, ovšem i z diskuse druhých osob mám stále pozitivní pocit, který jsem výše popsala.
S cvičením jako samostatnou formou výuky jsem se setkala až na Ekonomické fakultě, kde jsem absolvovala jako povinný předmět Cvičení z manažerského účetnictví. Netuším, jakou podobu měla tato forma dříve, ale v současnosti se domnívám, že jde o aktivní zapojování studentů do probírané látky. Během cvičení jsem měla možnost si vyzkoušet probíraná témata na konkrétních příkladech, které bylo buď po samostatném vypracování, nebo během něj probíráno a zdůvodňováno profesorem. Cvičení je prospěšné pro přípravu studenta na nadcházející praxi v daném oboru. Během něj lze vyřešit překážky, které jen pouhým nastudováním teorie člověk nevidí.
Při porovnání výše uvedených dvou forem vidím rozdíl v realizaci. Seminářem rozumím rozpravu a diskusi nad nějakými tématy a skupinovou účast. Oproti tomu cvičení je praktické procvičování probrané látky, které může i nemusí být provázeno slovní diskusí.
Přednášky patří k nejobvyklejší formě výuky. Oproti cvičení či seminářům se jedná z pohledu studenta o pasivní formu studia. Přednášející má připravenou určitou formu prezentace, jejíž rozsah by měl odpovídat a nepřekračovat dobu, která je na přednášku vytyčena. Do přednášky musí zakomponovat veškeré informace, které má v plánu studentům sdělit. Záleží již spíše na umění přednášejícího, do jaké míry dokáže zaujmout pozornost studentů na považovanou dobu. Jde tedy o to, jak moc bude přednáška zajímavá.
Školení obvykle souvisí s nařízením či předpisy, vztahující se k nějaké vykonávané profesi, ale také může jít o školení, o která mají osoby zájem z důvodu vlastního sebevzdělávání. Školitel má podobnou roli jako učitel ve škole. Školení má obvykle stanovený určitý průběh. Jednou z cest bývá vysvětlení teorie, následné praktické ukázky, po níž by měly mít možnost vyzkoušet si danou činnost i školené osoby. Zakončením školení bývá nějaká forma zkoušky, obvykle test a praktická zkouška. To však závisí na druhu školení. Po úspěšném absolvování školení následuje vystavení osvědčení, průkazu či certifikátu, že školená osoba úspěšně absolvovala školení.
Pro přednášky a školení je hlavní rozdíl v obsahu náplně. Přednáška je jednostranné podávání informací a vysvětlování ze strany přednášejícího. Školení naproti tomu musí obsáhnout i praktickou část výuky, přičemž součástí může být i výše zmíněná zkouška či test.
Ústní zkouška je forma ukončení určitého druhu vzdělávání či školení k určité činnosti. Tomuto typu zkoušky předchází nastudování zadaných učebních materiálů, které se mohou ve formě zkoušení objevit. Samotnému zkoušení může předcházet vylosování otázky v předstihu či na místě těsně před zkouškou, načež je pak zpravidla k dispozici vytyčená doba na přípravu ke zodpovězení. Otázky nemusí být vylosovány dopředu, ale zkoušející se může tázat na vše, co bylo předem vytyčeno, že musí zkoušená osoba znát.
Písemná zkouška je jiná forma zakončení než ústní. Taktéž jí předchází nastudování materiálů, které je třeba k úspěšnému absolvování znát. Písemná forma má několik možných podob, může se jednat o test, který je velice rozšířený. Test je formován otázkou a následnými několika možnými odpověďmi, ten může mít ještě formu jedné správné odpovědi či jedné a více správných odpovědí. Hodnocení je většinou rozděleno na procentuální úspěšnost či neúspěšnost, např. pro úspěšné absolvování musí mít osoba píšící test zodpovězeno 60% otázek správně.
Je těžké porovnávat ústní a písemnou zkoušku. Pro někdo je snazší zadanou otázkou tzv. okecat, oproti tomu jsou lidé, kteří nejsou zvyklí hovořit před cizími lidmi a forma písemné zkoušky je tak pro ně méně stresující a proto také snazší. Já preferuji taktéž formu písemného testu. za tři roky studia Sdružených uměnovědných studií jsem neměla ani jednu ústní zkoušku a proto pro mě byla velkým stresovým faktorem změna při přechodu na magisterské studium a následných ústních zkouškách na ekonomické fakultě. Ne každý zkoušející se snaží studentovi pomoci a vyjít vstříc, některý dokonce může svými opravami a poznámkami zkoušeného dostat do bodu, kdy už nebude schopen říci nic. Oproti tomu také může naopak zkoušeného navést a pomoci mu, zatímco u písemné zkoušky by si nedokázal se stejnou otázkou poradit. Při písemné zkoušce pak řada zkoušených spoléhá na nepovolené taháky, jejichž důmyslné provedení je může utajit. je však také známo, že při přípravě taháku se člověk o dané látce může hodně naučit již samotným přepisem.
Pod pojmem „změny v rámci racionalizace“ si představuji nejspíše změny v přístupu z pozice vyučujícího či doučujícího s ohledem k mohutným strukturálním změnám po roce 1989. (Pokud se mýlím, pak se omlouvám.) Mění se přístup k lidem i požadavky na osoby, kterým je studium či nějaká pedagogická forma poskytnuta. Tomu se musí přizpůsobovat i pedagogičtí pracovníci. Ve studiu již není kladen největší důraz na perfektní znalost každého pojmu v probírané látce, ale spíše na širší zapojení do kontextu a propojení s jinými otázkami či směry.
Moderní technika a stále nově se objevující obory vzdělávání otevírají studentům i pedagogům nové možnosti. Hledání praktických ukázek či návazností na internetu se stává nutností, pokud ne pouze doplňkem dané formy vzdělávání. Globálně existuje větší snaha o aktivnější zapojení studenta do tématu. Přednášky ve formě monologů bývají více doplňovány a nahrazovány semináři, vyučující se snaží nabízet konzultace a odpovídat na dotazy, přičemž zapojuje do tématu studenty aktivně jejich poznámkami. Diskuse a názorová rozmanitost je tak pro vyučujícího signálem, že pracuje dobře a efektivně.

Jana Turečková
učo: 215414
Forma a formalizace




2. téma: Sekulární náboženství


Můj pohled na náboženství se s postupem času a měnícím se náhledem na svět dosti mění. Jako většina z poslední skupiny Husákových dětí jsem měla slabé povědomí o křesťanském náboženství a rodiči jsem nebyla vedena k nějaké hlubší cestě k víře v cokoliv a kohokoliv. Svého času jsem však pocítila potřebu hledání víry v něco. Nutkání, které neuspokojilo přečtení bible ani rozhovor se spřízněnou duší. V současné době již asi nedokážu říci přesně, z čeho tento pocit plynul, ale věděla jsem, že musím dojít odpovědím na otázky, jež nedokážu položit.
V naší zemi a na světě velice rozšířené křesťanské náboženství mou touhu po nadpozemském poznání neuspokojilo. Vzhledem k tomu, že se velice zajímám o historii a jakési magično, dá se říci, že množství přečtených knih, v nichž se spojovala historie a křesťanství, ještě posílilo můj odpor vůči hlášení se ke křesťanské víře. Je ovšem pravdou, že tehdejší zahleděnost do sebe sama mi nedovolilo zeptat se také, proč tedy lidé stále věří v to, co tato církev hlásá. Nikde se nechlubím se svým náhledem na křesťanskou církev, ale je pravdou, že mi vadí, když mi na ulici či u bytu někdo vnucuje víru v Boha, v jehož jménu bylo vyvražděno až neuvěřitelné množství lidí.
Víra má své opodstatnění, lidé potřebují v něco věřit, obzvláště, potýkají-li se s problémy se sebou samými, nevědí, kudy svůj život ubírat a co si se sebou počít. Jakoby víra v něco neuchopitelného a nadpozemského člověka uklidňovala a pomáhala mu vyrovnat se s těžkými životními zkouškami.
Z hlediska dlouhotrvajícího mělo právě křesťanství obrovskou moc proto, že po staletí sužovala Evropu válka, chudoba a nemoci. Právě ti nejchudší a nejzuboženější lidé dodržovali bezmezně vše, co jim bylo ve jménu Božím nakázáno. Zlomení lidé, kterým nezbylo nic jiného než věřit, tvořili obrovské masy příslušníků náboženství. Ve jménu Božím bylo zabíjeno, Ve jménu Božím bylo nutno přijmout úděl nemoci či chudoby. Zní to asi opovržlivě, ale právě toto podhoubí křesťanskému náboženství nejvíce přálo. Až postupem času, kdy se vedle víry začaly objevovat i filozofické myšlenky náhledu na svět a bytí, dostávalo náboženství poněkud méně fanatické obrysy.
V dnešní době, kdy se stal stres součástí každodenního života a vedle myšlenkových proudů a náboženských směrů je možné navštívit i psychologickou pomoc, už toto náboženství upadá a jeho příznivců je čím dál méně. Tuto skutečnost pochopitelně ovlivnilo mnoho jiných faktorů. Zejména financování církve se rapidně změnilo. Kromě zemí, jako je Itálie, Španělsko či Polsko, kde je katolická církev jako forma křesťanství privilegovaná a upřednostňovaná, se již vztah ke katolické církvi změnil.
Když jsem přemítala nad náboženskými vlivy, ke kterým jsem kdy tíhla a nad kterými jsem kdy uvažovala v otázkách osvojení si jejich zvyků, nemohu opomenout buddhismus. Je asi zavádějící hovořit o buddhismu jako o náboženství, když právě sama tato víra Boha popírá. Přečetla jsem o buddhismu mnoho literatury, jak o jeho zákonitostech, tak také o jeho aplikaci pro evropskou kulturu. Určitě pro mě tento řekněme filozofický směr měl nějaký hlubší smysl. Zvlášť v době, kdy jsem hledala sebe samu a svou identitu, své místo na zemi, tak jsem buddhismus objevila a ten mé myšlení poněkud srovnal.
Hlavní myšlenku buddhismu chápu jako víru v člověka, víru v sebe sama a nalezení střední cesty, po které životem člověk kráčí. Myšlenka souznění s okolím, neubližování živému, ve spojení s neodpíráním si toho, co člověka činí nějakým způsobem šťastným mě určitě pozitivně ovlivnila. Ačkoliv se nehlásím k žádnému vyznání či víře, určité aspekty tohoto směru pokládám i nyní za ovlivňující mou osobu. Jeho postoje se dají aplikovat i na naši kulturu.
Zdá se mi však, že bezelstnost a přílišná naivita je pro moderní západní svět v globálu až příliš utopická. Ovšem při aplikaci na sebe sama se staly myšlenky buddhismu vyhledávané. Moderní člověk hledá tedy víru spíše sám v sebe a ve víře, o jaké je zde řeč pak odreagování a oproštění se od okolního světa, než že by pro něj samotná víra byla vrcholem lidského bytí.
O starém řeckém náboženství se musím přiznat, že vím pramálo. Nechci se uchylovat k hledání nějakých hlavních prvků na internetu, takže svůj obrázek tohoto náboženství budu líčit podle toho, co jsem si o něm utvořila v hlavě z mnoha shlédnutých historických filmů s tématikou antických bohů a z prohlížení dětských kreslených starých řeckých bájí.
V kontextu s dobou lze vydedukovat, že se lidé tak jako po celá tisíciletí potřebovala uchylovat k nějaké víře. V době starověkého Řecka se nejspíše jednalo o jedno z prvních více vyvinutých náboženství. Nejednalo se o víru v jednoho Boha. Naopak Bohů bylo velké množství. Lidé jim přiřknuli lidské vlastnosti, avšak také nadpozemské síly, obdaření různými druhy moci a nesmrtelnost.
Nešlo tedy o nějaké fanatické uctívání. Spíše to byla forma víry, která byla tak vhodně přizpůsobena každodennímu životu, že její příznivce výrazně neomezovala, ale naopak splňovala svůj hlavní význam. Pro Bohy byly stavěny chrámy a svatostánky, pokud měl někdo problémy osobní či v nějaké činnosti, mohl Bohu poskytnout nějaký dar, nejčastěji ve formě jídla či nějakého výrobku a uspokojil tak svou touhu po odpuštění, věřil, že se mu dostane rozhřešení, pomoci a spravedlnosti.
Díky vlastnostem, kterými se měli tito bozi vyznačovat, se přiblížili lidem. Tato forma náboženství přetrvala dlouhou dobu, avšak díky své rozmanitosti a přílišné lidskosti byla postupně překonána. Toto náboženství dovolovalo průchod lidským citům, vášni i radostem. Postupně v dobách, kdy svět zachvátila válka a národy se ocitli v bídě, pociťovali novodobí náboženští vůdci potřebu zakazovat vše, co starověké náboženství opěvovalo a povolovalo. Řecké náboženství svůj národ neomezovalo, lidé si svých Bohů vážili, báli se jich a i jejich případné zloby, ale zároveň je také obdivovali. S příchodem křesťanství a jeho forem bylo zakazováno mnohé z toho, co lidem přinášelo radost a uspokojení.
Do dnešní doby přetrvalo ještě mnoho forem fanatického náboženství, jemuž lidé bezmezně věří. V západním hospodářsky vyspělém světě jde spíše o citlivější jedince, jež se nedokážou sami přizpůsobit vnějšímu světu, avšak zejména v zemích třetího světa, v Africe a Asii, kde mnoho zemí stále ovládá hladomor, smrtelné nemoci, nezaměstnanost a z toho vyplívající lidské utrpení, se skoro samo volá po víře, která by lidem dala vnitřní sílu k dalšímu žití. Lidé bez prostředků, bez střechy nad hlavou a často ještě ze strany jejich náboženských myslitelů podporováni drogami a jinými preparáty, jsou schopni ve své víře dát i poslední co mají ve prospěch jejich církvi či vyznání. Jde o velice manipulativní jednání, vůči kterému je však zatím veškerý boj krátký.
Na závěr bych se ještě ráda vrátila zpět k našim evropským podmínkám. Z toho, co zde popisuji, se dá usoudit, že náboženství a jeho formy jsou v současnosti v úpadku. Pokračovatelé náboženských tradic jsou již velice vzácnými jedinci. Pokud někdo instinktivně tíhne k nějaké formě náboženství, pak si cestu najde i není-li v daném směru vychováván. Převládá však víra v člověka, lidé jsou vnitřně mnohem odolnější a jsou také vychováváni, aby dokázali čelit realitě a nástrahám života bez potřeby obracet se na vyšší sílu.

Pedagogické formy

Forma a formalizace

1. esej

Porovnání pedagogických forem: doučování, semináře, cvičení, přednášky, školení, ústní zkoušky, písemné zkoušky a jejich proměny v zájmu racionalizace, herectví a interretační umění

Učinit člověka rozumným nebo jej z něj udělat? Toť otázka, která mi vyvstane na rozum, když se pokouším zamyslet nad porovnáním pedagogických forem v zájmu racionalizace. Ono, i když se nemusí zdát, to není totéž. Učinit člověka rozumným je situace, kdy jedinci je dána možnost vzdělávat se a on ji akceptuje. V rámci ohraničených pravidel rozvíjí své vědomosti a stejné hranice následně překračuje, jelikož mu byly inspirací pro rozvoj své osobnosti v mnoha směrech. Pod ohraničenými pravidly rozumíme však soubor základních vědomostí, které jsou třeba k zisku určitého stupně vzdělání. Výška vzdělání poté poskytuje společensky přijatelný status rozumného člověka. Odtud můžeme přejít k druhé části otázky, a to k udělání člověka rozumným. Jsou mu poskytnuty základní informace a on je akceptuje. Netřeba širšího pojetí či pochopení.

Poslední dvě věty mě přenesly k zamyšlení nad praktickým příkladem. Pokud je k ukončení předmětu požadována esej či seminární práce je to příjemný způsob, na kterém si student může vyzkoušet, jak písemný projev, tak uchycení toku vlastních myšlenek či schopnost zužitkovat získané informace. V případě, že je vyučující s prací spokojen, je studentovi udělena známka, jejíž vypovídající hodnota je však zavádějící. Co v daném případě chybí, je zpětná vazba, která by byla hlubším uchycením hodnocení konkrétního textu. Neděje se tak v každém případě, a pokud by se student učiteli o zpětnou vazbu přihlásil, tak se mu jí určitě dostane. To však už v sobě obsahuje další práci, na níž „většinou“ není čas, a tak se student spokojí pouze se známkou a po dalším hodnocení se nepátrá.

V každém případě známka sebou nese pocit úspěšně ukončeného předmětu, a tím pádem získání určitých informací spojených se specializací předmětu samotného. Je rozšířeno vzdělání, které je spojencem rozumného člověka. Dosažení vyššího stupně vzdělání může člověka udělat rozumným. V případě pouhého vstřebání informací a ne jejich širšího prohloubení a uchycení. Ať už je pedagogická forma jakákoliv, je dle mého názoru důležité, aby byla dána studentovi možnost vyjádřit se (písemně či ústně) a následně, aby jeho vyjádření bylo zpětně reflektováno a ohodnoceno v nejlepším případě interaktivně s jeho osobou. Proto mi v zájmu racionalizace pedagogických forem přijdou jako schůdnější tyto typy - seminář, ústní zkouška, cvičení, apod. Tedy typy, ve kterých je vyučující se studentem v bližším kontaktu a ve větší možnosti sdílení informací a názorů a má lepší možnost učinit člověka rozumným, než jej z něj pouze udělat.

Industrializace školství (možné proměny vyučovacích forem v čase v zájmu racionalizace)

Jedním ze dvou velkých důvodů, pod jejichž vlivem jsem nakonec dal přednost brněnské ESF před její pražskou sestrou pro mne byla zcela okouzlující moderní technologie, technologie umožňující z tepla fakulty pořádat výuku pro studenty na odsunutém pracovišti, schopná pořádat v reálném čase konference, a co mne zaujalo nejvíce, schopna nahrát průběh přednášky, uložit jej a nabídnout studentům, kteří tedy nemusí být na přednášce fyzicky přitomni a dokonce ji ani nemusí sledovat v předem určený čas a dostává se jim tak velké dávky flexibility. To tehdy bylo přesně v souladu s mou představou o výuce na vysoké škole, i tak se stalo, že jsem v září konečně spustil systém přehrávání přednášek ze záznamu. Ale ouha, žádné tu nahrány nebyly. Důvod? Přednášející se bojí o ztrátu pracovních míst příští rok a mají za to, že budou nahrazeni svými vlastními nahrávkami. Takovou hloupost jsem už dlouho neslyšel. Jenže, co když to hloupost vůbec není? Není možné, že učitelé budou skutečně nahrazeni nahrávkami, stroji? Touto i mnohými souvisejícími otázkami bych se chtěl v práci zaobírat.

Nejdříve bych se rád zamyslel nad možnými signály, které by naznačovaly nebo pomohly předpovědět přítomnost takového procesu, tedy procesu jisté transformace školství, ve kterém budou učitelé, jako něco zbytného a nepotřebného vytlačováni. Jeden z nich jsem již zmínil, dalším symptomem by podle mého mohly být zcela nové, moderní formy testů. Jedním z nich je GMAT(Graduate Management Admission Test). Tento test se používá jako jedno z hlavních kriteríí přijetí na prestižní ekonomicky/manažersky zaměřené školy. Je psaný na počítači, v testových centrech, která vypadají na celém světě takřka totožně. Je kompletně standartizovaný, stejný test obdržíte bez ohledu na národnost, mateřský jazyk nebo jakákoliv jiná kritéria, jazykem testu je angličtina. Test sám vybírá podle velice sofistikovaných klíčů, jaké otázky Vám zadat a jaké za ně posléze udělit hodnocení, kupříkladu správné zodpovězení otázky zvýši šanci dostat v budoucnu těžsí otázku, které mají však při hodnocení vyšší váhu. Váhu i skladbu otázek si test autonomně testuje(určité procento otázek se nezapočítává do hodnocení a slouží jen pro zdokonolování testu samotného, testovaný samozřejmě netuší, které otázky to jsou). Výsledky jsou spočítány za několik okamžiků po ukončení testu a okamžitě nakalibrovány na percentilovou stupnici pro porovnání s ostatními testovanými. Za krátkou zmínku také stojí některá specifika jazykových testů, které si jsou cvičení zaměřená na mluvení schopny ohodnotit zčásti samy a zbytek přeposlat do center, kde se ohodnotí data zbylá. Obecně se dá konstatovat, že u testů tohoto typu není velká potřeba lidí na zajištění jejich chodu, ovšem je zapotřebí nevelkého počtu velmi schopných lidí pro vytvoření testů samotných. Testy jsou schopné otestovat téměř neomezené množství uchazeču a mezní náklady na test s rostoucím počtem uchazečů výrazně klesají.

Dovolím si nyní uvést krátkou historickou vložku o průmyslové revoluci. Tato zapříčinila obrovský hospodářský rozmach a souvztažně markantní navýšení životní úrovně. Průmyslovou revoluci hnaly kupředu nové technologické pokroky, vynálezy, doslova ikonický pak je parní stroj. Nové stroje, s přibývajícím časem čím dál tím kvalitnější a levnější byly hromadně zaváděny do výroby. Tvář výroby se začala razantně měnit, manuální výroba v manufakturách byla ve velkém nahrazována tovární velkovýrobou. Tyto procesy vedly v první řadě k nárůstu produktivity práce, dělby práce a dalšímu rozvoji technologií a přilehlých odvětví. Za povšimnutí stojí i fakt, že na některá odvětví(například výroba šperků) měla industrializace jen malý vliv, taková odvětví si zpravidla kladla za cíl vysokou kvalitu, byť za cenu vysokých nákladů.

Jak už struktura práce napovídá, zaobírám se ideou, zdali podobný proces neprobíhá i v současnosti ve školství a pokud ano, jak se bude do budoucna měnit jeho tvář. Co se tedy ve školství stane, bude-li narůstat technologická úroveň? Aby na tuto otázku bylo možno snadněji a prokazatelněji odpovědět, zkusme se zamyslet nad následujícím jednoduchým modelem. Stejně jako v ekonomice nám pujde především o celkový produkt(vzhledem k rozsahu práce nebudu zadefinovávat, co přesně jím myslím, je to koneckonců intuitivní a zřejmé), podívejme se proto na jeho funkci. Celkový produkt závisí především v určité míře na počtu pracovníků, neboli učitelů a jiného personálu, dále pak na zázemí a vybavení a také samozřejmě na úrovni technologií, pokroku. Je nasnadě domnívat se, že je funkcí těchto tří proměnných, respektive Y=F(L,K,A).

Se vzrůstající technologií roste produktivita kapitálu, snižuje se jeho cena a také jeho závislost na práci(kupříkladu projektory jsou levnější, jsou schopné vysílat ve větší kvalitě a jsou také schopné nastavovat se automaticky), sekundárně se může také zvyšovat cena práce, jelikož růst technologií přináší růst životní úrovně, ale to nyní není podstatné. Jaký má tedy vzrůstající produktivita efekt na danou funkci? Jestliže peníze tekoucí do školství zůstávají stejné, potom relativně dražší a méně produktivní L je substituováno relativně levnějším a produktivnějším K. Celkový výstup roste. Jak si ale takovou situaci představit?

Studenti chodí do školy, ve které nejsou žádní skuteční učitelé, jen dozor. Ve třídě je místo tabule obrazovka na promítání přednášek a tutoriálů. Přednášky, stejně jako ostatní studijní materiály jsou vytvářeny v centrální řídící škole, kde učitelé připravují a posléze i modifikují veškerý materiál. Učitelů není mnoho, jsou však velmi dobře placeni a jejich díla jsou kvalitní. Tyto posléze využívají ve stejné nebo lehce modifikované podobě desetitisíce, někdy statisíce studentů. I přes relativní kvalitu výuky nejsou vždy výše uvedené schopné vyhovět individuálním potřebám studentů. U seminářů a cvičení, prováděných samozřejmě pouze s pomocí počítače, je snaha tento problém minimalizovat, programy jsou velmi inteligentní a umí se adaptovat podle studenta. Metody hodnocení jsou naprosto jednotné. Učitelé mají strach o svou práci a bojí se, že školství bude sjednoceno celosvětově, s jediným jazykem.

Hned je vidět jedna velmi zásadní minela předchozího modelu. Maximalizace celkového produktu sice skýtá ohromný ekonomický potenciál, ovšem co je také stěžejní, je produkt nejlepších několika procent studentů. Právě několik málo nejlepších studentů pak stojí za nejen technologickým pokrokem, který je hnacím motorem celé ekonomiky a dokáže víc než vyvážit náklady do něj vložené. Jak ovšem docílit zkvalitnění výuky těchto jedinců? A také jak je vybrat? Na první otázku jsem nalezl velmi přirozenou odpověď. Jakmile tyto dokážeme identifikovat, stačí je oddělit z trhu(školství) a vytvořit trh nový. V novém trhu, ve kterém již nepůjde o poměr výstupu a vložených nákladů budeme schopni nakoupit ke kapitálu také dostatek pracovní síly a zvýšit tak jednotkový výstup těchto vybraných jedinců, byť za poměrně vysokou cenu. Druhou důležitou otázkou je, podle jakého kritéria vybírat studenty na přeřazení do tohoto trhu? Nabízí se studijní výsledky z trhu prvního(čímž budeme zároveň motivovat studenty prvního trhu a mimoděk ještě zvýšíme jejich produktivitu!), dalším kritériem by mohl být finanční poplatek, který by zároveň pokryl část zvýšených nákladů. Jak by taková situace mohla vypadat?

Státní školství přetéká studenty a mnozí z nich se snaží dostat na prestižní soukromé školy, na nichž studují zhruba z poloviny děti bohatých rodičů, schopných platit vysoké školné. Kritéria na přiznání stipendia jsou velmi přísná, ale jejich zdárným splněním se studentovi otevírají dveře do nového světa. Krom výuky samotné se tu velmi chytří stipendijní studenti setkávají se studenty z vyšších tříd, získavají konexe. Skuteční učitelé se zde studenty snaží naučit tu nejtěžší, leč fundamentální schopnost - myslet.



____________________________________________________________________

Pedagogické formy

Pedagogické formy

Vyučovanie študentov a vonkoncom celého ľudstva prešlo mnohými premenami behom minulosti. V dnešnej dobe sa niektoré odborné termíny a druhy spôsobu nadobúdania vedomostí môžu nazývať rovnakým názvom, ale v rozličných krajinách značia iný druh pedagogického prístupu. Pedagogické formy sa menia z generácie na generáciu, pričom cieľom každej novej formy je racionalizácia.

V poslednom čase je hlavne u mladších generácií populárna forma doučovania. Je to forma pri ktorej žiak, študent navštevuje osobu, ktorá mu pomáha pri učení, a je zameraná väčšinou na jednu oblasť. Vo svete je známe viac druhou doučovania, pričom jedno, alebo druhé nenadväzuje na seba. V našej oblasti väčšinou rodičia posielajú svoje dieťa  na doučovanie hlavne z predmetov, o ktorých si myslia že ich nezvláda. Podľa mňa je to určitým spôsobom nútené vyučovanie, lebo keď sa pozastavíme nad tým, že ktoré dieťa by chodilo dobrovoľne na doučovanie mimo školy. Tak nám iná možnosť neostane. Napríklad inde vo svete doučovanie znamená úplne niečo iného ako u nás. Vezmime si oblasti, štáty v ktorých prebieha diaľkové štúdium žiakov už od základnej školy, kvôli veľkým vzdialenostiam medzi civilizovanými oblasťami, mám namysli napríklad Austráliu, Nový Zéland, alebo Južnú Ameriku. Tam sú deti nútené k samoštúdiu a niekoľkokrát do roka navštevujú tzv. doučovateľov. Jeho úlohou nie je doučovať žiakov, ale viesť s nimi konzultáciu. Na týchto konzultáciách sa venuje témam, ktoré nie sú jasné pre študenta a ktoré potrebuje lepšie vysvetliť. Žiak si pred návštevou doučovateľa pripraví materiály s ktorými mal problém, alebo sú mu nejasné a potom ich osobne prekonzultuje s kompetentnou osobou. A ako vidíme tak tu sa spájajú pojmy doučovania a konzultácie. Mnohých nás ešte v budúcnosti určite stretne možnosť, alebo problém konzultácie napríklad u diplomových prác. Pri konzultácii sa študent so svojím profesorom venuje danej téme. Preto je potrebné aby si študent už vopred pripravil určité materiály a otázky, ktorým sa chce venovať a aby mal vytýčený cieľ svojej návštevy konzultanta. Na konzultáciu sa musí žiak vopred pripraviť, lebo potom konzultácia môže nabrať obrat a zmeniť sa v určitom prípade až na doučovanie. A tu ako vidíme dochádza zas ku konfrontácii týchto dvoch termínov, lebo ako som uvádzal konzultácia je forma doučovania podľa môjho názoru, ale nakoniec som uviedol príklad, keď tieto dve formy majú úplne iný druh prístupu. Lebo doučovanie môžem zakladať na nulových vedomostiach žiaka, a pokúsiť sa ho naučiť niečo nového a vysvetliť mu to. Pričom u konzultácie musí žiak mať určitý druh základu na ktorý chce stavať, a konzultant mu pomáha už len bližšie sa priblížiť k cieľu.

Ďalšou takou trocha mimoškolskou aktivitou je podľa mňa školenie. Školenie je tiež druh doučovania, ktorého úlohou je oboznámenie osôb zúčastnených tohto sedenia, školenia s danou problematikou pomocou školiteľa. Školenia najviac využívajú firmy a zamestnávatelia pri príležitostiach, keď chcú oboznámiť svojich zamestnancov s novou technológiou, alebo s novými prístupmi. V dnešnom svete je možné navštíviť veľké množstvo školení od technického charakteru až po školenia jazykového charakteru. Podľa môjho názoru úlohou školenia je odniesť si niečo podstatného čo človek v budúcnosti využije. Keď porovnávam školenie, doučovanie a konzultáciu tak mám rôzne názory. Najväčším množstvom užitočných vedomostí do budúcnosti podľa mňa prispeje práve školenie, pretože  na školenie chodí človek hlavne kvôli tomu, lebo ho to zaujíma a už má s danou problematikou skúsenosti a chce sa zdokonaliť, je zamerané na jeho požiadavky, alebo požiadavky zamestnávateľa ktoré v budúcnosti určite využije. Pričom doučovanie využívajú ľudia vtedy, keď ich daná téma nevie osloviť ale musia ju zvládnuť, lebo je takpovediac podmienkou v danej situácii. Napríklad človek nevie dobre po anglicky a vôbec ho tento jazyk nebaví, ale aby mohol zmaturovať musí mať maturitu z jazyka tak začne chodiť ma doučovania. Nakoniec spraví maturitu, pôjde pracovať ale už v živote sa nebude zaoberať týmto jazykom, lebo si myslí že je to preňho zbytočnosť. Vonkoncom keď zas vezmem formu konzultácie, tak tejto forme sa venuje človek pri danej problematike, ktorá ho väčšinou zaujíma a chce sa v nej zdokonaliť, alebo sa poradiť o možnostiach s inou osobou, ktorá sa venuje rovnakej problematike.

Ale zatiaľ som sa prevažne venoval týmto témam ako formy, ktoré sa konajú mimo školy, ale sú len doplnkom štúdia. Teraz by som sa chcel venovať téme, ktorá úzko spätá so štúdiom a školou, ako napríklad semináre, cvičenia, prednášky, ústne skúšky, písomné skúšky. Každý z nás navštevuje, alebo navštevoval už prednášku, hodinu na ktorej vyučujúci chce predať svoje získané vedomosti študentom, žiakom. Prednáška je vlastne druh prezentácie vlastných vedomostí nadobudnutých štúdiom, alebo praxou širšiemu okoliu. Prednášky sa väčšinou opakujú v určitých časových intervaloch a  postupne budujú vedomosti ohľadne určitého tématu. Jej cieľom je naučiť, vysvetliť  a priblížiť tému. V prípade keď vyučujúce chce, a má možnosť ponúknuť hlbšie vedomosti, alebo ukázať praktické príklady tak často využíva možnosť seminárnych skupín, seminárov, či cvičení pre študentov. Semináre sú väčšinou tvorené menšími  skupinkami, pri ktorej učiteľ vyžaduje a podporuje určitý druh interakcie so študentmi. Semináre sú určitým druhom racionalizácie vyučovania, pri ktorej sa využíva hlavne podstata ľahšej práce s malou skupinou ako z davom. Väčšinou dáva možnosť  lepšieho a hlbšieho pochopenia problematiky, témy. Asi najlepšiu simuláciu skutočnosti nám dávajú cvičenia. Pri väčšine cvičení sa už vyžaduje aspoň  teoretická znalosť problému, a postupu riešenia daných problémov. Cvičenia sú určitou formou prevedenia teoretických poznatkov na praktické.  Nadarmo by sme teoreticky vedeli akú funkciu má klávesnica delete, kedy sme ju v živote nepoužili, alebo nevedeli kde ju máme hľadať na klávesnici. Ja osobne som zástancom názoru že formou cvičení sa človek naučí oveľa viac ako len formou samotnej prednášky a pomôže mu niekedy pochopiť aj to o čom si myslel, že je to nepochopiteľné. Mojím názorom je to, že zavedenie seminárov a cvičení došlo k veľkej racionalizácii vyučovania.

Najnepríjemnejší, a asi najťažším problémom pri racionalizácii vyučovania bolo a je overenie si kvality získaných vedomostí, teda skúšky. V najčastejšie sa stretávame s ústnou a písomnou formou skúšky. Je dokázané, že každému človekovi vyhovuje  jej určitý druh.

V prvom rade by som sa chcel venovať ústnym skúškam. Ako každý druh skúšky aj ústna skúška má svoje kladné a záporné stránky. Jedným asi z najväčších problémov pri ústnej skúške je stres, vďaka ktorému sa žiak nevie niekedy vyjadrovať a stráca reč a často aj zbytočne prežíva  pocit paniky. Po pozorovaniach sa došlo k výsledku, že by skúšajúci v okamih skúšania nemal byť drsným učiteľom, ale skôr priateľom skúšaného žiaka a navodiť u žiaka ľahšiu atmosféru, aby sa zbavil aspoň z časti svojho stresu. Naopak, ale výhodou u ústneho skúšania je to že človek sa naučí vyjadrovať a vystupovať pred obecenstvom. Vezmime si príklad keď nás vyvolali v škole a mali sme ísť odpovedať k tabuli. V tomto prípade sme boli akoby hercom, ktorý prezentoval svoje vedomosti a ponúkal ich triede, ktoré hralo obecenstvo, a odpovedajúci bol  kontrolovaný učiteľom, ktorý stvárnil kritika a režiséra v jednej osobe. Odpovedajúci žiak mohol svoje myšlienky a vedomosti prezentovať ústne, dopĺňať ich nákresmi a obrázkami na tabuľu, a týmto spôsobom sa učil vystupovať pred obecenstvom. Pamätáte sa ako keď ste vy, alebo spolužiaci išli odpovedať a učiteľ vás upozornil aby ste si vybrali ruky z vrecka, alebo sa vám opýtal prečo ste sa neučesali. Už len takýmito, vtedy bezvýznamnými gestami, alebo zbytočnými otázkami vás pripravoval do budúcnosti na vaše „vystúpenie“ pred ostatnými. V ústnej odpovedi sa podľa mňa skrýva také malé divadelné vystúpenie v ktorom majú veľkú výhodu osobnosti, ktoré dobre ovládajú umenie rozprávať a presvedčiť ostatných.

V druhom rade by som sa chcel venovať písomný skúškam. Poznáme mnoho foriem písomných skúšok. Slovné spojenie „co je psáno, to je dáno˝, je asi najväčšou nevýhodou písomnej skúšky pri rozpisovacích otázkach. Lebo človek má danú presnú tému a musí sa jej venovať a nemôže tak ľahko odbočiť ako pri ústnej skúške. Ďalšou formou písomnej skúšky sú otázky napíšte, popíšte heslovite, jednou maximálne dvomi vetami danú problematiku, odpoveď na otázku. Pre mňa osobne tento spôsob je oveľa príjemnejší a lepší ako dlhé rozpisovanie odpovedí, lebo človek ktorý sa učil danú látku tak vie zhrnúť hlavnú myšlienku do pár viet. A z druhej strany väčšinou zo zadanie je na 100% poznať požiadavky učiteľa, akú odpoveď čaká na otázku. Lebo pri dlhom otázke typu, kde sa čaká maximálne vyčerpávajúcu odpoveď si žiak nevie vždy určiť čo je prioritou, hlavne preto lebo učiteľovi možno bude znamenať prioritu taká vec , ktorú berie žiak za nepotrebnú, alebo ju len okrajovo spomenie aj keď vie čo znamená. Podľa mňa na presnú otázku sa vždy hľadá ľahšie presná odpoveď , ako na otázku kde neviem posúdiť čo je najvyhovujúcejšia odpoveď. A ako poslednú formu písomnej skúšky asi spomeniem skúšky s možnosťami odpovedí typu abc. Pri tejto forme ide väčšinou o kontrolu toho, či si žiak preštudoval dané učivo pomocou konkrétnych otázok a rýchlych heslovitých odpovedí. Pre učiteľov pri tejto forme robí najväčší problém to ,že pri týchto otázkach sa najjednoduchšie dá opisovať, ale z druhej strany sa tieto písomky pre nich najlepšie opravujú. Študenti zas využívajú niekedy možnosť natypovania otázok, keď sa neučili alebo si môžu logicky odvodiť odpoveď keď im daná otázka nesedí, alebo zabudli odpoveď na danú otázku, ale  vedia správne odpovede  na ostatné. Týmto spôsobom im to môže pomôcť rozvíjať svoju logiku. V poslednom čase sa stali populárnymi testy, ktoré sú počítačovo opravované a píšu sa na počítačoch. Hlavnou myšlienkou tohto projektu je určité uľahčenie práce profesorom. Mne osobne testy ktoré sa píšu na počítačoch veľmi nevyhovujú, lebo človek má zadanie danej úlohy pred sebou na monitore a musí si ho prepisovať buď na papier keď ho chce riešiť, alebo sa rozhodne, že sa jeho pozornosť bude sústrediť na monitor a papier na ktorý píše a takto môže stratiť svoju sústredenosť a prestane sa plne venovať riešeniu úlohy. Viac mi osobne vyhovuje písať písomky na odpoveďové hárky, ktoré sú potom počítačovo snímané a vyhodnocované, lebo vtedy mám zadanie pred sebou na jednom papieri a neruší ma monitor napríklad.

Záverom tejto práce sa zastávam názoru, že každému človekovi vyhovuje iná forma pedagogického prístupu. Odstupom sa každá forma zdokonaľuje, dochádza k racionalizácii postupov a práce s ľuďmi. V určitých prípadoch sa nám niektoré formy vyučovania môžu prekrývať, alebo podobať, ale taktiež môžu mať úplne iný charakter. Prvky interpretačného umenia pozorujem hlavne pri prednáškach alebo ústnych skúškach, kde si ich človek môže nacvičiť a vyskúšať hneď pred obecenstvom. Pri prednáškach podporujem využitie rôznych didaktických a audiovizuálnych prostriedkov, lebo napomáhajú k lepšiemu pochopeniu. A v závere by som ešte asi dodal len toľko, že rodičia nemusia hneď zapisovať svoje dieťa na rôzne doučovania, keď donesie prvú päťku, lebo to môže byť dané aj tým že ich dieťa nevenuje dostatočnú pozornosť vyučovaniu, a keď nedáva pozor na vyučovaní tak je možné, že ju nebude dávať ani doučovaní ( ako som sa dočítal). A racionalizácia vyučovania  je ozaj racionalizácia? Podľa mňa nie, je to len možnosť uzatvoriť osobnosť do škatuľky v ktorej by ju ostatný chceli vidieť, a bola by možno pohodlnejšia pre jedincov ktorých sa tá škatuľka netýka.  

Michal Kmínek komu: mně
zobrazit podrobnosti 17:57 (Před 1 hod.)

Dobrý den

Zde Vám zasílam první úkol.

Bohužel nevím jak se vkládá do blogu, jehož odkaz jste zaslal. Nejsem takový
počítačový expert.
Taktéž jsem měl problém s pochopení zadání. Snad jsem se, ale aspoň trochu
přiblížil Vaší představě, jak by úkol měl vypadat.

Mockrát děkuju za pochopení

Mihal Kmínek



První téma je porovnání pedagogických forem: formy doučování, konzultace, semináře,
cvičení, přednášky, školení, ústní zkoušky, písemné zkoušky a o jejich proměnách v zájmu
racionalizace (to je odborný sociologický termín) a shrnutí toho, co lze kterou formou
zprostředkovat a co mají obecně společného s herectvím a s interpretačním uměním vůbec.
Další formální požadavky jsou tyto: má se jednat o essay na zadané tém tak, že na jejím
začátku budou formulovány určité přijatelné teze, jež budou však zbytkem essaye postupně
popřeny a vyvráceny. Zkuste o tom popřemýšlet a něco napsat.

__________________________________

V dnešní době, kdy lze velmi snadno získávat informace, kdy je velmi

k vědění a ke vzdělání, vyvstává otázka, zda je vůbec potřebná instituce školy, jako garanta

vzdělání.

Jako samozřejmost se jeví nezbytnost naučení se používat prostředky pro získávání informací,

vzdělání a obecně platných společenských návyků. A k tomu stále ještě dostatečně slouží

školy. Jak ale píše McLuhan v Gutenbegově galaxii, děti předškolního věku jsou značně

zasaženy interaktivním aktivním sebevzděláváním prostřednictvím televize (dnes i internetu),

kde získávají vědomí o světě, názvech, představách a závěrech. Děti jsou v neustálém

poznávání a vzdělávání a vytváří svůj aktivní svět. Takovéto děti mají velké problémy zapojit

se do výuky založené na tradicích 19. století, kdy musí sedět nehnutě v lavicích a přijímat

informace prostřednictvím tabule nebo lehké projekce. Sice jsou školy založeny na principech

interaktivního usměrňovaného vyučování, ale v silné většině je mnoho základních škol

založeno na strnulé výuce. Ve většině případů platí, že výborným žákem se stává takový žák,

který umí přesně odříkat látku naprosto beze změn, kde může hlubší smysl žákům unikát.

Většina žáků pak vnímá učení jen ve spojitosti se školou, a je bráno jako něco povinného a ve

většině případů nudného a naprosto nepotřebného. Střední školy se taktéž zakládaní na tomto

systému. Samozřejmě pokud se nejedná o učební obory. Jiná situace je na školách vysokých.

snadný přístup

Seminář, cvičení a přednášky tři různé formy výuky, ale někdy se za nimi skrývá pouze

jedna a to stejná forma výuky. S osobního poznatku, kdy jsem se za své dosavadní studiu

měl teoretický setkat s všemi třemi formami, vždy vyučovací hodina probíhala formou

přednášky.Takže další řádky budou o tom, jak bych si to asi představoval, kdyby došlo

k uskutečnění avizované formy výuky.

Seminář, forma výuky, kde hlavní slovo má vyučující, ale studenti se zapojují v průběhu

semináře do rozpravy. Vyučující stanoví téma, které drží ve vytyčené linii, studenti téma

rozebírají. Taktéž je zde vhodné rozebírání předem zadaného tématu, literatury, problému,

které si studenti měli na daný seminář připravit a sdělí vlastní názory a vlastní pochopení

tématu/problému. Na konci semináře si můžou studenti odnést rozdílné závěry na dané téma.

Cvičení by se mělo zakládat na menším počtu studentů, kde bude probíraná problematika

okamžitě diskutována/konzultována. Studenti budou aktivně zapojeni do výuky. Taktéž by

zde mělo docházet k vysvětlování pojmů, o kterých se na cvičení mluví. Na konci cvičení by

studenti měli zcela jednotně chápat rozebírané téma a mít stejné závěry. Proto se jeví tato

forma výuky pouze pro potřeby oborů, které se zabývají ustálenými paradigmaty.

Přednáška se zakládá na předem zvoleném tématu vyučujícím, který podá informace svého

dosavadního poznání nebo bádání. Na přednášky mohou být zváni rozliční hosté, kteří sdělí

svůj příspěvek svého zájmu, které se týká okruhu témat vyučovaného předmětu. Tudíž

přednášky nemusí být založeny pouze na jedné osobě vyučujícího. Studenti pouze naslouchají

přednášejícímu a do tématu nezasahují. Pouze na konci přednášky může docházet k dotazům

a případným vysvětlením. Studenti jsou nabádaní si spíše najít literaturu, která pojednává o

tématu, nebo literaturu, kterou přednášející doporučí.

Ústní zkouška by měla prověřit studentovo pochopení probrané látky. Touto formou může být

i prezentace vlastního názoru na věc a i případné vlastní zjištění. Mělo by dojít k dialogu mezi

zkoušejícím a zkoušeným. Jednu z rolí zde hraje i mluvený projeve zkoušeného, který má

často vliv na výsledek. Co nepovažuji za příliš vhodné je zkoušení definic.

Písemné zkoušky lze rozlišit na dvě verze a to s otevřenými nebo uzavřenými otázkami(test).

U obou jde ale o více omezenější formu zoušky než je to u zkoužky ústní. Písemné zkoužky

by se měly především zaměřovat na prověření neměnných definic nebo na krátká stručná

vysvětlení.

Jedním z problému dnešní vyukových forem je „nucené“ samostudium a to především

na vysokých školách, kde je velmi populární a hojně využíváno vyučujícími. Celý pojem

samostudium by měl pouze doplňovat a rozšiřovat výuku. Bohužel se pravidelně stává, jak

jsem v některých absolvovaných předmětech zažil, že samostudium je jediným možným

uspěchem pro zvládnutí předmětu, když celé přednášky jsou pravidelně „zaplácány“

žákovskými referáty nebo výukou, která obsahuje cca 10% následných požadavků na celkové

ukončení. Zbylých 90% problematiky si student musí najít a vyselektovat jeji hlavní podstatu

sám, což může vést i ke zcela mylnému pochopení látky. Vyučující při těchto přednáškách

zřejmě většinou spoléhají na kvalitní přístupy ke studijním materiálům. Ale potom se celé

takové studium na škole stává zcela zbytečným a stresujícím (termíny, zkoužky), když úpěšné

absolvování takových předmětů právě dosáhnete samostudiem. Když žáci nejsou koncepčně

vedení a nejsou jim předkládáný důležitě okruhy potřebné pro zvládnuté látky. Potom se jeví

celkově taková vysoká škola poze jako prostředním pro získání titulu, ale ne vzdělání (což by

mělo být prioritní).

T I P Y

Ahoj všem, kteří nezanevřeli na tuto diskuzi. Posílám tip na divadlení hru, jejíž téma souvisí s transakční analýzou...myslím, že to zaujalo Václava a Vojtěcha...:o)

http://www.narodni-divadlo.cz/Default.aspx?jz=cz&dk=predstaveni.aspx&sb=2&ic=4991&pr=73233

Excelují Janžurová, Němec a Rašilov :o)

Pro tuláky pak posílám tip na výlet. Jedná se o oblast Luckého vrchu, kde je prý nejkrásnější výhled na Vysočinu. Nedaleko odtud je Karlštejn, několik mnohasetletých památných stromů, zkamenělý zámek a další, co určitě stojí za vidění. :o)

Atmosféra tam láká k rozjímání. Lze absolvovat pěšo, řadu věcí i kolmo, něco z toho lze naštívit i vozem, ale tuto možnost vřele nedoporučuji, ochudíte se o to rozjímání...:o)

Katka.